velikonoce 
Snímek: PROFIMEDIA (HIERONYMUS BOSCH)

Když skončí období masopustu a karnevalů, následuje po Popeleční středě šest postních nedělí - poslední z nich je neděle Květná. Touto nedělí začínají prakticky oslavy Svatého týdne, i když ten - přísně vzato - začíná až v pondělí po Květné neděli. Je to týden, kdy křesťané vzpomínají na Kristovo utrpení i jeho smrt, a je nazýván velikonočním, svatým, pašijovým nebo také tichým.
Obřady určené na každý den tohoto týdne se začaly vyvíjet někdy ve 4. století v souvislosti s poutěmi do Jeruzaléma, ale zůstalo tu také mnohé z dob pohanského vítání jara. A tak oslavy Velikonoc jsou překvapivě barvité a rozmanité.


Květná neděle v Gangi
Květná neděle v Gangi, to je každoročně především velkolepá oslava na památku slavného vjezdu Krista do Jeruzaléma. "Hosana! Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově!" volali nadšeně ti, co poznali Ježíše, lámali palmové ratolesti a spolu se svými plášti je pokládali na cestu, po níž se Mistr ubíral.
Tak nějak popisuje biblický příběh den, kdy Ježíš vjel na malém oslíku do města. Gangi leží v provincii Palermo v hornatém vnitrozemí Sicílie v nadmořské výšce 1050 m n. m. Jeho historická část stojí na výrazném návrší a má dosud původní středověké rozložení domů s typickými slepými průchody, křivolakými uličkami a jednoduchými kamennými budovami.
sv-palem_mPřípravy na procesí "Svěcení palem" začínají brzo ráno, kdy se aktéři scházejí v kostele. V sakristii voní káva, rozlévá se víno a panuje tu pravá sousedská atmosféra. Město samo bylo založeno někdy ve 13. století a od té doby tu bylo postaveno mimo jiné také osmnáct kostelů. U většiny z nich působí bratrstva, která se bezprostředně podílejí na přípravě procesí.
První z nich začala vznikat v 15. století a dnes jich působí v Gangi dvanáct. Každý rok se mezi nimi losuje, aby náhoda určila, odkud - ze kterého kostela - bude procesí vycházet a které z bratrstev připraví i pro ostatní palmové listy.
Svazky přichystaných listů se musí nejdříve vysvětit. Poté je členové jednotlivých bratrstev před kostelem upevní do speciálních dřevěných držáků, v nichž je pak nesou městem. Listy se musí do držáku pevně přivázat, aby se celý svazek při mnohahodinovém pochodu nerozpadl. Každé z bratrstev na to má svůj osobitý postup a ani držáky nejsou zdaleka stejné. Když je vše připraveno, zbývá ještě palmové ratolesti nazdobit a obléknout si slavnostní šat. Pak teprve může procesí vyrazit do ulic města.


