Až se jednou budou zkoušet dějiny evropské integrace, k nejméně populárním otázkám jistě bude patřit ta pátrající po rozdílu mezi zamítnutou euroústavou a pozdější Lisabonskou smlouvou.
Kdo nestihne pořádně porovnat oba velmi podobné dokumenty, bude muset vzít za vděk tradovanými pikantnostmi: "Beethovenova Óda na radost se hrála jako hymna EU, ale hymna to nebyla". Nebo: "Vypadalo to jako ministr zahraničí EU, chovalo se to jako ministr zahraničí EU, ale byl to vysoký představitel." Na včerejší událost v lisabonském klášteře sv. Jeronýma by pak sedělo: "Státníci podepisovali euroústavu, ale nikdo to nesměl říci nahlas."
Lépe připravený student však bude vědět o bolehlavu, který si unie způsobila jednak nejasným rozdělením pravomocí a jednak novým systémem hlasování.
Giscardův osudný risk
První únorový den roku 2003 měly všechny komentáře evropských událostí stejný mustr.
Světlo světa totiž právě spatřila niceská smlouva a evropský korespondent BBC Chris Morris si poznamenal, že je "dlouhá, složitá a často matoucí". Podobně jako ostatní komentátoři však s nadějí končil text upozorněním na zánovní Konvent o budoucnosti Evropy, který by se měl z gruntu podívat na rozplizlé vnitřní předpisy Evropské unie.
Nestalo se tak. Po čtyřech letech máme další "dlouhý, složitý a často matoucí text". Kdo za to může? Federalisté pod vedením šéfa Konventu EU Valéryho Giscarda d'Estainga. Jejich chybou ale nebylo to, že prosazovali hlubší integraci, jako spíše prostý fakt, že v projektu euroústavy riskovali odmítnutí předchozích dohod.
Ústava totiž neměla být jen další smlouvou, ale nadřazenou konstitucí. Logicky tak obsahovala mnohé z předchozích dokumentů. Odmítavá referenda ve Francii a Nizozemsku pak federalistům nepřipravila jen porážku v bitvě o bruselskou centralizaci. Ale zpochybnila i předchozí závazky do euroústavy přenesené.
Přejmenovaná euroústava
Tomu, co následovalo, se oficiálně říkalo období reflexe, neoficiálně agonie. Jak z euroústavy zachránit podstatné paragrafy o fungování institucí, a zároveň splnit vůli Francouzů a Nizozemců?
Tisíckrát se můžeme domnívat, že Francouzi spíše než o euroústavě hlasovali o nepříliš vydařeném rozšiřování o postkomunistické státy s levnou pracovní silou. Zamítli ale euroústavu, a ta tedy nesměla vstoupit v platnost.
Cestu z agonie našla až německá kancléřka Angela Merkelová. Všem dala možnost si zachovat tvář a zároveň schválit euroústavu. Kdo oproti euroústavě nejvíce tratil? Ironicky by se chtělo říci, že asi Beethoven, jehož Óda přišla o oficiálnost... Několik zásadních změn ale přece jen lze najít. Především nový hlasovací systém a ustanovení, která Britům a Polákům umožňují vyvázat se z některých povinností. Jinak vše podstatné zůstává.
Rozhodne jméno šéfa rady
Manévry Merkelové, které nyní dotáhli do konce Portugalci, však také něco stály.
Nikdo neví, kdo od ledna bude mít největší slovo. Bude to předseda Evropské komise? Neubere mu značnou část moci jeho zástupce v komisi - evropský ministr zahraničí (kterému se tak nesmí říkat), jenž zásadně posílí? Nebo šéf čím dál důležitějšího europarlamentu? Nebo nově vytvořený stálý post předsedy Rady?
Tip na posledně jmenovaného nemusí být od věci. Pak ale bude trochu komické, že o směřování celého společenství k federaci, či naopak k Evropě národů nerozhoduje pracně vypocená Lisabonská smlouva, ale jedno jmenování.
Je totiž jisté, že pokud 1. ledna 2009 nastoupí na dva a půl roku do úřadu vlažní Evropané, jako je dánský premiér Anders Fogh Rasmussen nebo bývalý rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, vydá se Evropa na dva a půl roku úplně jiným směrem než pod předsednictvím federalistického Lucemburčana Jeana-Clauda Junckera.
