Na Francii a Spojené státy můžete nahlížet jako na soupeřící spojence, blízké protivníky, odcizené milence, protichůdné hlasatele téhož poselství... A nikde nebude tato rozdílnost patrnější než v oblasti ložnic a srdcí.
Nedávno se však zažité zvyklosti - nebo stereotypy, chcete-li - začaly komplikovat a dokonce vzájemně prohazovat.
Mon Dieu, Yankees....
Na světě to vždy chodilo tak, že Francouzi měli své aférky. Ať Francois Mitterrand zplodil nemanželskou dceru nebo si Jacques Chirac zaflirtoval, považovalo se to za jejich soukromou věc.
John F. Kennedy byl samozřejmě také sukničkář, ale to bylo tehdy. Pro 90. léta už byla určující ústavní žaloba proti Billu Clintonovi pro jeho - ach tak lidskou - skvrnku na charakteru. A Francouzi zase jednou kroutili hlavou nad bláznivými Yankees.
Američané byli puritáni nebo nedospělí nebo naivové nebo bohabojní moralisté. Zato Francouzi byli cyničtí, nenapravitelní, diskrétní a dvorní. Takové dělení vyhovovalo jedněm i druhým v jejich vnímání západní civilizace.
Ale dnes? Který prezident v současnosti mluví o Bohu jako o "záštitě" proti "lidské pošetilosti"? Který prezident se těžce propadá v průzkumech kvůli svému dobrodružnému milostnému životu? Který národ se dnes víc zajímá o sexuální slabůstky svých politiků?
To Nicolas Sarkozy se nedávno dovolával Boha; to on měl divočejší soukromí, než byli Francouzi ochotni skousnout; a právě Francouzi dnes lamentují nad la pipolisation - bulvarizací a ztrátou úrovně politického života.
Kouřil. Šlukoval. No a co?
Američané naopak jako by "dospěli"; nebo takto by to přinejmenším dříve zhodnotili Francouzi.
Národní moralizování dnes ovlivňuje generace poválečného baby-boomu, dnes už ve věku takřka stařeckém. Tito lidé dospívali v éře sexuálních a drogových experimentů. Proto jsou zjevně neteční třeba k faktu, že se Barack Obama přiznal ke kouření marihuany a že jako mladík zkoušel kokain. Vyčerpávající materiál na titulní straně mých mateřských New York Times skončil otřesným zjištěním, že Obama možná bral méně drog, než tvrdí. Co když tím zklame - ó hrůzo - tvrdé jádro starých hipíků a ti mu nedají hlas! Mimo ně už to ale nikoho moc nezaujalo.
Jiný článek New York Times se zmínil o údajné "romantické aférce" z 90. let, kdy měla Johna McCaina okouzlit o třicet let mladší přitažlivá lobbistka. Jenže opět: zajímá to někoho? Ten nepotvrzený flirt byl jen součástí dlouhého článku zkoumajícího McCainovu odolnost vůči lobbingu bohatých a mocných, kterou kandidát často zdůrazňuje. Zmínka sklidila značnou kritiku - jako neférová, nepodložená a odvádějící pozornost od vážného ústředního tématu.
Jinými slovy, Američané se zajímají mnohem víc o střety zájmů než o nevěru jako takovou, zvlášť na úrovni narážek a drbů.
Už ne abstinenta, prosím
"Francie a Amerika jsou na opačných vrcholech své vývojové křivky," říká Pamela Druckermanová, autorka Lust in Translation (Rozkoš v překladu), celosvětového průzkumu nevěry. "Sarkozy překročil jisté hranice, když se předváděl s Carlou Bruniovou na pláži. Američané naproti tomu, po dvaceti letech práce se sexem a skandály, už nevidí nevěru jako takovou coby skandální zločin."
Když si Bruniová Sarkozyho vzala, zjevně se rozhodli utišit rozruch. Bývalá modelka a nynější zpěvačka už neprohlašuje, že "spalující touha" trvá jen "dva tři týdny", už nedává přednost "mnohomužství", ale slibuje být "první dámou až do konce manželova mandátu a jeho ženou až do smrti".
Zato Američané po osmi letech s prezidentem-abstinentem, který byl konzistentní jen ve své spořádané průměrnosti, už spíš touží po změně. A jestli mají republikán McCain a demokrat Obama něco společného, pak až hmatatelnou, vyzařující lidskost.
Autor je zahraničněpolitickým komentátorem deníku The New York Times
(c) The New York Times Syndicate 2008
