Loni v září varoval vůdce íránských Revolučních gard plukovník Alí Rezá Záhedí, že hospodářské sankce vůči jeho zemi by mohly ceny ropy vyhnat ke stovce dolarů za barel. Podobný scénář v současnosti nehrozí. Za včerejším rekordem ve výši třiasedmdesáti dolarů vedle narůstající poptávky nestojí ale nic jiného než spor okolo íránského jaderného programu. A také skutečnost, že Írán kontroluje Hormuzský průliv, kterým v útrobách tankerů putuje polovina černého zlata exportovaného z oblasti Perského zálivu.
Rozdíl mezi množstvím ropy vytěžené každým den ve světě a celosvětovou spotřebou je totiž tak malý, že cenami dokáže zahýbat i neústupnost režimu ajatolláhů v Teheránu.
"Nemůžeme říci, že by ropy byl nedostatek. Nedostatečný je pouze náš manévrovací prostor, ať již s ohledem na produkci suroviny, či kapacitu rafinérií," řekl včera agentuře Reuters výkonný ředitel Mezinárodní agentury pro energetiku (IEA) Claude Mandil.
Má ve všem pravdu. Írán v současnosti kryje pouhá tři procenta celosvětové spotřeby činící 83 miliónů barelů denně. Ceny na světových trzích jsou ale dnes schopni ovlivnit i povstalci v deltě řeky Nigeru, ve které se těží o polovinu méně suroviny než na íránských ropných polích.
"Trh mluví jasně, pokud se vyskytne technický či politický problém, který přeruší část produkce v dané oblasti, ceny jdou nahoru," zdůraznil Mandil.
Technické problémy v oblasti těžby má Írán od časů války s Irákem, politický problém nastal v okamžiku, kdy Teherán oznámil, že opětovně zahájí obohacování uranu v pokusném středisku v Natanzu.
Mávat hrozbou přerušení vlastního ropného vývozu si íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád zatím může dovolit.
Spojeným státům se tento týden podle očekávání nepodařilo v Radě bezpečnosti OSN získat podporu Ruska a Číny a hospodářské sankce vůči Íránu zůstávají i nadále jen planou hrozbou. O tom, že by Teherán těžce postihly, přitom nemůže být nejmenších pochyb. Írán kryje devadesát procent příjmů do státní pokladny právě z těžby ropy, která dnes představuje téměř čtyři milióny barelů denně. Je ale zároveň jediným velkým producentem suroviny ve světě, který trpí vysokým deficitem státního rozpočtu.
Íránci se totiž stále nevzpamatovali z bratrovražedné války s Iráčany z let 1982 - 1988. A ve svém každodenním životě jsou beznadějně závislí na státních subvencích, ať již v ohledu na ceny potravin či pohonných hmot.
Írán je sice čtvrtým největším producentem ropy na světě a má obrovské zásoby suroviny, kvůli nedostatku rafinérií ale musí tři čtvrtiny spotřeby benzínu krýt dovozem. Za posledních pětadvacet let vzrostla íránská populace, která si automobilismus zamilovala asi stejně jako Američané, o třetinu, produkce ropy ale pouze o desetinu. "Zablokování exportu by postihlo především samy Íránce," upozorňuje profesor Anás Alhádží, ekonom z ohijské Ady.
"Teherán dobře věděl, proč před dvěma lety podepsal s Pekingem smlouvu ve výši 70 miliard dolarů umožňující těžbu Jadavaránského ropného naleziště. Čína bude sankce v Radě bezpečnosti vetovat," dodává.
Proč stoupá cena ropy
Rozdíl mezi množstvím ropy vytěžené každým den ve světě a celosvětovou spotřebou je totiž tak malý, že cenami dokáže zahýbat i neústupnost režimu ajatolláhů v Teheránu.
"Nemůžeme říci, že by ropy byl nedostatek. Nedostatečný je pouze náš manévrovací prostor, ať již s ohledem na produkci suroviny, či kapacitu rafinérií," řekl včera agentuře Reuters výkonný ředitel Mezinárodní agentury pro energetiku (IEA) Claude Mandil.
Má ve všem pravdu. Írán v současnosti kryje pouhá tři procenta celosvětové spotřeby činící 83 miliónů barelů denně. Ceny na světových trzích jsou ale dnes schopni ovlivnit i povstalci v deltě řeky Nigeru, ve které se těží o polovinu méně suroviny než na íránských ropných polích.
"Trh mluví jasně, pokud se vyskytne technický či politický problém, který přeruší část produkce v dané oblasti, ceny jdou nahoru," zdůraznil Mandil.
Technické problémy v oblasti těžby má Írán od časů války s Irákem, politický problém nastal v okamžiku, kdy Teherán oznámil, že opětovně zahájí obohacování uranu v pokusném středisku v Natanzu.
Mávat hrozbou přerušení vlastního ropného vývozu si íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád zatím může dovolit.
Spojeným státům se tento týden podle očekávání nepodařilo v Radě bezpečnosti OSN získat podporu Ruska a Číny a hospodářské sankce vůči Íránu zůstávají i nadále jen planou hrozbou. O tom, že by Teherán těžce postihly, přitom nemůže být nejmenších pochyb. Írán kryje devadesát procent příjmů do státní pokladny právě z těžby ropy, která dnes představuje téměř čtyři milióny barelů denně. Je ale zároveň jediným velkým producentem suroviny ve světě, který trpí vysokým deficitem státního rozpočtu.
Íránci se totiž stále nevzpamatovali z bratrovražedné války s Iráčany z let 1982 - 1988. A ve svém každodenním životě jsou beznadějně závislí na státních subvencích, ať již v ohledu na ceny potravin či pohonných hmot.
Írán je sice čtvrtým největším producentem ropy na světě a má obrovské zásoby suroviny, kvůli nedostatku rafinérií ale musí tři čtvrtiny spotřeby benzínu krýt dovozem. Za posledních pětadvacet let vzrostla íránská populace, která si automobilismus zamilovala asi stejně jako Američané, o třetinu, produkce ropy ale pouze o desetinu. "Zablokování exportu by postihlo především samy Íránce," upozorňuje profesor Anás Alhádží, ekonom z ohijské Ady.
"Teherán dobře věděl, proč před dvěma lety podepsal s Pekingem smlouvu ve výši 70 miliard dolarů umožňující těžbu Jadavaránského ropného naleziště. Čína bude sankce v Radě bezpečnosti vetovat," dodává.
Proč stoupá cena ropy
