Ve stínu Johannesburských mrakodrapů vládne na ulicích čilý obchodní duch. Své zboží zde nabízí kdekdo, černoši, Indové, Číňané, míšenci. V Jižní Africe podniká snad každý, licenci k tomu nemusí mít, jde o neformální obchodování.

Ten velký byznys se však odehrává jinde a stále ho ještě mají většinou ve svých rukou bílí Jihoafričané. Jejich dominance však pozvolna ustupuje, zejména díky vládní politice Black Economic Empowerment (BEE), která si klade za cíl zvýšit podíl vlivu původního černošského obyvatelstva na chod hospodářství.

"Větší část byznysu drží skutečně bílá menšina. Správní rady ovšem musí odrážet demografickou strukturu ve prospěch černošské většiny. Používá se klíč devadesáti procent pro většinu, a to i ve vyšších byznysových i diplomatických kruzích. Takže přestože rasovost podle litery zákona neexistuje, v praxi se svým způsobem reprodukuje," tvrdí znalec jihoafrických poměrů a antropolog Petr Skalník. V Jihoafrické republice prožil celých devět let, nyní přednáší na Univerzitě v Pardubicích.

Podobný poznatek má i jeho kolegyně z Univerzity v Hradci Králové Hana Horáková. Přestože v roce 1994, nástupem Nelsona Mandely do prezidentského úřadu, byl tehdejší apartheid odstraněn, nyní se hovoří o dobrovolném apartheidu.

"Běloši zůstávají v bělošských čtvrtích, byť by byli nejchudší. Černoši se zase zpravidla nestěhují k bělochům, ti co žili dříve v bantustanech, ti tam jsou dodnes. Jen málokterý z nich byl schopen odejít bydlet do bílých městeček, takoví jsou navíc negativně vnímáni ostatním černošských obyvatelstvem. Před zákonem padla veškerá omezení se stěhovat a obyvatelstvo se může promíchávat. To se ale neděje," upozorňuje afrikanistka Hana Horáková, která po šesti letech studií jihoafrické společnosti vydala knihu pod názvem Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe.

Navíc společnost není dělena jen na černošské a asi čtrnáctiprocentní bělošské obyvatelstvo. Žijí zde i tzv. míšenci, kteří se snaží být "přívěskem" bělochů, což se jim ne vždy daří, a také Asiaté a Indové. Samotné černošské obyvatelstvo je rozděleno jazykově či kmenově, přičemž největší skupina s nejsilnější národní identitou, jsou Zuluové.

Ve společenské struktuře přežívá přitom představa, že na nejvyšším stupínku zůstávají běloši, zatímco černošské obyvatelstvo je na té nejnižší. Tyto skupiny jsou i nadále spíše samy pro sebe.

Ve společnosti existuje latentní napětí, které je dědictvím apartheidu. "Celé populace černošského obyvatelstva neměly dříve přístup ke vzdělání a kvalitní práci, srovnatelnou se skupinami bělochů. To se nestačilo narovnat," říká Hana Horáková.

Je tedy přirozený tlak vedení země prosazovat na vedoucí místa černošské obyvatelstvo. Problém je, že ne vždy se ve státních službách či ve firmách na místo vzdělaného a zkušeného bělocha dostávají stejně kvalitní černoši. To vyvolává obavy, že razantní prosazování BEE za každou cenu může ekonomiku přivést do potíží. Už i tím, že nové posty lákají ke korupci, která se šíří i do regionálních vlád, a k dosazování příbuzných do lukrativních míst.

Již nyní je zřejmé, že díky této "afirmativní politice", kdy se pomáhá černým bez ohledu na to, zda je chudý, nebo milionář, se zmohla část příslušníků této většiny. Mnoho podnikavých a vzdělanějších černochů využívá pracovních příležitostí, rychle bohatne a vytváří novou střední třídu. Ta podle některých odhadů představuje kolem deseti milionů lidí. Tato skupina nemá zájem na radikalizaci společnosti.

Současný prezident Thabo Mbeki však poukazuje na přetrvávající zbídačení černé většiny. Vláda tím podle znalců poměrů dává zelenou těm, kteří si myslí, že mají právo participovat na vytvořeném bohatství.

Ostatně, kdo chce pohlédnout pod povrch poměrů, měl by sáhnout po románu Hanebnost (Disgrace) jihoafrického nositele Nobelovy ceny za literaturu Johna M. Coetzee, který spatřil světlo světa v roce 1999 a jako jeden z prvních reflektoval situaci po apartheidu.

