Když Sevgür Arslanpay nastupoval před dvaceti pěti lety do firmy Sarkuysan jako mladý inženýr, žilo v Istanbulu kolem tří milionů lidí. Nyní je tu více než čtrnáct milionů, s předměstskými aglomeracemi až osmnáct milionů obyvatel této megapole, spojující Evropu a Asii.

"Nejde o symboliku mostů přes Bospor. Spojení je v každodenním praktickém byznysu," říká Sevgür Arslanpay, který se během let vypracoval postupně až na post viceprezidenta firmy. Jestliže před deseti patnácti lety si vůbec nedokázal představit kooperaci se středoevropskými podniky, teď je to běžná praxe.

"Máme partnery ze společnosti Draka ve Velkém Meziříčí. Dodáváme jim kabely, oni je montují do aut a ta se prodávají u nás v Turecku. Není právě to příkladem globalizace a vzájemné užitečnosti?" klade si rétorickou otázku Sevgür Arslanpay, který dobře ví, že uspět lze jen cestou nižších nákladů a inovací. "O to se snažíme a v tom jsme optimisté," říká s úsměvem Sevgür Arslanpay.

Optimismus je ostatně cítit na každém kroku a Turecko, někdejší "nemocný muž na Bosporu" hýří silou. Těžká finanční krize z roku 2001, která zemi dovedla na samou hranu státního bankrotu, je zapomenuta. Hospodářství roste za posledních pět let meziročně v průměru o působivých 7,4 procenta a cizinci se nerozpakují přicházet s více než 20 miliardami dolarů investic ročně.

Úctu už nevyvolávají jen štíhlé minarety, mohutné kupole mešit, pohádkové paláce. Starý Istanbul plní sice očekávání o nám nejbližší orientální zemi, ale považovat ho za srdce Turecka, přinejmenším toho moderního, by bylo pošetilé. Toto srdce nebije v těsné blízkosti spletitých uliček súku, nýbrž v bankovní čtvrti Levent, kde se ještě před sto lety prostírala pustá pole. A je to srdce silné, zdravé, byť čas od času stižené politickými arytmiemi.

Investoři, kteří se odhodlali v těžkých dobách k aktivitám na istanbulské burze, mají teď důvod k radosti. Burzovní index ISE-100 za posledních pět let posílil pětinásobně.

Samotný turecký ministerský předseda Recep Erdogan se netají ctižádostivým plánem: do roku 2023 by chtěl zemi dovést mezi deset největších globálních ekonomik. V současnosti se v celosvětovém měřítku Turecko řadí na sedmnácté místo.

Což o to, od ministerských předsedů se očekává, že budou hýřit optimismem. Ale sdílejí ho i nezávislí analytikové, jako je Serhan Cevik, analytik u Morgan Stanley. Podle něj dosáhne nominální hodnota hrubého domácího produktu letos k hranici 425 miliard dolarů a v následující dekádě by měla hodnota vzrůst desetkrát. "Tím se Turecko dostane do extraligy zemí, jejichž hrubý domácí důchod je v peněžním vyjádření vyšší než bilion dolarů," prognózuje Serhan Cevik.

Důvody k takto povzbuzující předpovědi tu bezesporu jsou: Turecko je mladé. Průměrný věk občanů je u hranice 27 let, zatímco v západní Evropě je to 41 let. To znamená, že rozvoj hospodářství nebude ještě dlouho narážet na bariéru nedostatku pracovních sil. Jiná věc je kvalifikace pracovníků vstupujících na trh práce. Zatím to nedělá problémy: Turecko je v mnoha ohledech dílnou Evropy. Ať už jde o bílé zboží, zábavní elektroniku nebo automobilový průmysl, žádány jsou zejména jednoduché úkony. Tedy zatím.

Černé vlasy vyčesané nahoru, na oholené tváři lehká bradka. Dobře padnoucí oblek a výborná angličtina. Mladý a inteligentní vzhled. Tak působí sotva pětadvacetiletý Yalp Alpay, který pracuje v Istanbulu pro organizaci tureckých exportérů, známou pod zkratkou TIM. Je koordinátorem pro oblast Afriky. Nejenže černý kontinent je pro něho srdeční záležitostí, ale vidí v něm pro turecké podnikatele dosud nevyužitou příležitost, jak v budoucnu snížit náklady.

"Většina obchodu se odehrává s našimi sousedy a se zeměmi Evropské unie. Bez ní se do budoucna neobejdeme. Jsme tradičním výrobcem bílého zboží (každá třetí televize v Evropě pochází od nás) oděvů a textilu. Asijská konkurence před nás však klade výzvu. Nezbývá než hledat východisko. Já osobně ho vidím v přenášení výroby do zemí centrální Afriky. Ale samozřejmě i tady už se setkáváme s čínskou konkurencí," podotýká Yalp Alpay.

