Ve Švýcarské konfederaci byli tento rok u referenda lidé už dvakrát a do konce roku ještě jednu dvě volby stihnou. Jenže to, co bezchybně funguje v konsenzuální švýcarské politice, nemusí dělat dobrotu v klasických parlamentních republikách.

Extrémním případem je Česko. Tuzemští politici myslí, že dokáží oříšek svéprávnosti lidové vůle nejen rozlousknout, ale dokonce mají za to, že se ze skořápek vyloupne program jejich strany. Obě hlavní politické síly v Čechách tak tragicky předvádějí utilitární zneužívání institutu referenda.

Vůle lidu, s.r.o.


ČSSD chce lidové hlasování o americké radarové základně, ale už ne o přistoupení k euru. To zase navrhuje část euroskeptických občanských demokratů, nicméně k radaru lid připustit nechce. Držet obě dvě pozice najednou dost dobře nelze. I když se o to Jiří Paroubek zdatně pokouší.

U radaru (který mu původně zas tak nevadil) prý jde o zásadní otázku národní bezpečnosti, zatímco u eura jde "prostě o nezbytnost". Co se ale může Česka dotknout více? Radarová pojistka nebo fakt, že místo bankovní rady ČNB budou tuzemské ekonomice diktovat úrokové sazby frankfurtští centrální bankéři? Tedy lidé, kteří dokázali v zájmu nízké inflace už odolat silnějším výzvám po zlevnění peněz, než které by v časech recese mohly v budoucnosti zaznít z Česka.

Pozice občanských demokratů je však ještě méně pochopitelná. Strana, která vytrvale odmítala jakékoliv oslabení nynější zastupitelské demokracie, najednou přichází s nápadem hlasovat o vstupu do eurozóny. Bez povšimnutí přitom nechávají prostý fakt, že v přístupové smlouvě jsme se k přijetí eura zavázali. Současný spor ČSSD a ODS tak příkladně ilustruje bídu ad hoc referend, které najednou jako politický kalkul vpadnou do zastupitelské demokracie.

Hořká Chirakova zkušenost


O pramalé vypočitatelnosti jednorázových referend po létech plebiscitního půstu ví své především francouzský exprezident Jacques Chirac. Právě jeho země je od roku 2005 po kategorickém NE euroústavě pokusnou laboratoří přímé demokracie v evropských podmínkách. Odmítnutím euroústavy se ukázalo, že občasná referenda do sebe nesmyslně akumulují více témat, ke kterým se předtím lidé nemohli vyjádřit. Komu se celkově nelíbilo přistoupení 10 nováčků o rok dříve, problémem euroústavy se ani nezabýval a řekl ne.

Nový francouzský prezident Sarkozy si uvědomuje neudržitelnost situace a snaží se jednat. Sotva ale vytvořil "Komisi pro reflexi a návrhy k modernizaci a institucionálnímu vyrovnání V. republiky", už svého činu lituje. Klidně dle jejích návrhů dá větší moc Národnímu shromáždění. Klidně se rozloučí s prezidentským privilegiem samostatně tvořit zahraniční politiku. Ale vyhlašovat referendum ke každé důležité otázce, jmenovitě vstupu každého nového státu do EU?

Takového návrhu se Sarkozy děsí a odmítá se octnout v roli rukojmího lidových emocí.

Podobné patálie s plebiscity shodou okolností zažívá i Londýn. Jeho problémem je Reformní smlouva EU, kterou nedávno německé kancléřce Angele Merkelové všechny státy odkývaly.

Černý Petr nyní leží na straně vládních labouristů. Ti volby v roce 2005 vyhráli i proto, že slíbili euroskeptické Británii referendum o euroústavě. Ta mezitím padla pod stůl a labouristé se svého závazku rádi zbavili. Nyní tvrdí, že nová Reformní smlouva nemusí podstoupit zkoušku lidovou přízní, protože vláda vyjednala zásadní výjimky pro ostrovy, jmenovitě odklizení Charty základních práv a stejně tak evropské justiční centralizace.

Jenže konzervativci správně argumentují, že je to z velké části euroústava pod jiným jménem, kde většina paragrafů zní stejně, a požadují hořkou prohru labouristů v referendu o dokumentu.

Jedna ruka netleská


V Británii, Francii i Česku má zatím referendum svou vážnost. O sousedním Slovensku nebo Maďarsku, kde politické kuplířství s plebiscitem dosáhlo svého dna, už to říci nelze.

Nemá-li taková situace nastat i u nás, měl by se Topolánek s Paroubkem dohodnout, zda se o obojím - radaru i euru - hlasovat bude, či nikoli. Jít dopředu jen jednou nohou totiž nelze.

Autor je novinář