Soudě podle zdejších médií to vypadá, že se nás americká hypoteční krize vůbec netýká. Stačí se ale podívat do zahraničních agenturních zpráv a dojem je rázem jiný.

Aurelio Maccario, ekonom italské banky UniCredit, řekl v pondělí americkému deníku The Wall Street Journal, že "podnikatelská důvěra v eurozóně se dostala na kolena v důsledku pokračující finanční krize a vyhlídky růstu jsou významně ohroženy." Podobně se vyjadřuje většina dalších oslovených analytiků od Milána po Londýn.

V úterý zase vyšlo najevo, že podnikatelská důvěra v Německu je na nejnižší úrovni od února 2006. A navíc ještě na počátku týdne zaznělo varování z MMF: ten předpovídá, že kromě krize hypoték a kromě krize takzvaných hedgeových fondů (velké privátní neregulované fondy zpravidla registrované v daňových rájích), přijdou také otřesy v oblasti fondů rizikového kapitálu.

Co to znamená pro nás? Oslabení růstu v eurozóně se nutně musí projevit i na našich vyhlídkách. Naprostá většina zdejšího exportu směřuje právě do eurozóny. Pokud tedy vláda schvaluje v tuto chvíli rozpočet, vaří z vody ještě více než obvykle, protože odhady příjmů se prostě budou muset změnit - a optimističtější určitě nebudou.

Hostinský posílá účet


Máte špatnou kreditní historii? Obraťte se na nás, rádi vám půjčíme. Takových inzerátů bylo plné newyorské metro již na počátku 90. let. Amerika má zkrátka velmi sofistikovaný úvěrový a hypoteční trh, který nezapomene na nikoho: tedy ani na klienty, kteří nemají žádný příjem nebo opakovaně "osobně zbankrotovali".

Prudký růst cen nemovitostí v posledních patnácti letech ale způsobil, že i lidé, kteří nemají práci (nebo patří do chudších vrstev) měli pocit, že bohatnou: cena jejich bytu nebo domku rostla a úvěr bylo možné splácet. To se ovšem s poklesem cen nemovitostí začalo pomalu ale jistě měnit.

Za standardních okolností by v této situaci bylo samozřejmě zřejmé, jak velkou část úvěrů musí ta která banka odepsat - a jak velké procento klientů nesplácí. Jenže přehlednost terénu komplikuje zajímavý vynález poloviny 90. let - "sekuritizace".

Stručně řečeno jde o proces, během kterého se z úvěru stává cenný papír: Banka (nebo specializovaná hypoteční instituce) vezme různé úvěry (různě dlouhé, různě bonitní, poskytnuté různě velkým podnikům apod.), smíchá je a vyvede do zvláštní akciové společnosti, která pak zase vydá "strukturované dluhopisy" a tak dále.

Smyslem této "technologie" je rozložení rizika v čase a prostoru. Dopady eventuální krize v jednom úvěrovém segmentu se tímto způsobem mají rozprostřít na bedra mnoha subjektů. Jenže se znovu potvrdila banální pravda, že každé řešení má své náklady, a že hostinský vždycky pošle účet.

Riziko se sice rozložilo v čase, ale přestalo být čitelné, "kdo je padouch a kdo hrdina"; kdo je a kdo není za co zodpovědný. V momentě, kdy se trh s nemovitostmi (jde o cenu zástav) začal otřásat, strukturované dluhopisy se začaly propadat. Jenže do těchto instrumentů mezitím investovaly subjekty po celém světě: spálily se nejen americké, ale i německé banky, francouzské investiční fondy. A dosud nevíme, kdo všechno ještě. Vtip je v tom, že banky si přestaly důvěřovat a nikdo nechtěl nikomu půjčit.

Sekuritizační nástroje současnou krizi určitě přežijí, lze ale očekávat poptávku po jejich větší regulaci, přehlednějším oceňování a vyšší transparentnosti. Ratingové agentury jsou pod tlakem, aby přešly na úplně nový způsob oceňování těchto produktů.

Obrat Mervyna Kinga


Dokud vše funguje, o mezibankovním trhu nevíme. Banky si mezi sebou půjčují, a dodávají si tak likviditu. Reakcí na náhlý propad ceny strukturovaných dluhopisů ale byl prudký růst úroků a zdražení peněz. Důsledkem je neochota bank půjčovat klientům. Proto byly v polovině srpna centrální banky v Evropě i USA nuceny nalévat do systému stovky miliard eur a dolarů. Přesto jsou úroky na mezibankovním trhu dosud příliš vysoké.

Jediný, kdo se na konci srpna nepřipojil, byl guvernér Bank of England Mervyn King. Ten tvrdě kritizoval své kolegy, že pumpováním likvidity do systému vytvářejí morální hazard, že zasévají na příští bankovní krize. Jenže sám pak bez mrknutí oka udělal totéž, když pomohl zachránit ústav Northern Rock, hypoteční banku s velice agresivní obchodní politikou.

Bez příjmů, ale s hypotékou


Najde se mnoho ekonomů, kteří tvrdí, že zásadním spouštěcím faktorem krize byl moment, kdy investiční fondy banky BNB Paribas uzamkly pod vlivem špatných zpráv fondy. Tím byla odstartována roznětka paniky a nedůvěry.