Právě se zabývá doktorandským studiem v oboru afrikanistika na jedné istanbulské univerzitě, ve vyšším vzdělání vidí lepší osobní perspektivu. Podobně smýšlejí mnozí další. Turecko má díky tomu početnou, ambiciózní mladou generaci. A bude-li ta mít dobré vzdělání, může pozvednout i svou zemi.

Jen v Německu se učí přes 22 tisíc studentů z Turecka, ve Spojených státech na 15 tisíc. Oproti tomu je výměna několika českých a tureckých studentů kapkou v moři. Před pár lety se na Bogazići Üniversitesi v Istanbulu a předtím na Ankara Üniversitesi dostal Petr Kučera, přednášející nyní na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Hrdě ukazuje svůj překlad z turečtiny: objemná kniha spisovatele Orhana Pamuka vyšla letos pod názvem "Jmenuji se červená".

"Barva hraje v celé knize z období osmanské říše důležitou roli. Láska a krev. To ale není symbol osmanství, které se u nás často redukuje na dobu temna, a tehdejší Turci se chápou jako krutí lidé. Takový obraz se vytvořil v 17. století a někteří Evropané se ho dosud nezbavili," poznamenává Petr Kučera. Podle něho se Turci považují již dlouho za součást Evropy, byť založení republiky (v roce 1923), v jejímž čele stanul Mustafa Kemal Atatürk, udělalo tlustou čáru za předchozí historií.

"Ve školách se ani nevyučovala osmanská literatura a osmanská říše se označovala za viníka arménské tragédie. Republika přinesla revoluci písma a oproti dřívějšímu arabskému písmu byla zavedena latinka. Kulturní revoluce přinesla nový jazyk, revoluci v oblékání, nošení klobouků a začalo se vážit a měřit podle evropských standardů. Sekulární principy republiky a kult Atatürka je nezpochybnitelný i dnes, vycházejí dokonce islamistické práce, v nichž je připomínán jako zakladatel moderního národa," poukazuje Petr Kučera na tíhnutí Turků k Evropě.

Součástí reforem a oddělení státu a náboženství byl i tlak na to, aby ženy na půdě státních úřadů, škol a univerzit nenosily šátky. Atatürk se úplného zákazu neodvážil, ale nepodporoval profesní postup žen s šátky ve státních institucích. Teprve v roce 1980 byla v Turecku přijata ústava, podle níž se nošení tohoto symbolu islámu ve veřejných budovách nepovolovalo.

Nejen vysoké školy jsou plné diskusí o tomto fenoménu, hýbe celou společností. Před časem dvě studentky protestovaly proti zákazu, při jehož porušení mohou být i vyloučeny. Stížnost zaslaly Evropskému soudnímu dvoru, ten projednávání zamítnul. Nejznámější je však případ manželky prezidenta Abdulláha Güla, která nosila šátek, a část sekulárního establishmentu se tvrdě ohradila proti chování první dámy.

Vítězná islámská konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje, které se říká AK-Party, však naznačuje změny. "Nemůžeme omezovat právo na vzdělání jen kvůli tomu, co dívky nosí," argumentuje turecký premiér Recep Tayyip Erdogan tím, že chce jen uplatnění svobodné vůle každého. Jedním dechem se však hlásí k sekulárnímu státu a k hodnotám Evropské unie, na niž apeluje, aby přijala jeho zemi za člena.

Laické kruhy v Turecku považují však tento postup za snahu o zvýšení tlaku na ženy, které šátek nenosí, aby se zahalily. Jak ukázal průzkum, který počátkem prosince zveřejnil deník Milliyet, za poslední čtyři roky se zvýšil počet žen, které nosí v Turecku muslimskou pokrývku hlavy. V roce 2003 jich bylo 64 procent, letos již více než 69 procent. Přitom právě obava z postupu islamizace je argumentem v rukou odpůrců vstupu Turecka do Evropské unie...

Banu Aktac zná v Istanbulu snad každý kout. Skupiny cizích turistů provází od doby studií dobře dvacet let. Šátek nikdy nenosila. "V mém okolí si to nikdo nedokáže představit. Ano, když se rozhlédnete po Istanbulu, spatříte vrcholky nejméně tří tisíc mešit a v okrajových čtvrtích žijí islamisté. Jsou tu ale katolické kostely a několik synagog, byť policejně hlídaných. Toto město na sedmi kopcích má bohatou historii a různorodou kulturu. Není to jen staré město s úzkými uličkami a bazary, podívejte se na čtvrť Maslak, jedno z nejdynamičtěji se rozvíjejících obchodních center. Nepoznáte rozdíl od některé evropské metropole," ukazuje Banu Aktac na vysoké budovy.

Skutečně, Istanbul si podle časopisu Newsweek vysloužil nálepku "hippest město Evropy" a označení moderní kosmopolitní megapole, která se jako každá jiná potýká s problémy růstu.

