V Centru následné péče Drop In začíná skupinová terapie rodičů, jejichž děti propadly drogám. Sedí v kruhu a mluví o děsech, které je pronásledují dnem i nocí: že jejich dcera nebo syn někde leží bez pomoci, předávkovaní pervitinem. Náhle se na terapeuta skupiny a šéfa Centra Evžena Kloučka obrátí otec, jehož syn "to svinstvo" bral dva roky, ale teď abstinuje. "Je pravda, že jste byl léta narkomanem?" ptá se rodič. "Ano - je to pro vás problém?" reaguje Klouček. "Ne," odpoví muž po chvíli. "Aspoň víte, o čem mluvíte."

Tenkrát bylo Evženu Kloučkovi šestnáct let, stejně jako řadě ratolestí rodičů, kteří dnes od něj očekávají radu a pomoc. Začal s drogami, protože hledal "spokojenější vztah se sebou samým a světem okolo." Až když upadl do toxických psychóz, ohlédl se zpět a pochopil, že našel to, od čeho chtěl drogami uniknout - hrůzu prázdnoty.

Dítě v blázinci
Když se jeho rodiče rozváděli, byl Evžen Klouček ve třetí třídě základní školy. Operní pěvkyně a mistr z ČKD se nedokázali dohodnout, komu syn připadne. Soud proto poslal v roce 1974 malého Evžena do dětské psychiatrické léčebny v Dolních Počernicích. Aby lékaři zjistili, ke komu z rodičů má blíž.
Po půl roce psychiatři prohlásili, že by bylo nejlepší, kdyby zůstal v ústavu. Zprvu poslušný kluk časem odmítal dodržovat denní řád a inkasoval samé černé puntíky. Nakonec skončil u matky. Pln vzdoru vůči ní i veškerým autoritám.
Kdykoliv měl třeba ve škole pocit, že učitel při diktátu mluví moc rychle, odložil pero a raději si nechal dát pětku. Také nesnášel jakýkoliv pocit prohry. Spolužáka, který mu to nandal v ping-pongu, honil po chodbách a házel po něm židlí.
Devátou třídu nedokončil. Zato se znovu ocitl jako "problematické dítě" v psychiatrické léčebně. "Měli tam zvláštní tresty. Injekce s destilovanou vodou do zadku. Než se to vstřebalo, bolest byla mnohem větší, než kdybyste dostali výprask," vzpomíná Klouček.
Co s neúplným základním vzděláním? Šel se učit soustružníkem. Vůbec ho to nebavilo. Stále víc času trávil v pražském klubu Futurum, kde se scházeli jeho vrstevníci, kteří dokázali sehnat pilulky s kodeinem nebo efedrinem a uvařit z nich roztok do injekční stříkačky.

Barevné slasti
"Když jsem si to začal píchat, ovládl mě dříve nepoznaný pocit sebepotvrzení a životní náplně. Žili jsme jinak než zbytek společnosti, barvitěji a dobrodružněji! Prožitky drogy byly neuvěřitelně plastické, nic se jim nemohlo vyrovnat - alkohol, cigarety, ani sex," líčí Klouček pocity z doby, kdy byl "napumpovaný a rychle mu to myslelo."
Dnes si ale nedokáže blíž vybavit nikoho z těch, s nimiž po čtyři roky fetoval. "Byla to iluze přátelství. Něco jako v politické straně. Do partaje se lidé sdružují za účelem získání moci a z ní plynoucích požitků. My jsme se spolčovali kvůli shánění drogy a slastem intoxikace."
Úlohy měli přesně rozdělené. Někteří pronikali v návštěvních hodinách do nemocnic, kde kradli v sesternách léky. Jiní vyráběli razítka na falešné recepty, další vyzvedávali v lékárnách prášky. Kloučkovou rolí bylo recepty vyplňovat a podepisovat. Měl doktorský rukopis.
Když jednou kluk z party vyzvedával "zboží" na recept, lékárník zamkl dveře a zavolal policii. Hoch se bez drogy rychle sesypal a všechno prozradil. Přišli si i pro Kloučka, zavřeli ho do vyšetřovací vazby. Několik dní probrečel hrůzou, co ho čeká. Utěšoval ho vězeň vyšetřovaný za loupežné přepadení. Klouček zůstal ve vazbě tři měsíce a nakonec vyvázl s podmíněným trestem.

