O peníze jde až v první řadě... V českém vzdělání to bohužel neplatí. I kdyby se teď rázem nalilo navíc 97 miliard korun, které leží v rezervách státních financí, k lepším školám a rychlému vzestupu znalostí studentů nám to nepomůže. Do znalostí investujeme méně než vyspělé země. Jenže poslat více peněz do škol předtím, než se zásadně promění, je podobné, jako kdybychom do polostátní Komerční banky či České spořitelny před privatizací dávali další a další miliardy. Zákazníci by se nedočkali hypoték ani kreditních karet. Nikoho by nezajímali a banky by jen dál vršily miliardové ztráty.
Premiér Topolánek teď ale ohlásil, že odstartuje proměnu českých škol. Jak poznáme, že míří "na komoru" a řeší největší problémy, které mnoho mladých lidí připravují o poznání, zajímavější kariéru a společnost o cenné talenty? Odstraní-li přinejmenším deset brzd, kvůli nimž plýtváme mozky, schopnostmi a touhou po poznání.
Školné přivede klienty
Premiér ve středu prohlásil, že se pokusí prosadit odložené školné na veřejných univerzitách ještě do voleb. S platbami na univerzitách je to podobné jako přímými úhradami u lékaře. Pokladny vysokých škol nespasí, školné od absolventů bude spíš jejich málo podstatným příjmem. Ani žádná z prestižních světových soukromých univerzit nežije jen ze školného.
Mnohem důležitější je motivace. Člověk, který si na studia připlácí, bude víc přemýšlet, jakou školu si vybere, k jaké kariéře a životu mu otevře dveře. Vždy, když musíme investovat peníze, jsme uvážlivější. Se školným by tak velmi pravděpodobně skončila doba, kdy mladí lidé třeba jen na rok nastoupí na školu, která je příliš nezajímá, ale byla jedinou, na niž se dostali.
Na většině českých univerzit stále přežívají poměry, v nichž pánem není student-zákazník, ale ctihodný docent či profesor. Toho také nic s výjimkou vlastního zájmu a svědomí nenutí, aby studentům věnoval pozornost a co nejlepší služby. O jeho platu a postavení většinou spokojenost studentů a jejich budoucí úspěch rozhodují jen velmi málo.
Školné může mít mnoho podob. Ve světě se většinou prosadil model odložených plateb. Absolvent začíná splácet až ve chvíli, kdy dosáhne vysokého příjmu. Platby na univerzitách provází stipendia a půjčky. Studovat tak může každý, kdo na to má intelekt. Příjmy rodiny nerozhodují. Právě tento sofistikovaný systém je nejlepší odpovědí politikům, kteří školné odmítají s argumentem, že brání ve studiu sociálně slabým. Ďábel je samozřejmě ukrytý v detailu. Zatím nevíme, jak vysoké školné vláda školám dovolí vybírat.
Příklady ze světa ukazují, že univerzity velmi pečlivě promýšlejí, kolik můžou po studentech žádat. A je pro ně dlouhodobě výhodné mít nikoliv nejbohatší studenty, nebo ty, kdo jsou ochotni si uvázat na krk nejvyšší půjčky. Vyhledávají ty nejnadanější, kteří před sebou mají nadějnou kariéru a poslouží v budoucnu jako výborná reklama.
Manažera do každé školy
Školné samo o sobě univerzity nepromění. Kdyby se odstartovalo teď a nepředcházela by mu proměna škol, ze studentů by se žádní vážení klienti nestali. Služby by dostávali stále stejné, jen by za ně museli ještě platit. Vysoké školy jsou nezávislé a vládnou si samy. Už v roce 1993 dostaly volnost, aniž by je někdo nutil k reformám.
Zasloužilí docenti a profesoři se "zakopali" ve vlivných pozicích, kde mohou v podstatě počítat s definitivou. A nic je nenutí k výkonům. Školy jsou jako firmy řízené zaměstnanci. Děkany a rektory volí akademické senáty, v nichž mají polovinu hlasů zaměstnanci a polovinu studenti. Rektoři jsou tak tlačeni do podbízivé politiky. "Zdražíte o korunu jídlo v menze a příště nejste zvolen," glosoval před časem zatuhlé poměry senátor Jiří Zlatuška, dlouholetý rektor Masarykovy univerzity v Brně.
