Dnešní summit v Lisabonu završí několik let diskusí o reformě Evropské unie. Hlavy států a premiéři rozhodnou o osudu takzvané reformní smlouvy. Evropským politikům a občanům, kteří toto téma sledují, se možná uleví - je čas konečně obrátit list.

Završení reformy nám umožní opustit do sebe zahleděné diskuse a soustředit se na konkrétní problémy: na globální konkurenci z Číny, Indie a Ruska i na zlepšení vztahů s Amerikou. Stejně jako na reformu sociálního systému, odbourávání byrokracie, imigraci, boj proti terorismu a energetickou bezpečnost.

Páni smluv

Co je hlavním přínosem reformní smlouvy?

Zaprvé to, že se na ní Evropa dohodla. Smlouva je přijatelným kompromisem mezi maximalisty a minimalisty. Racionální část reformy institucí a politik z původní "euroústavy" zůstala zachována. Byl však opuštěn ústavní koncept a posílila kontrolní role národních států. Neschopnost dohodnout se by v očích světa i občanů ohrozila vnější i vnitřní věrohodnost EU. To, že jsme našli řešení, vyvrací tvrzení pesimistů, že je unie v krizi.

Zadruhé je úspěchem to, že se místo naivního optimismu prosadil realismus bez iluzí. Evropa není zralá na ústavu. Podařilo se zabránit federálnímu experimentu, který by nepřipravenou unii přivedl do krize, a rozhodující politická role byla poprávu přiznána národním státům, které se tak nevzdávají své suverenity. Základní otázky národní bezpečnosti a zahraniční politiky zůstávají v jejich kompetenci.

EU se od svého založení hodně změnila. Více přerozděluje a tudíž dělá i více politických rozhodnutí, která s sebou přinášejí vítěze i poražené. Taková rozhodnutí samozřejmě vyžadují vyšší legitimitu než dnes mají nevolené bruselské instituce.

Stoupenci ústavní smlouvy chtěli tento problém vyřešit prohlubováním integrace. To by však mohlo být spíše kontraproduktivní. Nelze totiž bezmyšlenkovitě přenášet principy fungování národního státu na politický systém Evropské unie.

Evropě chybí společný jazyk i společné veřejné mínění, evropská témata absentují v předvolebních kampaních. Vztah lidí k unii nezná vlastenectví. Připomíná spíše vztah drobných akcionářů k obchodní společnosti, který postrádá emocionální vazby tak typické pro národní státy. V EU je proto velmi těžké dosáhnout skutečné demokracie. Při neexistenci evropského politického národa musí členské státy zůstat "pány smluv".

Konec superstátu

EU odjakživa - a dnes více než kdy jindy - funguje na bázi dohody. Rozhodování prostou většinou v ní nebude nikdy plně použitelné.

Rozhodování kvalifikovanou většinou, které nová smlouva rozšiřuje do oblasti spolupráce v justičních a vnitřních věcech, je odůvodnitelné požadavky na efektivnější zajištění bezpečnosti v prostoru, kde hranice jsou volně prostupné. Nelze zároveň těžit z výhod schengenského režimu a na tuto spolupráci rezignovat.

ČR zanechala na podobě reformní smlouvy výraznou stopu. V čem je tedy reformní smlouva jiná než ústava? Na obzoru není žádný evropský superstát. Národní parlamenty budou moci brzdit evropské instituce, pokud překročí své pravomoci. Ve spolupráci s vládami mohou dokonce - na základě zvláštní deklarace, která vznikla z naší iniciativy - dotlačit komisi, aby vrátila některé kompetence zpět členským státům, ukáže-li se, že je zbytečná regulace na celoevropské úrovni.

I vášnivý čtenář zchladne

Reformní smlouva samozřejmě není dokonalá. Jako každý kompromis nemůže uspokojit všechny. Její text je málo přehledný, není to žádná lehká četba na dobrou noc.

Ani ten, kdo ji prostuduje až do konce, k ní asi nezahoří láskou na první pohled. Souhlas s ní je spíš sňatkem z rozumu, ve kterém bilance výhod a nevýhod převažuje ve prospěch prvního. Dál už bude záviset jen na nás, zda těchto výhod dokážeme náležitě využít.

Autor je místopředsedou vlády pro evropské záležitosti

Související