/Od našeho spolupracovníka/

Stoletou existenci jednosálových kin v Čechách si zítra v pražském kině Lucerna - v současnosti nejstarším hrajícím kině - připomenou tuzemští kinaři, tvůrci, herci, historici, ale také promítači a další filmoví profesionálové a pamětníci.

Ke střídmým, ale láskyplným oslavám se připojila také některá další pražská i regionální kina (v kině Evald, které slaví desáté výročí vzniku, probíhá minipřehlídka filmů Evalda Schorma, kino Světozor připravilo Výstavu českého filmového plakátu), ale také Česká pošta, jež minulý týden vydala stylovou známku v hodnotě 7,50 Kč.

Divadlo živých fotografií nahradilo kouzla a magii

kino-historie-cb-192.jpg"Scény střídati se budou ze všech dílů světa: ze života, dle skutečné přírody, z cirkusu, varietního života a světa snů, s oslepující nádherou a fantasií v okouzlujících barvách, vše poskytne BIOGRAF, takže obecenstvo při jednom obraze pláče, při druhém propuká v bouřlivý smích."

Těmito slovy lákal do svého nově otevřeného "Divadla živých fotografií" Dismas Šlambor aneb Viktor Ponrepo (1858 až 1926). Známý český salonní eskamotér v roce 1899 pochopil, že stoupající popularita kinematografu zastiňuje jeho kouzelnické umění a že bude muset "představení z oboru magie, experimentální fysiky, mechaniky a arithmetiky, jakož i antispiritistických jevů a čtení myšlenek" zmodernizovat, respektive obohatit o módní atrakci: o přístroj na "oživlé fotografie".

V roce 1901 definitivně skončil s eskamotáží i s Kouzelným divadlem a se svým novým, již výhradně kinematografickým podnikem, úspěšně kočoval z místa na místo. V éře putovních kin, jež nacházela útočiště v různých varieté, restauracích a pivovarech, zároveň snil, že by v Praze otevřel stálé Divadlo živých fotografií. V roce 1905 zprovoznil první biograf v zahradní restauraci na Klamovce v Košířích. Dva roky nato v domě U Modré štiky na Starém Městě v Karlově ulici číslo 180, do něhož podle legendy chodil Václav IV. s kouzelníkem Žitem na víno, otevřel 15. září roku 1907 první "ryze český podnik živých fotografií": Ponrepův biograf o kapacitě šestapadesáti sklápěcích židlí.

kino-100-vyroci-dobovy-letak-ilu.jpg"Útulný rodinný podnik" přežil svého zakladatele téměř o čtvrtstoletí. Podle některých pramenů se v něm promítalo do roku 1946, filmový historik Zdeněk Štábla však uvádí v Datech a faktech z dějin čs. kinematografie, že Ponrepo skončilo provoz v roce 1950. Nicméně jeho jméno nese promítací síň Národního filmového archivu (dříve Československého filmového ústavu) od ledna roku 1965, kdy Ponrepo začalo fungovat v Belvederu, až do současnosti, kdy se nachází v Biu Konvikt.

Filmový historik Pavel Taussig ale upozorňuje, že úplně první stálé kino v zemích Koruny české, The Empire Bio Co., bylo otevřeno již 8. června 1907 v Brně. Jeho majitel Dominik Morgenstern ale nebyl z nacionálních důvodů připomínám. Nebyl to Čech.

Oslavy ve stínu nejisté budoucnosti

Stoleté oslavy oněch malých "útulných" biografů paradoxně probíhají v době, kdy se počet tradičních kin stále snižuje a jejich budoucnost je značně nejistá. Malá kina jsou totiž většinou nevýdělečné a na dotace odkázané subjekty, pro které je stále obtížnější čelit tvrdé konkurenci multiplexů, jejichž podíl na návštěvnosti loni činil již šedesát procent.

"Jednosálová kina jsou nesmírně důležitá především pro menší města, neboť jsou jen těžko nahraditelnou součástí tamějšího kulturního života," upozorňuje Jan Jíra, jeden z nejrespektovanějších českých kinařů a konzultant distribuční společnosti CinemArt, která zítřejší akci pořádá ve spolupráci s Palácem Lucerna a Asociací provozovatelů kin.

kino-100-vyroci-znamka-ilu.jpgAbsolventka FAMU Olga Raitoralová ve své letošní přínosné diplomové práci nazvané Analýza návštěvnosti českých kin - Vývoj a prognóza uvádí, že "v České republice bylo v roce 2006 evidováno 764 kin (pláten), z toho 497 klasických kin (503 pláten), 19 multiplexů s celkovým počtem 161 pláten a 100 letních kin".

Počet "klasických" kin je dnes tak nejnižší od roku 1919, kdy v celé Československé republice fungovalo 490 biografů včetně kin putovních.

Kina přežila zvuk, válku i nástup televize

Za stoletou historii se kina musela vyrovnávat s množstvím kulturních, technologických a společenský faktorů, které výrazně ovlivňovaly diváckou návštěvnost i strukturu sítě kin. Po nástupu zvukového filmu na přelomu dvacátých a třicátých let museli majitelé biografů začít sály vybavovat nákladnými zvukovými aparaturami.

Po nacistické okupaci se desítky kin, které se nacházely na území zabraných okupanty, dostaly do rukou německých majitelů, anebo zanikly. Biografy, které válečná léta přečkaly bez újmy, mezitím zastaraly z hlediska technického vybavení.