Jenže krize má i reálné základy: například komentátor deníku Financial Times Wolfgang Munchau upozorňuje na to, že razantní vzestup cen nemovitostí o desítky procent v posledních patnácti letech nemohl být dán pouze nabídkou a poptávkou, pouze ekonomickým růstem a pouze vyššími příjmy a větším pocitem bohatství. A nejde podle něj ani jen o to, že bydlení je dražší, protože je technologicky kvalitnější.

Potíž je prý v tom, že bydlení bylo financováno velice agresivní úvěrovou politikou. A to nejen v Británii a USA, ale například také ve Španělsku a Irsku, tedy v zemích, kde Munchau brzký příchod krize předvídá.

Když jste například ve Španělsku nezaměstnaný a nemáte žádnou kreditní historii, je pro vás snazší získat hypotéku než kontrakt na nájemní bydlení.

Tím, jak budou bubliny na trhu s nemovitostmi praskat, úvěry začnou být poskytovány obezřetněji. Úvěrový trh dostane rozum, nastane rovnováha, ale bude to něco stát a tou cenou bude zpomalení růstu.

Bernanke zasahuje


Americká centrální banka (FED), vstoupila razantně do hry minulý týden. Instituce pod vedením Bena Bernankeho snížila úrokové míry více, než se čekalo - o celou polovinu procenta. U mnoha finančníků za to sklidil Bernanke pochvalu: rozpoznal prý, že rizika na hypotečním a akciovém trhu začínají přerůstat v rizika pro celou ekonomiku, a jednal.

Od konzervativních kritiků si to ale Bernanke schytal. Jestřábi tvrdí, že pomohl spekulantům, ale slevil z boje proti inflaci. Tím, že snížil úroky rovnou o celého půl procenta, dal bohužel najevo, že je to s americkou ekonomikou špatné. Snížení sazeb vedlo k prudkému poklesu dolaru a slabý dolar je inflačním faktorem.

Připomeňme ovšem, že minulost nutila FED k obezřetnosti: tím, že zůstal nečinný na konci 20. let minulého století, podle některých autorů mnohonásobně prohloubil Velkou depresi.

Ozvěny éry Josefa T.


Dlouhé fronty nervózních věřitelů před pobočkami nezažila Anglie více než sto let! Za to my jsme jich zažili na začátku 90. let dlouhou řadu. Banky zde padaly jako hrušky. Říká se sice, že nelze srovnávat nesrovnatelné, ale někdy je to paradoxně užitečné: zjistíme, v čem je, a naopak není podobnost.

Ačkoli Británie disponuje jedním z nejproslulejších finančních systémů, diskutovalo se tam v uplynulých týdnech o tom, jak pomoci bankám v problémech: zda pomáhat majitelům, kteří přivedli příliš rizikovou politikou ústav do problémů, jak potrestat nezodpovědné majitele a pomoci vkladatelům či jak zastavit psychózu.

Podobně jako u nás v 90. letech, vedlo i v Británii oznámení o záchranném programu paradoxně k úprku vkladatelů. A podobně jako u nás v 90. letech se právě teď v Británii diskutuje také o jasnějších pravidlech a systému bankovního dohledu - a mimochodem také o tom, kdo bude doplácet chybějící peníze tamnímu "fondu pojištění vkladů". Právě poté, co vyšlo najevo, že britská vláda neví, jak své sliby financovat, začal včera prudce klesat kurs libry vůči euru. Skutečnost, že se proslulý guvernér Bank of England Mervyn King dostal do podobných situací jako v 90. letech Josef Tošovský, je výmluvná.

Luxus Východu


Pozoruhodným vedlejším produktem turbulence na trzích je start reformy německého bankovnictví. Poté, co si řada německých bank spálila prsty na strukturovaných dluhopisech, začala vlna fúzí. Takzvané Landesbank vlastněné jednotlivými spolkovými státy se rychle spojují a brzy budou jistě nabízeny k prodeji soukromému kapitálu. Pod tlak se dostanou i místní spořitelny vlastněné většinou družstvy a municipalitami. Německé bankovnictví se tak stane "obětí" globalizace.

Současná krize důvěry znamená, že se jednoznačně posiluje pozice bank, které mají vlastní a širokou vkladatelskou bázi, zatímco se oslabuje pozice těch, kteří jsou závislí na mezibankovním trhu.

Nabízí se samozřejmě otázka, proč Češi (a také ostatní nové trhy ve střední Evropě) zatím na finanční krizi vůbec nedoplatili.

V první řadě proto, že zdejší bankovnictví je rozparcelováno mezi velké a zkušené zahraniční hráče. Ti, pokud nakupovali a investovali do riskantních hypoték či strukturovaných dluhopisů, nechali to na mateřských společnostech a svoje dcery na nových trzích do toho nepustili.

Hned na druhém místě je i vysoká ziskovost českého bankovního sektoru, která je dána vysokým ekonomickým růstem a nedokonale (či nedostatečně) fungující konkurencí: banky mohou žít z poplatků, což by jim na Západě tak snadno neprošlo. Západoevropské banky jsou tak svými akcionáři tlačeny do rizika, zatímco ty české lámou rekordy v ziskovosti, aniž by musely vyhledávat investice do riskantních produktů.

Přesto si můžeme být jisti, že dopady krize důvěry se nám nakonec nevyhnou. Zneklidněné trhy na západ od našich hranic si vyberou svou daň.

jan.machacek@economia.cz