Modré pondělí
Pondělí nepatří mezi hlavní dny Svatého týdne. Ty nejvýznamnější jsou především Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Na jihu Evropy ale vyrazí první procesí už v tento den.
Pondělní procesí v Chiaramonte Gulfi na Sicílii, to je poměrně komorní záležitost, ale například ve španělském Leónu se v pondělí konají hned dvě procesí: jedno odpoledne a další večer. Ve městě je tolik náboženských bratrstev, že kdyby nezačala hned od pondělka, nestačila by se všechna vystřídat. Na druhém konci Španělska v historické Cuence se pak pořádá půlnoční procesí. Jeho strašidelná atmosféra je nejen projevem víry, ale pro každého také nezapomenutelným zážitkem.
Na skalním ostrohu nad soutokem řek Júcar a Huécar sedí domy Cuency jako orlí hnízda. Ve španělštině znamená "cuenca" koryto nebo povodí a při pohledu na kamenné soutěsky obou řek je hned jasné, podle čeho asi dostalo město své jméno.
V uličkách města narazíte na gotický kostel sv. Michala, na skvostné paláce a domy, na kostel sv. Petra s okrouhlým půdorysem, klášter bosých karmelitek, najdete tu nespočet romantických zákoutí podtrhujících středověkou tvář města a především také trojlodní katedrálu v tom nejčistším anglo-normanském gotickém stylu.
procesí_mV období Svatého týdne a Velikonoc je právě katedrála středobodem zdejšího dění. Od Květné neděle procesí střídá procesí a vše je třeba náležitě připravit. Takové paso nesené ve velikonočním procesí má pořádnou váhu, a tak ve chvíli, kdy je nutné ho přestěhovat, je potřeba hodně dobrovolníků i náklaďák.
Týden před velikonočním pondělím se v podvečer začnou v ulicích města rojit podivné postavy. Z autobusů, z taxíků a aut vystupují ženy a muži v černých pláštích. Jsou jich desítky a všichni postupně mizí za mohutnými vraty Biskupského paláce.
Noc padne na město a ve chvíli, kdy zvony začnou odbíjet půl jedenácté, se otevřou vrata gotické katedrály a na náměstí začnou proudit černé strašidelné postavy v sametových kápích a v tunikách, opásaných pouhým provazem na způsob mnichů františkánů.
Ztichlým náměstím zazní biskupova slova. Pak se dá procesí bratrstva se vznešeným názvem Santísimo Cristo de la Vera Cruz na pochod nočním městem. Dvacet čtyři členů bratrstva nese na ramenou nosítka s křížem a sochou ukřižovaného Krista. Ostatní pak dělají se zapálenými svícemi nosičům mlčenlivý doprovod. Mezi sebou členové bratrstva po čas procesí nemluví, a pokud je to nutné, domlouvají se jen posunky. Pouze bubny a zpěv sboru Alonso Lobo doprovází tento poněkud strašidelný průvod náboženskými písněmi.
O půlnoci je procesí asi v polovině své cesty. Temné postavy v kápích a strašidelná atmosféra uliček města Cuenca, osvětlených plápolajícími svícemi, to vše navozuje představu o přetrvávajících středověkých zvycích. Ale není tomu tak.
Socha Krista nesená městem je dílem anonymního autora z konce 18. století. Po dlouhých letech sochu vysokou 1,7 metru objevili na madridském tržišti. Tak se stalo, že byla vysvěcena až v roce 1996. I samotné bratrstvo Vera Cruz, pořádající toto procesí, bylo založeno teprve 8. března 1995, a tak tento prosebný průvod svou historii teprve začíná tvořit.


Žluté úterý_mŽluté úterý
První úterý po Květné neděli je dnem, kdy v San Pier Nicetu hrají hlavní úlohu malé děti. V sicilském městečku se koná slavné procesí, jehož součástí je průvod "zlatých dětí".
Malému Nicolovi, jednomu z dětí, které půjdou v procesí jako andílci, jsou právě čtyři roky. Se svými rodiči se chystá na svůj velký den. Švadlena mu jen pro tento okamžik ušila bílé šatičky a vyzdobila je zlatými šperky vypůjčenými od celé široké rodiny. Řetízky, brože, náramky - to vše se změnilo na ozdoby našité na šatičkách malého Nicoly. V lidové tradici se tomuto dnu někdy také říká Žluté úterý a tady v San Pier Nicetu by přízvisko žluté bylo jistě odvozeno od lesku zlata na šatech místních dětí.
Nicola se narodil předčasně, po porodu měl vážné potíže s dýcháním a všichni se báli, že zemře. Jako poděkování za to, že vše dobře dopadlo a že je z něj zdravý a veselý kluk, se teď zúčastní slavného procesí nazývaného "Ukřižovaný Ježíš a andělé".
Procesí začíná v kostele San Giacomo Maggiore. I červená stuha kolem beder sochy Ježíše Krista dostala zlatou výzdobu. Nikdo přesně neví, jak a kdy tato tradice vznikla, ale je to jedna z nejpozoruhodnějších oslav Velikonoc v Evropě. Do poslední chvíle se neví, kolik dětí v průvodu vůbec půjde. Je to individuální rozhodnutí každé rodiny, v níž jsou malé děti. Je to poděkování za přízeň, které se jim z nějakého důvodu dostalo.
Proplétat se s těžkou sochou Ježíše na kříži po schodech a úzkými uličkami San Pier Niceta není vůbec jednoduché. Teprve pak následují děti v doprovodu rodičů. Ti drží své ratolesti neustále za ruce a pomalu kráčí se svými andílky městem. Rodiče nespustí své děti ani na okamžik z očí a není to jen kvůli zlatu. Většina těch prcků má na rukávech tolik zlatých náramků, že bez pomoci dospělých vůbec nezvednou ruce. Každé z dětí má na svých andělských šatičkách čtyři až pět kilogramů drahého kovu.
V procesí je každý rok patnáct až dvacet zlatých andělů a to znamená, že na to, aby mohly být dětské oblečky patřičně vyzdobeny, je potřeba něco mezi osmdesáti až sto kilogramy zlata. Sicilské rodiny jsou relativně velké a i vzdálenější příbuzné drží spolu pocit sounáležitosti. Dá se ale odhadnout, že v den tohoto procesí je téměř všechno rodinné zlato z širokého okolí na ulici v San Pier Nicetu. Pomalým krokem dorazí procesí ke kostelu sv. Kateřiny. Zatímco se obyvatelé městečka modlí, změní se sakristie kostela v jedno velké občerstvovací depo. Děti se potřebují napít, najíst a odpočinout si. Každý z malých capartů má dokonalý servis, který zajišťují nejen maminky a tatínci, ale i tety a babičky. To vše proto, aby malí andílci vydrželi také zpáteční cestu ulicemi nočního města.


