Když jsem minulý týden odcházel na třídní schůzky, už jsem věděl, že jedním z hlavních bodů programu bude informace o tom, že škola (jedno z novějších pražských gymnázií, se čtyřletým i osmiletým studiem) zavádí internetovou žákovskou knížku. Tedy službu, v rámci které bude škola průběžně informovat rodiče o tom, jak si vedou jejich ratolesti. Rodiče se budou moci kdykoli a odkudkoli (v dosahu Internetu) podívat na známky svého potomka a zkonfrontovat si je s tím, co jim děti samy sdělují o svém prospěchu. Už nebude nutné čekat na pravidelná rodičovská sdružení, konaná třeba jednou za půl roku.

Samozřejmě jde o službu, která musí být zabezpečená a úzce personalizovaná, tak aby každý rodič měl přístup jen k údajům o svých dětech. Je pak na něm, zda se o možnost tohoto přístupu podělí s někým dalším. Třeba s babičkami a dědečky, s tetičkami, příbuznými na druhé straně zeměkoule apod.

Nic nového pod sluncem

Žákovské knížky po Internetu rozhodně nejsou žádnou žhavou novinkou. I v ČR se používají již nějaký ten pátek (viz třeba zde či zde), a pro jejich realizaci je k dispozici řada možností - od softwarového řešení, které si škola zakoupí a provozuje ve vlastní režii, až po tzv. hostovaná řešení, poskytovaná ve formě služby (a provozovaná na serverech poskytovatele služby, příklad). Internetové žákovské knížky jsou dnes již také standardní součástí všelijakých "on-line škol" , e-learningových portálů a dalších řešení, zaměřených na výuku a podporu školních aktivit on-line (např. zde či zde).

Otázka tedy dnes nezní tak, zda to vůbec jde realizovat. Zní spíše tak, zda to má smysl, zda je to vhodné, co to přinese, jak na to budou reagovat rodiče, jaká to má pro a proti atd.

Nejvíce jasno mají v takovýchto otázkách tvůrci koncepčních dokumentů a vizí. Vizionáři informační společnosti asi nebudou pochybovat o tom, že cesta vede právě tudy. Například nedávno zveřejněný Manifest znalostní společnosti (který připravilo Sdružení pro informační společnost, SPIS) jde až do takových detailů, že explicitně požaduje "zřídit elektronickou žákovskou knížku, resp. elektronickou školu pro efektivnější komunikaci rodičů se školou". Nepřímo k tomu směřuje i obstarožní Státní informační politika ve vzdělávání, když požaduje důslednější využívání ICT technologií nejen v bezprostřední výuce, ale i pro samotné fungování školy.

Jaká je realita?

Zpět ale do každodenní reality. O tom, jak internetové žákovské knížky akceptuje rodičovská veřejnost, mohou vypovídat například ankety na webech škol, které tuto službu již nabízí (příklad, zcela vpravo). Nebo diskuse za články v masovějších médiích, věnovaných této problematice - jako třeba zde.

V reakcích veřejnosti, přímo na Internetu, asi nejčastěji zaznívají obavy o zabezpečení internetových žákovských knížek a strach z toho, aby se žáci nenabourali do příslušného systému a nezměnili si v něm své známky. Ano, je určitě na místě požadovat, aby bylo zvoleno a používáno takové řešení, které je vhodně a v dostatečné míře chráněno proti průnikům a jiným formám zneužití, a aby všichni (včetně učitelů) dodržovali určitá pravidla, která zabezpečení nekompromitují. Nemělo by to ale být důvodem k apriornímu odmítání internetových žákovských knížek, kvůli tomu že "nejsou bezpečné".

Bylo by to na delší povídání, ale ona neexistují žádná "absolutně bezpečná" řešení. Bezpečnost je vždy jen relativní, a konkrétní řešení mají vždy jen určitou míru bezpečnosti, kterou je nutné posuzovat ve vztahu k tomu, co je ve hře, jaká jsou potenciální ohrožení, jak jsou pravděpodobná atd. Ostatně, papírové žákovské knížky lidé také apriorně neodmítají kvůli tomu, že by je děti cestou domů mohly zfalšovat. Rodiče dobře vědí, jaká je pravděpodobnost toho, že se tak stane, a že se to záhy stejně odhalí.

Jaká jsou pro a proti?

Zajímavým argumentem proti internetovým žákovským knížkám je to, že ne všichni rodiče mají přístup k Internetu a schopnost s ním pracovat. To je jistě pravda, statistiky jsou v tomto ohledu neúprosné (byť se snad nikdy neshodnou na stejných číslech). Ale na druhé straně: internetová žákovská knížka přeci není myšlena jako úplná náhrada všech ostatních forem komunikace mezi rodiči a školou! Ani nemůže, právě proto že ne všichni používají Internet. Je myšlena jako další z forem takovéto komunikace, která má své výhody i nevýhody. Škola si od ní může (a podle mého názoru by i měla) slibovat že začne postupně převládat, ale to rozhodně není důvodem k okamžitému ukončení ostatních forem komunikace.