Počet tuzemských kin ve vybraných letech

Od roku 1987 jsou údaje pouze za Českou republiku. V přehledu jsou zahrnuty vždy všechny typy kin, tedy od roku 2000 včetně multiplexů.

rok
1919
1920
1921
1922
1923
1925
1930
1935
1938
1940
1945
1948
1950
1955
1960
1965
1968
1970
1975
1980
1985
1987
1990
1992
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
počet kin
490
542
654 
712
796
931
1817 
1833
1268
1354
1650
2619
3109
3125 
3520 
3710
3570
3496
3404
3083 
2818
1526 
1531 
1252
1055 
930
824 
763
745
746
763 
816 
444
833 
774 
739
764

Zdroj: Olga Raitoralová: Analýza návštěvnosti českých kin - Vývoj a prognóza (diplomová práce FAMU, 2007)

Po válce se především v malých obcích rozšířila výstavba "šestnáctimilimetrových" kin. V roce 1953 začala pravidelně vysílat televize a ačkoli se spekulovalo o tom, že může existenci kin ohrozit, jejich počet v průběhu dalších deseti let naopak stoupal. Přestože se provozovatelé kin museli přizpůsobovat technologickému vývoji (barevný a širokoúhlý film), v roce 1965 fungovalo na území republiky rekordních 3710 kinosálů. Československo v polovině šedesátých let podle Olgy Raitoralové "patřilo (stejně jako v předchozích letech) k zemím s nejhustší sítí kin na světě".

V následující dekádě se ale vedení státní kinematografie rozhodlo snížit počet špatně vybavených kinosálů v malých městech ve prospěch "zlepšování technického standardu ostatních kin" (systém Dolby Stereo). Trend "efektivněji hospodařit v rámci distribuce a organizace kin" (tedy tendence uzavírat nerentabilní sály) pokračoval ještě v průběhu let osmdesátých.

Do multiplexů tramvaj devítka nejezdí

Po listopadové revoluci v roce 1989 se zásadně proměnil životní styl. Přibyla řada nových druhů zábavy (vysílání komerčních televizí a satelitních programů, existence DVD, možnost vytváření "domácího kina" aj.) a navíc technický stav mnohých kin se ukázal jako nevyhovující.

Olga Raitoralová však upozorňuje, že větším problémem byla organizace sítě kin: "Okresní správy kin se rozpadaly, kina se vracela obecním úřadům a několik kin bylo velmi záhy privatizováno. Některé objekty s kinem byly restituovány a bohužel docházelo k tomu, že je nový majitel raději využil k výhodnějším účelům a kino tak zaniklo."

Snižování počtu jednosálových kin uspíšila invaze multiplexů: v dubnu 1996 bylo otevřeno v Praze-Hájích první multikino Galaxie, v říjnu 1999 multiplex Olympia v Modřicích u Brna. Provozovatelé tradičních kin v blízkosti multiplexů byli nuceni - vzhledem k vysoké technické kvalitě vybavení konkurence - své sály buď rekonstruovat, nebo zavřít.

Rozdělení kinosálů na honosné premiérové sály a na menší reprízová kina není v historii biografů ničím novým. Multiplexy však filmy proměnily na "zboží krátkodobé spotřeby". Vzhledem k tomu, že akční rádius multikin, která bývají součástí komplexu nákupních center, přesahuje hranice okresu a jednosálová kina mají v důsledku distribučního rozdělování kopií o několik týdnů - a někdy i měsíců - zpožděný přístup k atraktivním premiérovým titulům, jejich návštěvnost klesá.

"Jako jediná konkurenceschopná kina ve vztahu k multiplexům se ukázala artová kina, kterým se ale nejlépe daří v Praze," zdůrazňuje Olga Raitoralová. Jako příklad uvádí kino Aero, jež společně s dalšími třemi kiny Evald, Světozor a MAT tvoří sdružení Osa 9 nazvané podle čísla tramvajové linky, která je spojuje.

I to nejlépe dotované kino potřebuje zahrát trhák

"Kina v regionech mají jinou atmosféru, ale i jiné poslání než multiplexy, které reprezentují především filmový byznys se vším, co se na něj dá "nabalit": reklamu, popcorn, ale i obchody a restaurace, které ho obklopují," připomíná Jan Jíra a dodává: "Malá kina mají omezený okruh návštěvníků a musí to respektovat při stavbě programu, kterým chtějí uspokojit jak artové publikum, tak i diváky, kteří se chtějí hlavně pobavit. A to je velmi obtížné především proto, že i to nejlépe dotované kino potřebuje zahrát čas od času trhák, který mu přinese důstojnou tržbu."

A v tom je podle Jíry největší problém: "Opravdu jen výjimečné tituly divácky zaberou ještě mnoho týdnů po premiéře." (Největší letošní blockbustery - snímek Harry Potter a Fénixův řád a třetí díl Pirátů z Karibiku - byly do českých kin uváděny ve čtyřiačtyřiceti, respektive v třiačtyřiceti kopiích.)

V menších městech většina klasických kin je a nadále zůstane odkázána na dotace místních úřadů. Bude tedy záležet na tamních radních, zda "svá" kina budou ochotni vnímat jako potřebný kulturně-společenský protipól konzumně orientovaných multiplexů.

Určitou naději pro mizející jednosálová kina vidí Jíra v digitálním způsobu šíření filmů a s ním spojené výměně klasických filmových pásů za digitální kopie, jež bude možné "neomezeně" stahovat z počítačové databanky. "Digitalizace by měla i malým kinům umožňovat rychlejší přístup ke kopiím nových titulů," věří Jíra.

Související