Vyhlášení nezávislosti Kosova bylo stejně nevyhnutelné jako rozpad Sovětského svazu či bývalé Jugoslávie, jež západ zastihly značně nepřipravené. Spolu s otázkou, zda jsme dostatečně připraveni převzít dlouhodobou spoluzodpovědnost za vývoj v Kosovu, vyvstává problém, co si počít s důsledky, jež může nedělní krok mít na takzvané zamrzlé konflikty na Jižním Kavkazu. Zatímco Rusko tradičně využívá kosovskou otázku ve svůj prospěch, západ je zdá se opět nepřipraven.

Rozpad na Kavkazu

V případě Kosova se Moskva odvolává na mezinárodní právo a princip zachování územní svrchovanosti. Pomineme-li skutečnost, že v případě konfliktů na Jižním Kavkazu argumentuje již řadu let zcela opačně, je zcela zřejmé, že její odpor vůči kosovské samostatnosti je motivován především obhajobou vlastních zájmů spojenou s umným prosazováním svého vlivu v zahraničí a prestiže na domácím poli, přičemž často zmiňovaná blízkost k pravoslavným Srbům tu má jen malý význam.

Nejsilnějším argumentem pro vedení Ruské federace proti nezávislosti Kosova je samozřejmě obava o možné posílení separatistických tendencí na jejím území. Varují-li ruští politici před možnými důsledky a precedentem pro Baskicko, Korsiku či Katalánsko, mají tím na mysli především Dagestán, Ingušsko, Čečensko a další republiky na jihu Ruska.

Kromě toho se kosovská otázka hodí podobně jako problematika protiraketové obrany či dodávek ruských surovin do ruské strategie rozdělování a oslabování Evropské unie.

Ruská zbraň na Gruzii

Nezávislost Kosova se také ukázala být výbornou ruskou zbraní těžkého kalibru proti Gruzii, jež usiluje o členství v Severoatlantické alianci. Ještě v prosinci šéf strany Jednotné Rusko Boris Gryzlov oznámil, že se nový parlament bude zabývat možností uznání Jižní Osetie a Abcházie, jež Gruzie považuje za součást svého území, díky podpoře Moskvy jsou ale od první poloviny 90. let na Tbilisi nezávislé. Ruský ministr zahraničí Lavrov se pak minulý pátek sešel s představiteli těchto dvou subjektů, aby poté Ruské zahraniční ministerstvo zahraničních věcí oznámilo, že "uznání nezávislosti Kosova Moskva vezme v potaz ve vztahu k Abcházii a Jižní Osetii". V pondělí pak ruský deník Kommersant přinesl zprávu, že Rusko otevře v těchto dvou entitách svá zastoupení.

Tyto kroky mají pochopitelně velkou odezvu v Gruzii. Proti ruskému postoji protestoval gruzínský patriarcha Ilja II., který se jinak drží od politiky stranou, a prezident Michail Saakašvili varoval Rusko, aby si "nezahrávalo s ohněm", přičemž měl nepochybně na mysli ruské postavení na severním Kavkazu, ale i svá dřívější prohlášení o tom, že uznání nezávislosti byť jedné ze separatistických částí Gruzie je důvodem k vyslání vojáků na tato území. To si paradoxně Moskva zřejmě dobře pamatuje a spolu s vědomím přetrvávající vnitropolitické krize v Gruzii po lednových prezidentských volbách se snaží Tbilisi provokovat, jak jen dokáže, byť kvůli obavám o možný vliv na sousední republiky severního Kavkazu Abcházii ani Jižní Osetii neuzná.

Opět válka v Karabachu?

Spolu s nestabilní situací v Arménii, jež se nachází ve válečném stavu s mohutně zbrojícím sousedním Ázerbájdžánem kvůli sporu o Náhorní Karabach, tak může být vyhlášení kosovské nezávislosti nechtěným počátkem eskalace doposud zamrzlých konfliktů na Jižním Kavkazu. Evropská unie by měla být připravena - a přispět k tomu by měla i naše země. Nejen proto, že je pravděpodobný ozbrojený střet v Karabachu v prvním pololetí příštího roku, kdy budeme předsedat Radě Evropské unie.

Autor je analytikem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky

Související