Navíc je to komunikace obousměrná, protože internetová žákovská knížka není jen jednosměrným kanálem pro tok informací o známkách, směrem od školy k rodičům. Obvyklá implementace internetové žákovské knížky umožňuje škole zasílat rodičům nejrůznější oznámení, a rodičům zase posílat zprávy třídnímu učiteli, dalším učitelům, řediteli atd. V tomto ohledu to asi není nic principiálně jiného, než co nabízí již elektronická pošta. Snad jen provedení a používání je jednodušší a efektivnější. Třeba v tom, že při psaní vzkazu nemusí rodič složitě hledat emailovou adresu příslušného učitele, kterému chce něco napsat, ale rovnou jej vybere ze seznamu.

Pravdou asi je, že rodič, který se o prospěch svého potomka nezajímá, nejspíše nezmění svůj postoj ani kvůli internetové žákovské knížce. Zato rodič, který se o své dítě zajímá, dostává k dispozici novou kvalitu: nemusí čekat na rodičovská sdružení ani na jiné příležitosti, a může se podrobně informovat o prospěchu své ratolesti skutečně průběžně. Stejnou možnost pak může, z vlastního rozhodnutí, přenést i na další osoby (nejspíše blízké příbuzné).

Internetová žákovská knížka by ale měla něco přinášet i samotné škole. Pro učitele je zadávání známek "do počítače" určitou prací navíc, kterou dříve dělat nemuseli. Navíc ne všichni učitelé a učitelky jsou zdatnými uživateli počítačů. Proto by příslušné uživatelské rozhraní pro zadávání známek mělo být maximálně uživatelsky přívětivé a vstřícné. Stejně tak je nesmírně důležité, aby bylo jen jedno, a učitelé zadávali udělené známky a další údaje pouze jedenkrát. To v praxi znamená, že zadaná data budou uložena do společné databáze, která slouží jak potřebám interního školního systému (pro různé přehledy známek a "elektronické klasifikační archy", až třeba po tisk vysvědčení), tak i potřebám internetové žákovské knížky.

Pokud by tomu tak nebylo, a učitelé by museli zadávat stejná data opakovaně, jednou pro potřeby internetové žákovské knížky, a podruhé pro jiný informační systém, pak by to určitě bylo špatně.

Třeba na vysokých školách obdobné systémy úspěšně fungují již delší dobu. Z jedné strany do nich zadávají výsledky zkoušek jednotliví zkoušejících, z druhé strany s nimi pracuje studijní oddělení, a sami studenti si mohou průběžně kontrolovat, zda mají splněné všechny studijní povinnosti, mohou se přihlašovat ke zkouškám atd.

Vlastní zkušenost

Nyní ale již k mé osobní zkušenosti se zaváděním elektronické žákovské knížky. Když jsem dorazil na třídní schůzku, dostal jsem, stejně jako ostatní rodiče, přihlašovací jméno a heslo pro přístup k žákovské knížce svých dětí.

Následná diskuse, která se kolem žákovských knížek rozpoutala, však byla dosti odmítavá. Kupodivu přinesla poněkud odlišnou argumentaci oproti tomu, co zaznívá například v internetových diskusích. Ani jednou jsem například nezaznamenal argument, že ne všichni mají přístup k Internetu.

Čeho si rodiče naopak všimli jako první, bylo "jak si může škola dovolit zveřejnit známky žáků na Internetu". Že prý jde o zneužití osobních údajů atd. To se ale záhy vysvětlilo - nejde o žádné zveřejnění, protože známky žáků a další údaje jsou přístupné jen tomu, kdo zná potřebné přihlašovací údaje (jméno a heslo). Pikantní bylo, že současně s tím mezi rodiči kolovaly klasické (papírové) klasifikační archy, na kterých si každý mohl přečíst, jaké známky mají všichni ostatní žáci. To nikdo za porušení ochrany osobních údajů nepovažoval. Určitý negativní pohled na samotnou podstatu internetových žákovských knížek se však již stačil mezi rodiči zformovat.

Následovaly ale další argumenty proti. Některé spíše bezprostřední, pramenící možná z leknutí a z nepochopení podstaty celé věci. Jako třeba: nikdo to s námi neprojednal, nikdo se nás neptal na souhlas. Smysluplnější, ale z mého pohledu značně přehnané, byly obavy o zabezpečení: někteří žáci jsou prý natolik "odborně zdatní", že by se mohli do systému nabourat a přepsat tam některé známky. No, třeba by to i dokázali, ale aby se na to nepřišlo, museli by se ještě nějak vloupat i do kabinetů a ředitelny, a zde přepsat i ostatní existující záznamy o svých známkách.

Zajímavý byl také dotaz: když se budou známky prezentované na Internetu a známky "na papíře" lišit, které budou platit? To už má jistou logiku, podtrhující to že jde jen o další formu sdělování známek rodičům.

Následně zazněl i postřeh, zcela obrácený mému pohledu: když prý rodiče se školou nekomunikují, Internet to nezmění. A když komunikují, postačí jim tradiční způsoby a Internet jim nepřinese nic nového. Opravdu? Já to vidím přesně opačně. I když samozřejmě jde o věc, na kterou si budou muset všichni (učitelé i rodiče) teprve zvyknout a přijít jí na chuť.

Ptáte se, jak to nakonec dopadlo? Tak, že přímo na třídní schůzce sepsalo několik rodičů petici proti zavedení internetových žákovských knížek. Alespoň za sebe doufám, že tato petice neodradí vedení školy od toho, aby v používání žákovských knížek pokračovalo. Byla by to velká škoda.