Právě kvůli zatuchlému prostředí jistot a malých nároků odmítají do veřejných univerzit více investovat soukromé firmy. "Jsou to často světy samy pro sebe, kde nevidíme záruku, že by peněz bylo dobře využito," říká personální ředitel Škody Auto Martin Jahn.
Školy by tak v budoucnu měly řídit správní rady, v nichž by zasedali vedle uznávaných osobností a profesorů především ti, kdo je platí: byznysmeni, absolventi či politici. Nikoliv výhradně akademici, kteří si pravidla určují tak, aby vyhovovala především jim.
Odkud je váš diplom
V médiích se objevují užitečné i zábavné žebříčky téměř všeho. Nejziskovanější firmy, nejlépe placení manažeři, nejlevnější obchody. Jen kvalitě univerzit zatím žádný skutečně seriózní žebříček (čestnou výjimkou bylo srovnání kvality právnických fakult v HN), který by srovnával úroveň profesorů, knihoven nebo příjmy absolventů, věnován nebyl. Se školným by se to rychle změnilo bez jakékoliv snahy politiků či úředníků. Platící studenti by školy donutili, aby jim o sobě odhalily co nejvíc informací. Podobně jako to investoři žádají po firmách, které nabízejí akcie na burze. Když platím, chci vědět, zač.
Až univerzity vše vystaví na webové stránky, média a konzultační firmy už se budou předhánět v univerzitních žebříčcích. Takové informace se totiž budou výborně prodávat.
Pohodlné testy beze stresu
Až začnou nejen studenti soutěžit o místa na nejlepších školách, ale i univerzity o největší talenty, zmizí i tradiční přijímací zkoušky. S nimi povinnost objet všechny vybrané školy. A stres z toho, že jeden osudný den přijímaček může rozhodnou o celé další kariéře.
Postupně je budou střídat testy studijních předpokladů ve stylu amerických SAT či GMAT. Ty platí pro všechny školy. Každý zájemce má tři pokusy a na zvolenou alma mater může poslat tu s nejlepšími výsledky. Ani tady není potřeba žádný přímý zásah politiků a úředníků. Školy tento komfort nabídnou studentům samy, až se dostanou pod tlak konkurence. Už dnes se srovnávací testy SCIO - česká obdoba amerického SAT - rozhodují o přijetí na 24 fakultách a další k nim výrazně přihlížejí.
Nejdřív poznání, pak profese
O mnoho talentů se připravujeme i tím, že mnoha lidem už ve velmi raném věku sebereme šanci vytvořit si na všeobecné škole široký přehled. A tlačíme je do úzce specializované odborné kariéry už od čtrnácti let. V Česku studuje na gymnáziích téměř nejméně dětí z ročníku - jen 20 procent. Zbytek míří do odborných škol a učilišť, které spíš než na šíři rozhledu sází na hloubku v jednom jediném odboru.
Dnešní doba po lidech žádá, aby i několikrát za život změnili profesi. Bez širokého rozhledu a pochopení souvislostí je to velmi obtížné. "Je potřeba využít času, kdy člověk přijímá nové věci. Pak se duše kolem dvaceti let zavírá," říká sociolog Ivo Možný.
Úzce specializovaná kariéra do puberty není pro mnoho lidí volbou, ale nutností. Stát jim regulací počtu míst na středních školách nedává jinou šanci.
Konec kvót
Nad životem a úspěchem mnoha mladých lidí mají moc úředníci - ať už z ministerstva nebo kraje. Oni rozhodují o kvótách, kolik lidí bude studovat na učilištích, průmyslovkách a gymnáziích. Ke kvótám přitom není žádný racionální důvod - pouze na ně tlačí lobby ředitelů méně atraktivních a žádaných škol, kteří se bojí o svou budoucnost.
Peníze v tom roli nehrají. Student gymnázia je pro stát lacinější než učeň. Dobrých soukromých gymnázií se bohužel mnoho nerodí. Od státu dostávají na studenta nižší příspěvky než státní školy. Dobrá soukromá střední škola bez horentního školného není byznys, který by se vyplácel. Pokud by se příspěvky státu do všech typů škol vyrovnaly, motivace takovou školu založit by výrazně stoupla.
