Noční kulisu původního města Šálí neobdivují pouze turisté, ale i Síwané.
Snímek: Jaroslav Beránek
Důkazy o tom, že oblast oázy Síwa na okraji Západní pouště (120 kilometrů od libyjských hranic) obývali Berbeři, sahají až do doby deset tisíc let před Kristem. Ve starověku bývala tato oáza důležitou zastávkou na trase karavan ze severní Afriky na Arabský poloostrov. Podle některých egyptologů kolonizoval Síwu už panovník 20. dynastie Ramesse III. Hmatatelné důkazy ale existují až z období 26. dynastie (663 - 525 před Kristem).
Síwané dlouho odolávali i islámu. V roce 708 přemohli vojsko Músy Ibn Nusaira a o dva roky později také armádu Tareka Ibn Zijada. Islám nakonec prorazil až kolem roku 1150. Ale teprve v roce 1820 se poprvé dostala oáza zcela pod cizí nadvládu, když byla dobyta vojsky otomanského paši Egypta Mohameda Aliho.
Izolace od okolního světa
Protože Síwa byla dlouhou dobu izolovaná od vnějšího světa, zachovali si její obyvatelé velmi zřetelné prvky kulturního dědictví. Nejvýraznější z nich je vlastní jazyk, dialekt berberštiny, podobný tomu, jakým mluví Berbeři Maghrebu (od Tuniska po Maroko, Alžírsko a Libyi), odkud původní Síwané pocházejí. Unikátní jsou také jejich zvyky, tradice i architektura. Staví se tu z vepřovic z místní hlíny s velkou koncentrací přírodní soli a kamení.
Oáza leží 12 až 17 metrů pod hladinou moře, na délku měří 80 kilometrů, široká je od devíti do 28 kilometrů. Na severu i západě se zvedají skalnaté kopce a pahorky, směrem na jih se táhnou kilometry písečných dun. Součástí oázy je několik vesnic, solných jezer (například na západě se rozkládá největší z nich, Birket Síwa, o rozloze 32 čtverečních kilometrů) či těžce obdělávaná zemědělská půda (pěstují se hlavně datle a olivy). V Síwě napočítáme kolem 230 sladkovodních minerálních pramenů (z jednoho z nich se stáčí minerální voda značky Síwa, která je populární v celém Egyptě) a jezírek, obdivovat lze mnoho historických památek. Kromě toho má oáza výhodnou polohu na severním cípu Západní pouště, jen pár kilometrů od Velkého písečného moře, které je součástí rozsáhlé Libyjské pouště.
Amonova věštírna
Ve starověku proslavila oázu zejména Amonova věštírna, požívající největší vážnosti hned po Delfách a Dódóně. Tamního orákula se dotazovali i královna Semiramis a Alexander Veliký. Ten se do Síwy vydal roku 331 před Kristem při svém egyptském tažení. "Byla to cesta dlouhá a plná námah a útrap a spojená s dvojím nebezpečenstvím: jednak z nedostatku vody, pro nějž je na vzdálenost několika dní pustá, jednak také odtud hrozícím, kdyby je na pochodu hlubokým a nekonečným pískem snad přepadl prudký jižní vítr," vylíčil putování velkého vojevůdce řecký životopisec Plutarchos.
Podle archeologických nálezů spadá doba vzniku věštírny do 6. století před Kristem, bohužel se však nezachovaly žádné nápisy ani nástěnné malby. Zříceniny chrámového komplexu, jako by obehnané troskami rozpadlých obydlí původní vesnice Aghurmi, ční i dnes nad mořem zelených palem.
Je-li v současnosti věštírna, ležící asi pět kilometrů východně od městečka Síwa, relativně "zachovaná", naprosto to neplatí pro nedaleký Amonův chrám, postavený v době panování 30. dynastie. Poté, co ho v roce 1896 vyhodil do povětří otomanský guvernér, jelikož potřeboval stavební materiál na své sídlo, z něj zbyla pouze jedna stěna s nápisy a pár po okolí rozhozených bílých balvanů.