Škaredá středa_mŠkaredá středa
Po Modrém pondělí a Žlutém úterý přichází Sazometná středa. Středa před Božím hodem velikonočním byla v lidovém podání nazývána jako škaredá, černá nebo sazometná, protože to byl den, kdy se v chalupě vymetaly komíny. Podle tradice to je také den, kdy se nesmíte škaredit a mračit, jinak se budete mračit po všechny středy v roce.
Těžko říct, jestli podobné pranostiky určují také dění v sicilském San Fratellu, ale bujaré veselí, které tu vládne v tyto dny, by jistě bylo pro místní obyvatele předzvěstí jen samých úsměvů. Probíhá tu totiž typická slavnost nazývaná Diavolata neboli Slavnost Židů. Během ní mladí lidé oblečení za "Židy" procházejí vesnicí a hrají na trumpety, bubny a jiné nástroje.
Maškary, označované jako "Giudei" (Židé), jsou vybavené červenými kápěmi s maskami, ze kterých visí jazyky z kůže, a jsou vyzbrojené železnými řetězy, koňskými ocasy a trubkami. Při své pouti vesnicí natropí nejen mnoho hluku, ale zcela opanují ulice. Rej rudých masek ovšem připomíná spíše pohanské bakchanálie než součást křesťanských Velikonoc.
San Fratello má necelých pět tisíc obyvatel a lidé se tu živí hlavně zemědělstvím. Pěstují citrusové plody, fíky, olivy a pak také víno. V každé domácnosti jsou proto značné zásoby tohoto moku a skupinky rudých zakuklenců to dobře vědí. Když vpadnou do domácnosti, nemá to daleko od živelní pohromy, ale víno teče proudem.


Zelený čtvrtek_mZelený čtvrtek
"Na Zelený čtvrtek jidáše jídáme, chodíme do lesa, fialky trháme," napsal o tomto dni básník Jaroslav Seifert. Na vysvětlení, odkud se vzal název pro tento den, je řada hypotéz.
Možná je odvozen od zeleného mešního roucha, které se v ten den užívalo, nebo se převzal ze zvyku jíst v tento den jen zelenou stravu (špenát, zelí), aby byl člověk zdravý po celý rok. Možná se jedná o převzatý zvyk z židovské slavnostní večeře Pesach, připomínající vyvedení Židů z Egypta. Ten je mnohem starší než nošení zeleného obřadního roucha, proto může onen název pocházet i odtud.
Každopádně o Velikonocích zní kostelní zvony na Zelený čtvrtek naposledy, znovu zazní až na Bílou sobotu. Podle tradice si máte v okamžiku, kdy zazní zvony naposledy, zacinkat penězi, aby se vás držely celý rok. Někde se také zvoní paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.
Čtvrtek před Velikonocemi je v křesťanských církvích už od 4. století velkým svátečním dnem. Jeho ústřední událostí je právě památka na Poslední večeři Ježíše s učedníky, jeho modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí.

