Člověk by nečekal, že zrovna v Jižní Karolíně narazí na italskou europoslankyni za Zelené. Monica Frassoniová si však přijela na vlastní oči prohlédnout letošní pozoruhodné volby: "Je úplně fuk, jestli je italský premiér dobrý nebo špatný," vysvětlovala mi. "Ale na americkém prezidentovi závisí válka nebo mír."

Není sama. Přijely německé a francouzské štáby. Když Barack Obama pronášel vítěznou řeč po jihokarolínských primárkách, slyšel jsem v davu za sebou ječet do mikrofonu brazilskou reportérku.

Čím to? Proč ta vášeň? Módní názor globálních intelektuálů přece věští Americe nevyhnutelný ústup ze slávy. Proč by mělo pohasínající impérium - jak ho označuje kdekdo včetně konkláve mudrců v Davosu - tak fascinovat svět?

Čína, Brusel, Rusko, nuda


Jistě, obsazování Ústředního výboru Komunistické strany Číny nebo výběr předsedy Evropské komise se těžko kdy dostanou do hlavních večerních zpráv. I když jde nakrásně o nesporně významné události ve vzmáhající se Číně a ve srůstající Evropě, na uspávajících záběrech prostě mluví hejno chlápků v oblecích.

Byrokracii chybí vzruch a napětí demokracie. Peking a Brusel hned tak primárky pořádat nebudou. Ani Moskva, kde sepsali scénář předání moci od Putina k Putinovi.

Sýčkové předpovídající americký úpadek jsou opět na omylu; tak jako byli v 80. letech, kdy vyvozovali dalekosáhlé důsledky z toho, že Rockefellerovo centrum převzali Japonci. Ale než se k tomu dostanu, nejprve pár slov k tomu, proč si svět tak náruživě užívá americkou kampaň.

Ó, bájná Ameriko!


Prvním důvodem je touha po konci Bushovy éry. Jeho suchá rozlučková Zpráva o stavu Unie opět připomněla jeho neschopnost oslovit lidi. Když se v ní tento týden Bush prezentoval jako fiskální konzervativec, ekolog a mírotvorce, působil už pouze groteskně.

Druhý důvod je "obamánie", která nabrala ještě vyšší obrátky poté, co tohoto kandidáta podpořili Kennedyové. Svět může díky tomu snít o Americe podobné bájnému Artušovu Camelotu, místu galantnosti a idealismu. A do něj náhle vchází Barack Obama se svou krásnou ženou Michelle, aby všem zvěstoval, že na vábivých březích amerických se stále každý chuďas může stát boháčem...

Třetím důvodem je samotné drama politické soutěže: není tu jen bitva mezi Obamou a Hillary Clintonovou, za pozornost stály i bohaté šiky dalších kandidátů.

Čtvrtý důvod řekla europoslankyně Frassoniová: Bushova vláda je zneklidňující připomínkou, jak mnoho záleží na kvalitách příštího nájemníka Bílého domu.

Což nás přivádí zpátky k populární tezi o erodujícím americkém vlivu. Vojenské napětí v Iráku a Afghánistánu, úvěrová krize, rychlé roztáčený dluh, přízrak recese - to vše vytváří obraz Ameriky na počátku úpadku.

Milion lidí hlasuje nohama


Nového prezidenta bezesporu čekají vojenské a finanční obtíže, po nekompetentnosti a rozmařilosti bushovských let. Ale tytéž roky potvrdily, jak málo významných událostí se uskuteční bez vůdčí role Ameriky. Platí to pro izraelsko-palestinské vztahy, životní prostředí i pro Kosovo.

I tyto volby ukazují, že Spojené státy zůstaly nejvitálnější, nejotevřenější a nejdemokratičtější zemí planety, s největší schopností sebeobnovy. Koncem prosince 2007 evidovaly 1 059 793 žádostí o naturalizaci: k národu v úpadku by se těžko chtělo hlásit milion lidí.

Je nepravděpodobné, že by se Evropská unie, sužovaná pochybami o sobě samé (kde leží hranice Evropy?), nebo Čína se svými zrádnými vnitřními rozpory mohly v nejbližším půlstoletí stát silou tak vlivnou a mocnou jako Spojené státy. Amerika s nimi musí úžeji spolupracovat; ale inspiraci a vůdcovství od nich těžko čekat.

Globální fascinace těmito volbami není paradoxní, ale logická. Kam Amerika po Bushově éře půjde, tam ji svět bude následovat.

Autor je komentátorem deníku New York Times (c): The New York Times Syndicate 2008