Ráno a večer jsou hlavní tahy a zejména mosty přes Bospor ucpány kolonami aut pendlerů do zaměstnání. "Do Istanbulu denně přicházejí tisíce nových lidí, je tady práce a vyšší příjmy. Život je ale drahý, pronájem bytu v centru města stojí šest až osm set eur. Přirozeně, že sem přicházejí i lidé z vnitrozemí se svým vyhraněnějším náboženstvím," dodává Banu Aktac.

Turecko není jen Istanbul - srovnávaný s New Yorkem a žijící 24 hodin denně s průměrnými příjmy obyvatel v přepočtu kolem tisíce amerických dolarů - byť čtyřicet procent daní země pochází právě odsud. Je ještě jiné Turecko. Jak uvádí další průzkum deníku Milliyet, je zřetelný propastný rozdíl mezi západem, pobřežím a městy na jedné straně a východem země, vnitrozemím a vesnicemi. Socioekonomická situace je zde tíživější, nezaměstnanost vyšší a příjmy nízké. Podle výsledků studie přes 60 procent obyvatel musí vyjít s méně než 380 eury měsíčně, při cenové hladině podobné, jako je v ČR. Valná část z toho padá právě na úkor méně rozvinutých regionů.

A přestože hospodářský růst ukazuje své účinky i tam, zůstává Turecko zejména kvůli nim chudou zemí. Přepočteme-li hrubý domácí produkt na hlavu, zjistíme, že činí jen třicet procent průměru zemí EU. Nanejvýš na šedesát procent unijního průměru by se Turecko mohlo dostat do roku 2020. Tedy pokud by si udrželo dynamiku meziročního navýšení HDP a řešilo by ožehavé reformy. Vládu by však zájem o znovuzvolení mohl svádět k otálení s nimi a k udržování rozsáhlého přerozdělování.

Například důchodový systém nabízí mužům odchod do penze po 25 letech práce a ženám už po 18 letech. To je dlouhodobě neudržitelné a vysloužilo si to již kritiku Mezinárodního měnového fondu, významného věřitele tureckého státu. "Roste zadluženost obyvatel, rozmohlo se užívání kreditních karet a mnozí nemají na zaplacení, a také zadluženost malých a středních podniků. Ty nemají na půjčky v zahraničí, v Turecku jsou úvěry vysoké," poukazuje Josef Müller, obchodní rada našeho velvyslanectví v Ankaře, na některé potíže.

"Zatím se mnohé podniky nedostaly k restrukturalizaci. Zejména poté, co před pěti lety Světová obchodní organizace zrušila vývozní kvóty pro Čínu, znamenalo to pro turecké firmy pohromu. Přestaly být konkurenceschopné, některé zkrachovaly, jiné přenesly výrobu. Turci se však začali snažit vyrábět dražší, značkové zboží, v řadě případů úspěšně," dodává Josef Müller. Ne všichni podnikatelé uvažují však v globálních dimenzích. Vzhledem k 98procentnímu podílu malých a středních firem v Turecku je to možná většina z nich.

Před restaurací Düveroglu na ulici Genglik Cad. 28 ve čtvrti Anittepe, nedaleko od mauzolea Atatürka, parkují mračna aut. V hlavním tureckém městě Ankaře je tento lokál vyhlášený a přeplněný hosty, třebaže se zde nenabízí pivo či jiný alkohol. Kolem nich se hbitě točí v bílých košilích oblečení obsluhující, nikdo nemusí ani na okamžik čekat. U vchodu posedává nenápadný postarší chlapík. Ani byste si ho nevšimli, pokud by jej příchozí srdečně nezdravili. Ano, je to majitel tohoto rodinného podniku. A Suat Düveroglu je na něj náležitě pyšný.

"Otevřel si ho můj otec v roce 1963, když do Ankary přišel z města Antep, pak jsem ho vedl já a teď ho přebírá můj syn," říká s hrdostí a rozhlíží se po spokojených tvářích sedících. Pak ukazuje na stěnu, kde v zaskleném rámečku visí výstřižek nejprodávanějších tureckých novin Hürriyet (mimochodem, toto vydavatelství zvažovalo akvizici vydavatelské a vysílací společnosti v ČR) s tabulkou TOP 10 nejlepších restaurací s národní kuchyní. "Je tu uvedený i můj podnik. Vaříme výborně a máme své speciality. Sladké, jako je třeba baklava," poznamenává Suat Düveroglu.

Do budoucna žádné plány nemá. Nechce další restaurace, prý by neuhlídal kvalitu. "Ať si to rozhodne syn, pokud bude chtít otvírat nové restaurace někde jinde. Pro mě je důležité jediné, aby zachovával principy, jako je čest a úcta, a nepoškodil pověst. Tady v Ankaře, ale třeba ani v Evropě," dodává Suat Düveroglu.

 

Související