Osmnáct let po pádu berlínské zdi - to už je jedna celá generace Němců. Co se tedy zeptat některých berlínských středoškoláků na komunismus? Výsledek? Téma považovali studenti za strhující a podstatné, asi jako je tomu u svaté říše římské.

"Komunismus? Co to má být?" řekl mi 17letý Ricardo Westendorf ze školy Carl-von-Linného, která se nachází uprostřed toho, co bylo známé jako Východní Berlín. "Mám pocit, že se o tom mluvilo v hodinách dějepisu, ale já jsem byl nemocný."

Místo historie internet


Tři další studenti narození v letech 1989 a 1990 si nad mou otázkou povzdechli stylem, který je normálně vyhrazen rodičům, když si nevědí rady s novým počítačem. Jejich 45letá učitelka Heike Krupová byla zaražená: "Jsem trochu překvapená tím, že o tom prakticky nic nevědí." Ona sama prožila část svého života v komunismu dozorovaným východoněmeckou tajnou policií Stasi.

To já ne. O roku 1989 se čas zrychlil a bariéry v Berlíně byly nahrazené těmi, které s sebou přináší internet. A to v celosvětovém měřítku. Jen šest písmen odlišuje v angličtině slova "komunismus" a "počítač", ale nahrazení jednoho druhým zásadně proměnilo svět.

Felix Blanke, 17letý student, mi řekl, že tráví až 20 hodin o víkendu u svého laptopu. Nachází tam přátele, se kterými komunikuje přes programy jako TeamSpeak či MySpace. Jedno, zda jsou na Filipínách či v Seattlu.

"Pro naše rodiče je vše východní, nebo západní, ale pro nás existuje jen Německo a svět," tvrdí 17letá Pia von Cossart. "Neuvědomují si, že jejich historky o starých časech jsou nudné."

Jasně, studená válka byla nuda - to je známá věc. Ale oficiálně tady prohlašuji, že to byl způsob, jak dojít ke svobodnému žití pro tyto studenty.

Té noci 9. listopadu 1989 podplukovník německých pohraničníků Harald Jaeger několik hodin váhal. Berlínskou zeď už hlídal tak dlouho, že s ní byl tak nějak spojen.

Užasl, když ten večer člen politbyra prohlásil, že jeho krajané mohou "okamžitě" volně cestovat "bez jakýchkoli zvláštních opatření".

Bezmoc pohraničníků


"Zeď - to byl můj život," říkal mi Jaeger v roce 1999 během 10. výročí konce rozdělené Evropy. "Hlídal jsem ji po 28 let. To se nedalo přejít mávnutím ruky."

Ale krátce po 11. večerní se Jaeger rozhodl. Neměl žádné konkrétní instrukce a čelil narůstajícímu davu. Z jeho rozkazu byly otevřeny brány na berlínské Bornholmer Strasse. "Neosvobodil jsem Evropu ani svůj lid nebo další takové nesmysly," kroutil hlavou Jaeger. "Prostě proti mně stál dav. To můj naprostý zmatek ve vedení vedl k otevření těch bran."

Nemohl jsem při svých hovorech se studenty na Jaegera přestat myslet - na způsob, kterým učinil toto nepřipravené rozhodnutí, protože věděl, že dosavadní způsob, jak zadržet lidi - síla -, už nefunguje. Lidé se všude hromadili a doba 154kilometrové zdi s 302 strážními věžemi právě skončila.

Pro dnešní studenty je to už dávná historie. Jako pro 18letou Lindu Weberovou: Nemá ráda George Bushe, ale Američany, kteří "jsou velmi přátelští", ano. Fandí Baracku Obamovi, "nejmladšímu kandidátovi" v amerických volbách. Evropská unie ji jako mírumilovný kontinent příliš neinspiruje.

Jejich učitelka Krupová sice uznává, že život po roku 1989 je lepší, ale stále je zklamaná. "Za co jsme bojovali, nebylo jen sjednocené Německo, ale i lepší socialismus. Ne to, co máme dnes, i když jsme si na to už zvykli."

Podobný názor kdysi velmi pregnantně vyjádřil bývalý vůdce protestního hnutí Joachim Gauck: "Snili jsme o ráji a probudili jsme se v Severním Porýní - Vestfálsku."

To je daň za transformaci, která probíhala v adrenalinovém tempu. Navíc: nakonec zde stejně vždycky zůstanou hypotéky a berňák. Přesto jsem si nemohl při pohledu na tyto studenty pomoci: Našli otevřenost a možnosti, které s sebou přinesly technologie a nabytá svoboda, ale nenašli politika (jedno zda Evropana, Američana či Asiata), který by byl schopen vyjádřit jejich optimismus.

Ano, vím o balkánských válkách, rwandské genocidě, 11. září 2001, nových zdech - jedno zda v Izraeli či na mexicko-amerických hranicích -, irácké válce a dalších věcech.

To opravdu nepobízí k optimismu. Ale nemělo by to překrýt důležitý posun vpřed, který má za následek právě to, že totalita je pro studenty dnes něco pozapomenutého.

Chce to nového JFK


Westendorf mi slíbil, že se "na komunismus koukne do Wikipedie".

Najde tam i toto: Jak J. F. Kennedy v časech podobně nebezpečných jako dnes a ve světě ještě více rozděleném přijel v roce 1963 do Berlína a řekl slova, která identifikovala Ameriku s bojem za svobodu: "Ich bin ein Berliner."

Nyní po 45 letech je ten pravý čas pro nového amerického vůdce najít nová slova, která budou znamenat světové naděje a stanou se řečištěm pro uvolněnou mladou energii, která zde prýští od roku 1989.

Autor je komentátorem deníku New York Times (c) The New York Times Syndicate 2008