"Místo, kde se nalézá Amonův chrám, je koldokola samá poušť, všude jen písek a nikde žádná voda. Rozlohou je velmi nepatrné, ale zato je celé porostlé ovocnými stromy, olivami a datlovými palmami, a jen tam se v celém okolí vyskytuje voda," popisoval starověký spisovatel Arriános ve svém Tažení Alexandra Velikého. V tomto směru se nic nezměnilo.
Nedaleko můžeme navštívit oblíbené místo Síwanů, Kleopatřiny lázně (Ain el-Hammam). Nic nenaznačuje, že by měla nejznámější egyptská královna s pramenem něco společného, snad je takto nazýván kvůli své kráse. Pokud ale turistky nechtějí riskovat "zírání" nebo pohoršení místních mužů, neměly by se tam koupat - k tomu najdou v oáze mnoho jiných možností.
Skládanka z "medových" plástů
Také Šálí, původní centrum Síwy, má zajímavou historii. Ve středověku trpěli Síwané nájezdy beduínů, a tak v roce 1203 opustili svou vesnici Aghurmi, stojící kolem věštírny, a přestěhovali se kousek dál do nově vybudované opevněné vsi na kopci. Pojmenovali ji Šálí, což v místním jazyce znamená město.
V minulém století ji ale potkalo na zdejší poměry neobvyklé neštěstí. V Síwě totiž zřídka prší (na 25 let připadají asi tři dny deště), jenže v roce 1926 zničila vytrvalá třídenní průtrž mračen většinu obydlí. Vysoká koncentrace soli ve vepřovicích je sice v suchu ideální, protože tvrdne jako beton, ale vodou se sůl rozpustí a dům se zřítí... Po této události se postižení obyvatelé museli vystěhovat a vybudovali si nové příbytky na úpatí kopce. A tak vznikla neuvěřitelná kulisa připomínající skládanku medových plástů, z níž na turisty čeká krásný výhled téměř na celou Síwu a která je po soumraku osvětlená, a tudíž viditelná na kilometry daleko.
Hora mrtvých i teplé prameny
Mezi nejzajímavější pozoruhodnosti Síwy patří i kopec Gebel-al-Mawta (doslova Hora mrtvých) asi 1,5 kilometru severně od městečka. Tento vápencový masiv - kromě toho, že nabízí úžasný výhled na celou oblast - ukrývá mnohé hrobky. Ovšem pouze v několika se zachovaly původní nápisy a nástěnné malby z období 26. dynastie, vlády Ptolemaiovců a z dob starého Říma.
Na cestě do Velkého písečného moře, asi 35 kilometrů od městečka Síwa, leží opuštěná rozpadávající se vesnice Abu Šrúf. Mezi rozvalinami našli archeologové zbytky chrámu z prvního století před Kristem a jižně od něj starobylý hřbitov. Nejproslulejší je však Abu Šrúf svými sladkovodními prameny. Kolem jednoho z nich postavili Římané zeď, a tak dosahuje až pětimetrové hloubky. V křišťálové vodě se jako v jediném pramenu v Síwě prohánějí také rybičky téměř všech barev.
V oáze vyvěrají rovněž dva horké prameny, v nichž teplota někdy dosáhne až 45 °C. Jeden se nachází několik kilometrů před Abu Šrúf a lze ho navštívit během safari do pouště, druhý je v Bir Wahed, malé oáze asi 18 kilometrů "uvnitř" Velkého písečného moře. Zdejší teplá voda obsahuje také síru.
Ohrožená svébytnost
V novodobých dějinách znovuobjevili Síwu pro Evropany koncem 18. století cestovatelé Browne a po něm Homemann, ovšem cílem turistů se stala až po více než dvou stech letech. Strategicky položená oáza byla totiž dlouhá desetiletí součástí vojenského pásma. Až v osmdesátých letech minulého století stát omezení zrušil, i když odtud armáda dodnes zcela nezmizela. Ale relativní nedostupnost, či spíše odlehlost této oázy i nyní způsobuje, že tu najdeme turisty jen velmi málo poznamenanou lokalitu.
