Docent Jaromír Plášek v článku Hrajeme i druhou ligu, stačí koukat (HN 21. října) polemizuje se závěry, které jsem uváděl na základě žebříčků The Times Higher Education Supplement (Vysoké školy: ani první, ani druhá liga, HN 13. října). Podklady, které uvádí, však podle mého soudu k jeho optimistickému závěru nestačí.

Se žebříčky opatrně
Snad se můžeme shodnout na orientačním výchozím nastavení úrovně, vůči které se chceme vymezovat. Rozvinuté země mají nějakých 600 - 700 miliónů obyvatel. Počítáme-li tedy s orientačním průměrným poměrem jedné kvalitní univerzity na deset miliónů obyvatel, hovoříme o nějakých 60 až 70 školách, které se musí umístit v horní stovce světových žebříčků.
Pokud by Česká republika byla na pouhém průměru - tak rozumím druhé lize v použité metafoře -, nemohlo by se stát, že v první stovce těchto kvalitativních srovnání systematicky chybí. Odvolávat se na třísté nebo vyšší místo je jistě možné, ale za úspěch to považovat nelze.
Při hodnocení vědecké kvality vysokých škol bychom měli používat korektně zpracovaných hodnocení, do kterých The Times Higher Education Supplement patří zcela jistě a shanghajská Jiao Tong s jistou výhradou (jde tam příliš výrazně o získané ceny, nikoli obecnou váhu).
Naproti tomu žebříček madridského centra CINDOC, citovaný docentem Pláškem, nehodnotí vědecké ohlasy, ale pouze obecnou viditelnost dané instituce v odkazech na webu. Je zřejmé, že se do žebříčku více promítne úroveň užívání internetu než vědecká reputace jako taková. Autoři sami upozorňují například na to, že jejich metodika nadhodnotí univerzitu v Helsinkách jen kvůli prezentaci spojené s městem Helsinky. Zaměňovat takový průzkum s průzkumem věnovaným vědeckému ohlasu instituce seriózně nelze.

Peněz je víc, kvality nikoli
Není pravda, že by vědecká úroveň našich vysokých škol trpěla "bytostnou závislostí" na počtech bakalářských studentů, jak píše kolega Plášek. Americká klasifikace stanovuje pro zařazení do kategorie "výzkumných univerzit" jako podmínku úplné vzdělávání na bakalářské úrovni, totéž platí pro žebříček v Timesech.
Hodně původní vědecké produkce pochází od doktorandů. Našim vysokým školám se o ně, zejména v Praze, ve významné míře starají také pracovníci Akademie věd, která vlastní studenty mít nemůže.
Celková úroveň financování, směřovaná dnes už nikoli plošně, ale k výzkumu, proto není již dnes tak zcela tragická. V reputaci našich škol se však neprojevuje.

Stipendia do zahraničí!
Kvalitativní porovnávání vysokých škol samozřejmě nemůže záviset pouze na zahraničních žebříčcích, i když objektivně vypovídají nejvíce. Pracoval jsem proto s podvýborem sněmovny například na tom, aby zákon zakotvil povinnost automaticky zpřístupňovat veřejnosti všechny kvalifikační práce z vysokých škol v plném znění, nebo na ustanoveních, která posílí institucionální integritu a samostatnost finančního rozhodování vysokých škol. Jsou to kroky, které budování kvality našich vysokých škol nepochybně pomohou, byť ji samy o sobě nezaručí.
Tváří v tvář současné realitě se však musíme starat i o věci, které naše vysoké školy s nadšením přijímat nebudou. Česká republika by měla zřídit stipendia, která by kvalifikovaným uchazečům hradila doktorské a možná i magisterské studium a náklady s ním spojené na špičkových univerzitách v zahraničí. Vždyť primárním účelem vynakládaných veřejných výdajů by mělo být kvalitní vysokoškolské vzdělání našich obyvatel, nikoli pouze podpora institucí jako takových.
Autor, bývalý rektor Masarykovy univerzity, je místopředsedou senátního výboru pro vzdělání
Související