Caltanissetta
Procesí o Zeleném čtvrtku je také nejvýznamnější událostí Svatého týdne v Caltanissettě. Už od rána narazíte v uličkách kolem hlavního náměstí na velké sochy na podstavcích. Říká se jim "vare" nebo také "misteri" a je to šestnáct skupin soch, z nichž každá představuje jedno zastavení na Křížové cestě.
Každé z těchto sousoší stojí poblíž nějakého květinářství a majitelé krámků se předhánějí ve vytváření ozdob ze živých květin. Odpoledne jsou už sousoší nazdobena a květinové kreace hotovy. V ulicích se objeví hudebníci, aby doprovodili jednotlivé biblické obrazy na náměstí.
Caltanissetta je od 19. století známa jako centrum těžby síry na Sicílii. Tehdy se v jejím okolí těžil tento nerost za krajně žalostných pracovních podmínek a k práci byly běžně využívány i děti. Téměř 80 procent světové těžby síry tehdy pocházelo ze zdejších dolů. Když v roce 1881 horníci ze sirných dolů Gessolungo unikli při důlním neštěstí jen o vlas smrti, podnítili vznik tradice mystérií.
Neapolští sochaři Francesco a Vincenzo Biangardi vytvořili sochy z papíroviny, dřeva a sádry. Za předlohu jim posloužila díla takových mistrů, jakými byli Michelangelo, Rubens či Raffael. Jsou to přesně ty sochy, které se používají dodnes.
Se západem slunce dorazila i poslední ze sousoší do centra města, kde jsou slavnostně vystavena na náměstí. První z nich patří cechu pekařů a je reprodukcí Leonardovy Poslední večeře Páně. Pak následují další: Modlitba v sadu patří mlynářům, o sousoší Zajetí se starají tesaři, o další horníci, pěstitelé ovoce a zeleniny, kameníci, řezníci...
Těžko říct, jestli je to úmysl, nebo náhoda, ale skupinu dvanácti soch nazývanou Sanhedrin nebo také Velezrada má na starosti městské zastupitelstvo. Velekněz a sanhedrin, židovská vládní rada, to byli ti, kteří Ježíše odsoudili k smrti a předali Pilátovi. Samotné procesí začíná v devět večer a končí až nad ránem.


Velký pátek
Je to vrchol pašijového týdne, zajatý Ježíš je hanoben a odsouzen k smrti, následuje jeho pouť k vrcholu Golgota. Podle evangelií zemřel Ježíš na kříži ve tři hodiny odpoledne. Ještě ten den byl sňat z kříže a pochován v hrobě vytesaném ve skále nedaleko Golgoty, kde byl ukřižován.
Lidové pranostiky vyprávějí, že na Velký pátek se dějí zázraky a země má magickou sílu. Otevírají se skály, aby ukázaly své poklady. Poklad označovalo světýlko nebo kvetoucí či zářící kapradí.

Velký pátek_m 
Pochod tisíců bubeníků na Velký pátek ve španělském Alcaňiz
Snímek: Lumír Pecold

Alcaňiz
Alcaňiz je malé městečko na severovýchodě Španělska. Má asi jedenáct tisíc obyvatel, křivolaké uličky, kostel, zajímavou radnici a pozoruhodnou tradici slavit Velikonoce jinak než v ostatních místech křesťanského světa.
Na Velký pátek přesně v poledne se koná "rompida de la hora" neboli "hodina, kdy vše vypukne". V ulicích městečka se sejde asi deset tisíc bubeníků, kteří se úderem dvanácté dají na pochod za doprovodu svých bubnů. V tu chvíli je jasno - kdo nemá modrý hábit, varhánkovanou čepici a buben, není odsud. Diváků je jen nemnoho, vůbec nejde o turistickou atrakci. Pro těch pár cizinců, kteří se tu nějakou náhodou připletli, by jistě nestálo za to se tak angažovat. Jde o jakousi hlasitou modlitbu za Ježíše Krista. Velcí, malí, muži i ženy, na Velký pátek všichni bubnují na ulici v Alcaňiz. ‹


Bílá sobota_mBílá sobota
Je to den, kdy byli křtěni novokřtěnci, a protože při této ceremonii nosili bílé roucho, je možné, že název pochází právě odtud. Bílá sobota je dnem, kdy se konají jen noční vigilie. Před takovou bohoslužbou se před kostelem posvětil oheň, od kterého se pak zapálila velikonoční svíce - paškál. Od této svíce, jež má do vosku vpraveno pět zrn kadidla, si pak věřící připalují své voskovice. V lidové tradici se často doma uhasilo ohniště, a když před kostelem kněz posvětil oheň, každá z hospodyněk si vzala domů jedno žhavé polínko, aby jím ve stavení znovu zažehla svůj oheň.

