Země v severní Africe se výkonnostně obrovsky liší. Rychle se rozvíjí oblast Maroka: prožívá ekonomický a turistický boom, neexistuje zde vnitřní latentní hrozba teroristů. Země povoluje zahraniční investice, takže tam přichází mnoho investorů především ze Španělska.
Naopak v Alžírsku trvá již několik let skrytá občanská válka, která ekonomický vývoj brzdí. Tato země je velká, má silný chemický průmysl, zpracovává a vyváží fosfáty a hnojiva, ale potácí se na hranici chaosu.
Tunisko je další zemí vyvážející fosfáty, ale živí se především turismem. Libye disponuje největšími zásobami ropy v oblasti. Egypt má silný průmysl, zejména potravinářský a na zpracování bavlny. Je to také významný dovozce potravin a technologií. Nezanedbatelná je i částka, kterou inkasuje z turistických služeb. A třetím pilířem jsou poplatky za Suez.
Přirozeně, že ekonomické rozdíly mezi jednotlivými státy dokreslují i specifika v oblasti logistiky. Většina zemí má svoje přístavy. Hojně využívaná je Casablanca v Maroku. Alžírsko má dva přístavy - Alger, využívaný pro dovoz, a Annaba, spíše pro vývoz (hromadného zboží). Tunisko má Tunis port a několik dalších menších přístavů s dostatečnou infrastrukturou. Horší situace je v Libyi, přístavy jsou zaostalé a pomalé, dříve prakticky spojení neexistovalo.
V Egyptě jsou tři hlavní přístavy: Alexandria je hlavní přístav pro zámořský obchod, který funguje jak pro klasické zboží, tak pro kontejnery. Nový je přístav Damietta v ústí Nilu, používaný především pro importní zásilky do této země.
Třetím přístavem je Port Said u Suezského průplavu, který má charakter bezcelní zóny. Zde se překládá zboží, které pokračuje někam dál, nebo zůstává uskladněno pro přeprodej do Egypta. Tento přístav je schopen zboží bezcelně pojmout a udržet.

Infrastruktura je vybudována u většiny zemí až do vnitrozemí. Přesto se liší svou kvalitou. Nedostatečná infrastruktura je v Alžírsku, kde pár kilometrů od pobřeží již nevidíte téměř žádné silnice.
Širší pás silnic směrem od pobřeží má Maroko. Nejrozvinutější infrastruktura je v Egyptě, kde dobře funguje také železnice podél celého Nilu až do horního Egypta. Zde vás čeká bohatá síť silnic, takže zboží se dá posílat až na místo určení. Pochopitelně většina zboží směřuje do oblasti Káhiry. Dopravní spojení z Evropy je pravidelné.
Do oblasti Egypta jezdí pravidelné linky jak ze severozápadní Evropy, tak i z Terstu, Koperu nebo Rijeky. Západní část je obsluhována spíš z Hamburku, Brém a z Rotterdamu - linky do Maroka nebo překládky do Alžíru a do Tunisu.
Menší zásilky lze posílat kurýrní poštou. Je sice drahá, leč spolehlivá. Pro bezpečné poslání drobností či dokumentů lze využívat i osobní kontakty. Klasická pošta není spolehlivá. U větších zásilek speditéři nabízejí sběrné služby do Maroka, Egypta i Alžírska, existují i pravidelná letecká spojení.

Všechny zmíněné země vyžadují celní řízení. Je také požadováno potvrzení o původu. Česká republika jako člen Evropské unie má však některé celní úlevy například s oblastí Maghrebu, kde existuje silný politický zájem Francie a Španělska. Také pro Egypt existují celní výjimky.
Většina států severní Afriky chápe Evropu jako silného obchodního partnera a pracuje na otevření svého obchodu a stabilizaci politické situace. Dobře si uvědomují, že to přináší prosperitu obchodu.
Pokud hovoříme o osobní bezpečnosti, v Egyptě je dobře pamatovat na zóny pohybu, mimo které není vhodné se pohybovat. V Libyi existují stále ještě povolenky, na jejichž základě smí cizinec do určených oblastí. Tunisko je naprosto bezpečné. V Alžírsku není radno bez doprovodu cestovat vůbec. Naštěstí podniky jsou v přístavních městech. Jsou tam však města, kam není bezpečné jezdit a je lepší si obchodního partnera pozvat k sobě na místo, kde to znáte. V Maroku je relativně bezpečno.

Autor je ředitelem provozu síťových přeprav
společnosti Schenker