Dcera hlavního hrdiny Lucy, žijící na farmě, je znásilněna třemi domorodci a otěhotní, přesto nehodlá na životě nic měnit: "Co když je tohle cena, kterou musím zaplatit, abych mohla zůstat?" A hrdina díla, profesor literatury David Lurie, si potom, co je okraden, klade otázku: "Kde skončila má krabička cigaret? Komu se hodil soubor mých CD?" A zamýšlí se nad tím, že v zemi žije až příliš lidí, kteří mají málo zboží.

"Právě v devadesátých letech převládla ekonomická doktrína, která spíše než k povzbuzování růstu nabádala k redistribuci stávajícího bohatství. Bělošská menšina byla a je stále vnímána jako bohatá," poznamenává Hana Horáková.

Dokáže současná vláda zajistit redistribuci tak, aby to příznivě pocítily i nejchudší vrstvy? Petr Skalník se domnívá, že nikoliv. Je fakt, že v posledních čtrnácti letech získali chudí dva miliony domků, do sedmi a půl milionu domácností byla zavedena elektřina a devět milionů si může dopřát pitnou vodu. Přesto. "Ne všem nová situace přináší zlepšení života. Proto se část společnosti radikalizuje, což se projevuje i v řadách vládnoucího Afrického národního kongresu. Část jsou radikálové, kteří by vše chtěli řešit znárodněním farem bělochů, nebo redistributivním aktem, nazývaným v JAR transformací, jímž by majetek bělochů byl zcela předán do rukou černošské většiny," říká Petr Skalník.

Symbolem této radikalizace je populista Jacob Zuma, řečnický talent, opěvovaný černošskou chudinou jako muž lidu, který se v prosinci stal předsedou vládnoucího Afrického národního kongresu. A to bez ohledu na dřívější obvinění z korupce a ze znásilnění.

Nyní se Jacob Zuma chystá na příští rok na post prezidenta země Thaba Mbekiho, uznávaného ekonoma s diplomem z elitní britské univerzity v Sussexu. "Politický radikál Jacob Zuma pochází z národa Zulů a svůj program ještě ani plně neodhalil," poznamenává Petr Skalník. Využívá přitom zejména toho, že v zemi žije v chudobě třetina obyvatel, kteří nejsou se svým stavem spokojeni.

Proti přílišné radikalizaci vystupovali však dříve Nelson Mandela a celá jeho generace politiků. Právě Mandela byl ten, kdo vyvedl zemi z hrozby konfrontace a občanské války. "Běloši čekali masakr. Stal se ale malý zázrak. Ve většině případů se dokázali vrazi a mučitelé a jejich oběti usmířit. Zapůsobil zde i vliv náboženství a morálních zásad," vzpomíná na tehdejší dobu Petr Skalník.

Nehledě na rozpolcenost a prohlubování nerovnosti společnosti, přinášející volání po změně a po větším podílu chudých na plodech blahobytu, zaznamenává ekonomika v průměru pětiprocentní růst. Její potenciál je větší než u České republiky a její geopolitický vliv se rozpíná v Africe na jih od rovníku. Mnoho afrických zemí je závislých na surovinách, zboží a elektrické energii, které pocházejí z jihu kontinentu. "Současně se JAR snaží geopoliticky svůj vliv a pozici rozšířit na celou Afriku, a to v rámci iniciativ Africké unie. Jihoafrická republika, dříve okolními státy až na výjimky opovrhovaná, se nyní stává hegemonem regionu. Snaží se proto být více africká, aby této pozici dodala legitimitu," vysvětluje Hana Horáková s tím, že v očích mnohých Afričanů se JAR stala zemí zaslíbenou.

I proto tam směřuje silná vlna emigrace, včetně té ilegální. Nezřídka se pak poukazuje na důvod vysoké míry kriminality právě kvůli přistěhovalcům, což je částečně pravda. Tisíce přistěhovalců z Nigérie, Senegalu a z dalších zemí přinášejí s sebou islám, jehož vliv postupně vzrůstá.

Co však také narůstá jako strašný společenský fenomén, je počet osob infikovaných HIV. "Sexuální nezdrženlivost a promiskuitu považují lidé za své právo a za aspekt osvobození. Současně si společnost nepřipouští tuto hrozbu," poznamenává Petr Skalník. Nyní je jejím nositelem v JAR z 50 milionů obyvatel přes 5,5 milionu lidí. Bez razantního řešení tohoto problému, který chce do roku 2015 zastavit ve světě OSN, se Jižní Afrika může zřítit do propasti.

 

 

Související