Polská Dobra
Měst a vesnic s názvem Dobra je v Polsku téměř dvacet. Hned dvě z nich jsou spojeny s nějakou zvláštní oslavou Velikonoc. Ta první Dobra leží téměř v ideálním středu celého Polska, ve Velkopolských nížinách. O to překvapivější je, že v místním kostele tu rok co rok od Bílé soboty drží stráž Božího hrobu Turci.
Když polský král Jan III. Sobieski rozprášil v roce 1683 před obleženou Vídní turecké vojsko, vraceli se dobrovolníci z jeho armády zpět do Polska právě kolem Velikonoc.
Navrátilci si nesli zbraně a oblečeni byli většinou do částí ukořistěných tureckých uniforem. Před městem se sešikovali a společně zamířili do kostela pomodlit se za to, že se šťastně vrátili domů. Tady zjistili, že Boží hrob nikdo nehlídá, a tak spontánně začali držet v kostele stráž.
Od těch dob vždy o Velikonocích zní ve zdejším kostele každou půlhodinu vojenské povely při střídání stráží vyzbrojených šavlemi a oblečených do charakteristických uniforem turecké armády 17. století.
Ta druhá Dobra se nachází v místech nazývaných Malopolsko. To leží na jihu země přibližně podél hranic se Slovenskem. Je to kraj, kde má křesťanství hluboké kořeny, kraj známý stovkami unikátních dřevěných kostelů. A přesto se zde až do dnešních dnů zachoval zvyk tak ryze pohanský, jako je polévání děvčat vodou.
Polský śmigus-dyngus, to je především oslava jara a pozůstatek velmi starého rituálu plodnosti, kdy se oslavuje příchod nového života po dlouhé zimě. Samotný rituál polévání vodou byl kdysi spojen s magickými obřady souvisejícími se začátkem polních prací a byl tak silně zakořeněn ve společnosti, že nepomohly ani církevní zákazy, aby byl zapomenut. Z časů Vladislava Jagellonského se dokonce dochoval zápis ze synodu duchovních poznaňské diecéze, kde se jim přikazuje, aby o Velikonocích zabránili obdarovávání se vajíčky a polévání vodou.
V Dobre se chlapci a mladí muži sejdou už v neděli kolem osmé večer. Ze slámy pletou provazce a chystají masky. Přitom také vydatně popíjejí, a tak když za ranní mlhy vyrazí do ulic, aby si počkali na dívky a ženy mířící do kostela, mají někteří z nich už problémy s chůzí.
Kdysi se tu sešlo běžně i šedesát chlapů a voda se nabírala přímo z hydrantu. Poslední roky ale chybí mladí, takže se ráno se svými stříkačkami objeví na ulici už jen deset až dvacet masek. I tak ale budí respekt a o Velikonočním pondělí obyvatelé Dobre jedou na mši raději autem.


