Strašák ze Štrasburku
Kdyby soudu ve Štrasburku nebylo, museli bychom si ho vymyslet. Už několikrát dotlačil Evropany ke změnám, jaké by se jinak odkládaly donekonečna - rychlejší uvolnění nájemného je poslední příklad. A je to soud vychovávající k občanskému sebevědomí. I dnešní zprávu pro vládu o prudce rostoucím počtu žalob lze číst tak, že stále víc lidí si říká: Teď jde o princip.
Vládní zástupce u štrasburského soudu míní, že média pořád informují o úspěšných žalobách - podle něj přitom uspěje každá desátá a dosud Češi vysoudili asi pět miliónů korun. Ale kolik lidí se soudilo kvůli penězům? Leckdy to bylo spíš protestní gesto toho, kdo se nedočkal doma zastání. Tedy ne že se média příliš věnují úspěšným; stát se má víc věnovat i těm odmítnutým. (Vyslechl někdo tu vozíčkářku, která před třemi lety neuspěla se stížností, že české úřady nedodržují své vlastní "bezbariérové" předpisy?)
Evropský soud pro lidská práva je užitečný poháněcí bič. Přiměl vládu i k tomu, co jí už dlouho radili experti: odškodné chce raději platit sama než končit na pranýři. Sluší se ale dodat, že Česká republika zde končí hlavně kvůli soudním průtahům. Ty jsou demoralizující a musí zmizet. Jiné štrasburské rozsudky se však týkají mučení zadržených (Francie 90. let) nebo svobody projevu (Turecko); pokud Čechy nepotkává nic horšího než pomalí soudci, mohou si gratulovat. K tomu jedna štrasburská inspirace: předloni zde vyhrála česká učitelka i bez právníka. Od soudu jí poslali podrobné instrukce, jak sepsat žádost. U kolika zdejších soudců by se dočkala stejné vstřícnosti? tomas.nemecek@economia.cz
