Koruna v posledních měsících překvapuje svou silou. Mimořádná ovšem není ani tak skutečnost, že kurz eura k české koruně opakovaně překonává své historické rekordy. Mnohem překvapivější jsou okolnosti, které tento proces provázejí.
Nejvíc od roku 2002
Předně - po výrazných ziscích koruny z druhé poloviny loňského roku konsenzuální odhady s prodloužením tohoto trendu prakticky vůbec nepočítaly.
Za druhé, koruna letos zůstává ve svém trendovém pohybu mezi středoevropskými měnami zcela osamocena.
Za třetí, kurzový pohyb časově koresponduje se vzedmutím inflační vlny v tuzemsku, což násobí jeho efekt v reálném vyjádření.
Mimořádný se ovšem zdá být především rozsah zisků české koruny. Ten dosahuje v nominálním vyjádření proti euru přes 12 % od poloviny roku 2007 a přes 5 % od začátku letošního ledna. Něco takového snese historické srovnání jen s vývojem roku 2002.
Vnucuje se tak otázka: Co stojí za současným chováním koruny?
Trvale udržitelný růst?
Více či méně věrohodných vysvětlení se nabízí celá řada, žádné ale nevystihuje situaci beze zbytku přesně.
S dostatečnou mírou spolehlivosti lze snad ale tvrdit, že současná fáze posilování koruny nemá původ v transakcích českých ekonomických subjektů, nýbrž že se naše měna stala hříčkou globálních spekulantů.
Polemiku nevyvolá tvrzení, že současná míra zhodnocování koruny překračuje možnosti české ekonomiky. Za udržitelný se obecně považuje takový růst reálného kurzu, který je podložený předstihem v růstu produktivity.
A skutečně - v letech 2000 - 2007 si reálný kurz koruny připisoval k dobru průměrně tři procenta hodnoty ročně. To vcelku odpovídá rozdílu v růstu české produktivity proti zemím našich obchodních partnerů.
Udrží-li se ale nominální kurz eura vůči koruně na stávající úrovni, dosáhne v únoru meziroční zhodnocení reálného kurzu naší měny mohutných 15 %.
Dva roky, než se vrátíme
I s připuštěním určitých mimořádností letošního roku (a méně konzervativních předpokladů ohledně udržitelného tempa zhodnocování) by mělo trvat minimálně dva roky, než se reálný kurz koruny vrátí ke svému dlouhodobému trendu. Tedy, než čas vymaže jeho momentální nadhodnocení.
V praxi může být narovnání samozřejmě více či méně rychlejší, pokud k němu přispěje korekce nominálního kurzu koruny ke slabším hodnotám.
Ekonomickým důvodem k takové korekci nemusí být jen samotné nadhodnocení koruny vůči dlouhodobému trendu, ale také poškození konkurenceschopnosti ekonomiky silným kurzem, který v důsledku snižuje její produktivitu. Zda je situace již takto vážná, s jistotou nelze říct.
Užitečné a ilustrativní ale může být srovnání s již zmiňovaným vývojem, k němuž došlo v roce 2002.
Nejhorší rok pro průmysl
Tehdejší meziroční zhodnocení reálného kurzu kulminovalo na srovnatelných 15 % a bylo zastaveno pomocí intervencí České národní banky.
Koruna poté jeden a půl roku oslabovala a trvalo celkem tři a půl roku, než opět zpevnila na nový rekord vůči euru.
Dopady nadhodnoceného kurzu byly v ekonomice citelné. Prudké snížení vývozních cen vedlo k absolutnímu poklesu objemu exportu v korunovém vyjádření. Vývozní podniky trpěly propadem růstu přidané hodnoty. Pro průmysl byl rok 2002 nejhorším za celou současnou dekádu.
Inflace se s půlročním odstupem přeměnila v deflaci. Spotřebitelé - konfrontovaní s nečekaným růstem kupní síly - se pak chutě pustili do utrácení a od zhoršení vnější rovnováhy ekonomiku zachránil jen propad investiční aktivity podniků.
Déja-vu
Lze předpokládat, že letošní vývoj ponese řadu podobných znaků. Věrnou kopií roku 2002 se nicméně nestane, jelikož řada okolností je nyní nesrovnatelná.
Cyklus globální ekonomiky je v mírně odlišné fázi a autonomní cenové vlivy asi nepřipustí vznik deflace. Také vývoz je dynamičtější a exportní podniky intenzivněji využívají instrumentů kurzového zajištění. To vše by mělo dopady zmírňovat.
Na druhou stranu se tentokrát jeví jako málo pravděpodobný zásah centrální banky, který by urychlil na devizovém trhu obrat trendu. Před podniky se tedy možná rýsuje delší období, které je možné nazvat bolestným.
Autor je hlavním ekonomem Unicredit Bank