Velikonoční neděle_mVelikonoční neděle
O Lužických Srbech se říká, že je to národ, který má údajně nejvíc spisovatelů na jednoho obyvatele. Už tisíc let vzdorují prognózám, že příští generace přestane mluvit rodným jazykem. Přežívají hlavně srdcem a pozoruhodnou kulturou. Možná i to je důvod, proč se zde tak ctí staré zvyky a udržují tradice předků.
Nezapomenutelné a zvláštní jsou tu oslavy velikonočních svátků. Každým rokem se v Horní Lužici na Velikonoční neděli sjedou takzvaní velikonoční jezdci, aby společně projeli nejen městy a vesnicemi, ale i jejich okolím.
Tento prastarý zvyk pochází údajně ještě z pohanských dob, kdy muži objížděli na jaře na koních třikrát za sebou pole a louky, které patřily k vesnici. Při takové jízdě pronášeli různá zaklínadla proti účinku zlých sil a věřili, že tím kolem vsi vytvoří magický kruh. Ten měl zabránit, aby do vesnice vstoupily síly způsobující neúrodu a nemoci dobytka i lidí.
S příchodem křesťanství se tento svátek oslavující příchod jara změnil na oslavu Velikonoc. Černý frak a cylindr je nezbytnou výbavou každého jezdce. Jejich dlouhé průvody potkáte na Velikonoční neděli nejen v centru Lužických Srbů v Budyšíně, ale také v řadě vesnic v okolí.
Černě odění muži na koních jedou za zpěvu církevních písní do některé sousední farnosti. Nechybí korouhve a nesou s sebou často také sošku Krista, protože tento původně pohanský svátek se už dávno změnil především na připomenutí jeho utrpení a zmrtvýchvstání. Po příjezdu do cíle se jezdci hromadně pomodlí Otčenáš a třikrát objedou místní hřbitov. Oznamují tak i mrtvým, že se stal zázrak zmrtvýchvstání a že i oni mají naději dostat se do nebes.
Procesí velikonočních jezdců se rok co rok pořádá v devíti místních farnostech. Jízdy samotné se mohou ovšem zúčastnit pouze muži od patnácti let. Stále větším problémem je zajistit pro všechny dostatečný počet koní. Na ten jeden jediný den jich jsou potřeba téměř dva tisíce a nezřídka se koně musí vypůjčit v místech vzdálených i více než sto kilometrů.
Kdo se účastní jízdy poprvé, je označen zelenou snítkou, kdo jede popětadvacáté, je dekorován snítkou stříbrnou. Jezdcům se říká lužickosrbsky "jutrowni jěcharjo", a když se budete pozorně dívat, najdete v procesí určitě i několik jezdců ozdobených zlatou snítkou. To jsou ti, kteří jedou už nejméně popadesáté.


Velikonoční pondělí_mVelikonoční pondělí
Odedávna u nás muži šlehali dívky i ženy pomlázkou spletenou z vrbových proutků, vinšovali a dostávali malovaná vajíčka. I když cizinci nevěřícně zírají, kdo že to mlátí ženské, dívky při mrskání křičí a utíkají, stejně by se asi zlobily, kdyby nebyly vymrskány. Vždyť pomlázka je od slova pomladit a takové vyšlehání má zajistit každému děvčeti sílu, mládí a veselou náladu po celý rok.
Tento zvyk je velmi starý. Podnikaví obchodníci v Praze údajně prodávali pletené pomlázky se stuhami už za časů císaře Rudolfa II. a pražský kazatel Konrád Waldhauser ve svých vzpomínkách ze 14. století říká, že se "manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají metlami a tepají i rukou" a že "ospalé i lenivé časně z rána házejí do vody nebo alespoň polévají".
Tradice sama je ale ještě starší a pochází z dob předkřesťanských - mladé, mízou se plnící větvičky byly symbolem plodnosti. Za těch několik tisíc let se ovšem zvyky měnily, a to nejen v čase, ale i místo od místa. Není snad vesnice, kde by pomlázka probíhala stejně jako u sousedů.

Lumír Pecold
Foto: autor

Zajímavost
Mladé (velikonoční) víno
V době, kdy se evropské vinice teprve zvolna probouzejí ze zimního spánku, na jižní polokouli už vrcholí vinobraní. Zvláštní slavnosti mladého vína v Austrálii, Jihoafrické republice, Chile ani Argentině zatím nepořádají. Chybí tradice. Pouze Brazilci v kostelech křtí a potom radostně ochutnávají první letošní víno na Velikonoce.
Nové víno o Velikonocích je skutečný světový unikát. O Velikonočním pondělí budou ochutnávat ročník 2008. Je to podobný rituál, jako se u nás tradičně konal a je postupně obnovován u svatomartinského vína. Ovšem o nějakých osm měsíců později než v Brazílii. Než se poprvé ochutnávalo svatomartinské víno na svatého Martina (11. 11.), bývalo v kostele knězem pokropeno svěcenou vodou. Zatímco svatomartinské je bílé, Brazilci se už těší na letošní rudé gamay, které se u nich na Velikonoce ochutnává jako první. Oproti novému beaujolais, které je také z odrůdy Gamay, je to brazilské mohutnější, tělnatější a s menšími kyselinkami, tedy dobře pitelné.