Konec kvót neznamená konec učilišť. Současný ekonomický boom ukázal, kolik potřebujeme šikovných kuchařů, truhlářů, zedníků či kadeřníků. Čím bude společnost bohatší, tím bude nakupovat více nikoliv zboží, ale především služeb. Příležitostí pro ty, kdo bravurně zvládnou řemeslo, tak bude stále přibývat. To však neznamená, že by se pro své řemeslo museli trénovat už od čtrnácti. Širší rozhled se vyplatí i jim.
Osvícení mecenáši
Teprve sedmnáct let po roce 1989 se konečně velcí mecenáši propracovali do školství. Až do té doby si velcí sponzoři budovali image hlavně na podpoře sportu, v menší míře pak prestižních kulturních akcí. Na druhé straně přispívali i na opravdovou charitu od zdravotně postižených po opuštěné děti. Školy nebyly ani reklamou, ani dobročinností.
Teď konečně přicházejí do módy. Svoji internátní školu britského střihu má nejbohatší Čech Petr Kellner, "své" prestižní víceleté gymnázium otevírá nejlépe placený manažer Martin Roman. A noviny už plní zprávy, jak se přetahují o dobré učitele. Elity tradičně udávají tón, takže se dá čekat, že se přidají další mecenáši. Vysokou úrovní a dostupností sociálního stipendia pro děti z méně majetných rodin se zvýší i tlak na státní školy.
Peníze za studenty
I základním školám by prospělo, kdyby musely o přízeň žáků a rodičů soutěžit. Takový tlak by vytvořilo jen to, kdyby stát posílal všechny příspěvky přímo na žáky. Školy by nedostávaly žádné fixní platy.
Jeden student je samozřejmě méně důležitý pro velkou školu v metropoli než horskou malotřídku. Dotace na studenta se však již dnes řídí i podle velikosti obce, takže by se na to dalo navázat i ve chvíli tímto stylem dělil všechny peníze.
Volnost v platech učitelů
Učitelé nám v posledních měsících připomínají, jak špatně jsou placeni. Z nástupního platu kantora se skutečně rodina dobře živit nedá. Takže učení je spíš "koníček", který si mohou dovolit ti, kdo mají dobře situovaného partnera.
Odbory bohužel trvají na rigidních tabulkách. Takže v českých školách vidíme bizarní příběhy, kdy přeškolená ruštinářka, která se odmítá učit cokoliv nového, vydělává o polovinu víc než mladý angličtinář se stáží v Oxfordu. Ředitelé se těžko mohou chovat jako skuteční manažeři, když rozhodují v nejlepším případě o třetině platů svých lidí. Ty nejlepší jim pak snadno odláká Kellner či Roman.
Ředitel pražského gymnázia PORG Václav Klaus navíc upozorňuje, že mezi životní úrovní učitelů a znalostmi dětí není přímá souvislost. "Německo a Švýcarsko s nejvyššími mzdami učitelů dopadají v seriózním a renomovaném srovnání PISA slabě v porovnání s Finskem či Singapurem, kde jsou studenti výrazně úspěšnější," říká. Nejvyšší růst platů zaznamenala Francie, kde se zároveň nejvíc propadla úroveň znalostí.
Nezávislý regulátor
Britský týdeník The Economist před časem trefně napsal, že systém amerických univerzit je nejlepší na světě, protože to vlastně žádný systém není. V českých školách naopak mají mnohem větší moc úředníci než studenti a rodiče. Ministerstvo diktuje kvóty, platy i rámce znalostí. "Dominujícími tématy ve školách tak i letos budou učitelské mzdy a čerpání peněz z Evropské unie," odhaduje ředitel Klaus.
Jak vládu byrokracie nad školami omezit? Nejlépe nezávislým regulátorem typu někdejší Komise pro cenné papíry. V této instituci by zasedaly renomované osobnosti. Vydávaly akreditace, hlídaly dodržování standardů a tlačily na to, aby školy dávaly svým klientům o sobě co nejvíce informací.
Těchto deset změn je minimem, kterým musí země projít, aby přestala plýtvat talentem svých lidí.