Také proto zdejší kancelář centrály turistického ruchu i dnes vyzývá návštěvníky k respektování místních zvyků. Taktně žádá turisty, aby "nedávali průchod svým citům na veřejnosti", aby ženy nechodily s obnaženými rameny a nosily dlouhé sukně či kalhoty. Nechtějí-li upoutávat pozornost a pohoršovat obyvatele, měly by se koupat přinejmenším v tričku s krátkým rukávem oblečeným přes plavky.
V roce 2003 však byla panenskost oázy do značné míry narušena. Poprvé a podle mnohých snad i naposled se Síwou prohnala Rallye Dakar s celým průvodním cirkusem. Navíc zde celá kolona strávila i odpočinkový den, který však pro oázu žádným oddechem nebyl... Tato událost Síwou otřásla. S jejím idylickým prostředím se najednou seznámilo příliš mnoho "cizáků". Z toho pak pramenil větší příliv turistů i nárůst počtu satelitních televizí ve zdejších příbytcích. A to přinese neodvratné změny do poklidné, uzavřené, ale srdečné komunity.
Jaroslav Beránek
Jak se tam dostat
Z Káhiry jezdí z autobusového nádraží Turkamen denně spoj (v 7.30 h) společnosti The Western Delta do přímořského městečka Marsa Matrúh. Cesta trvá kolem 5 h. V pohodlném autobuse (obvykle s WC) si můžete koupit kávu, čaj nebo něco malého k snědku, ale balenou vodu si berte s sebou. V Marsa Matrúh je nejdříve dobré zjistit, ze kterého nástupiště odjíždí spoj do Síwy, protože na přestup někdy zbývá jen pár minut. Pokud ale pojede z Káhiry "rychlý" řidič, vybude vám čas na krátké občerstvení v nedalekém bufetu (například skvělá místní káva a grilované kuře se salátem). Na cestě z Marsa Matrúh autobus staví pouze jednou v bývalém vojenském kontrolním stanovišti. Tady se lze protáhnout a dát si opět kávu nebo čaj. Cesta trvá kolem čtyř hodin, takže v Síwě budete asi v 17 hodin.
Kde se ubytovat
V Síwě lze dnes získat ubytování od nejlevnějšího až po skutečně luxusní. Ve většině hotelů bývá snídaně v ceně. Najdou se i kuriozity. Například hotel Amon (Amun Hotel) na hoře Dakrúr je otevřen pouze v nejteplejší měsíce (od července do září), kdy přijíždějí arabští, berberští, ale třeba i švédští a němečtí turisté kvůli proslulým písečným lázním, které mají léčit revmatismus a artritidu. Hosté zde v poledne, podle pokynů lékaře, leží od pěti do třiceti minut zakopaní v horkém písku. Poté se přesunou do uzavřeného stanu, zabalí se do dek, potí se a pijí citronádu, bylinkový čaj a slepičí vývar. Tyto procedury se opakují pět až sedm dnů a v průběhu této doby se pacient nesmí sprchovat ani pít nic studeného.
Dalším unikátním hotelem je první egyptská "ekolodge" Adr`ere Umellal (Bílá hora), která se nachází na úpatí stejnojmenné hory (asi 17 km od městečka Síwa) s výhledem na starobylé olivové a palmové háje, největší solné jezero v Síwě a písečné duny. Ruiny původních domků zde s použitím dávných stavebních metod zrestaurovali. Celý areál je v souladu s životním stylem této části oázy, a to bez elektřiny a telefonů. Svítí se olejovými lampami a svícemi ze včelího vosku, ale o teplou vodu ohřívanou plynem není nouze. Hotelová kuchyň používá čerstvé bioprodukty, pěstované v areálu hotelu. V ceně ubytování je nejenom jídlo a pití, ale i individuální výlety po okolí a do pouště.