V objetí psychózy
Soud mu nařídil ambulantní léčbu. Musel chodit na kontrolu do pražského Centra drogových závislostí a odevzdávat moč. Když v ní někomu našli drogu, hrozil mu pobyt v blázinci. Klouček neuměl, jako jiní, schovávat ve slipech lahvičku s cizí močí a v pravém okamžiku ji podstrčit doktorovi ke kontrole. Zato dokázal nějakou dobu před odběrem drogy nebrat.
Ve Středisku tehdy jako externista působil pozdější zakladatel osvícené Nadace Drop In Ivan Douda. Tomu jednou ředitel Střediska ukázal Evžena Kloučka a řekl: "Na toho pozor, to je největší a nenapravitelný grázlík." Ten "grázlík" se ale jednou stane Doudovým váženým kolegou.
Byla to doba, kdy i lékaři narkomany kriminalizovali a odsouvali na okraj společnosti. "V podstatě si s námi nevěděli rady," říká Klouček. "Dokázali jen trestat a zavírat do léčeben. Nikdy jsem nepotkal doktora, který by mně chtěl pomáhat. Jen jedna začínající psychiatrička v Bohnicích se snažila alespoň mě blíž poznat."
Čím dál větší problémy měl s matkou, která na něj při jedné z hádek zavolala Veřejnou bezpečnost. "Dnes si myslím, že šlo o reakci na její vlastní bezmoc. Ale vůbec se s ní nestýkám," podotýká Klouček.
S Kloučkem to šlo rychle dolů. Přešel na pervitin, přestal docházet do učení. Nejedl, nespal, původní touha po rebelantství se zúžila na cíl netrpět nedostatkem drogy.
Dostavily se toxické psychózy a halucinace. "Přestával jsem rozeznávat vidiny a realitu. Obkličovaly mě hrozny divných lidí. Zdálo se mi, že lidé z party se na mě dívají nenávistně a chtějí se na mě vrhnout. Po pervitinu je člověk strašlivě nadupaný. Někteří pod jeho vlivem těkali po místnosti, pořád něco horečně uklízeli. Ale já jsem se intenzívně zabýval sám sebou" vzpomíná Klouček.
Extatické zkoumání sebe sama, které mu bylo vlastní již před drogovým obdobím, Kloučka nakonec zachránilo. Stále častěji ho pronásledovala myšlenka: Přece nemůžeš takhle prohrát svůj život! Jeho nechuť k porážkám se znovu ozvala. Uvědomil si, že tentokrát by tu nebyl žádný přemožitel, po kterém by mohl hodit židlí.

Boj o sebedůvěru
V květnu 1982 opustil ze dne na den partu, v níž prožil čtyři roky. Od toho okamžiku si přestal píchat drogy. Tři měsíce většinou žil dobrovolně izolovaný v bytě. Co vlastně dělal? "V podstatě nic, byl jsem vyčerpán. I při čtení nebo fyzické práci se vám začnou honit hlavou pochybnosti, zda rozhodnutí skoncovat s omamnými látkami bylo v pořádku. Tak jsem většinou zaparkoval u televize. Ta byla na vyprázdnění mysli ideální. Zvlášť sportovní přenosy, kde se soutěží na čas."
I v těchto okamžicích ale zažíval deseti, dvacetivteřinové pocity, jako by měl v sobě drogu. "Zpočátku to bylo tak intenzívní, že mě vždycky zachvátila panika a strach."
Přihlásil se na pobytový tábor pro narkomany. Tady se znovu potkal s Ivanem Doudou, který se zatím stal společně s Jiřím Preslem průkopníkem modernějšího přístupu k narkomanům. "Účastníci tábora si psali deník. Kloučkovy zápisky měly ohromnou, pro mě někdy až nesrozumitelnou hloubku. Na skupinových terapiích zaujal otevřeností, s níž dokázal mluvit o sobě, ale i vnímavostí k druhým," vypráví Ivan Douda.
Douda s Preslem již nějaký čas uvažovali o terapeutovi, který prošel drogovým utrpením. Rozhodli se vsadit na Kloučka. I s rizikem, že se v každodenním styku s narkomanskou komunitou může vrátit k drogám. "Pokud by mu to bylo souzeno, pak by to nastalo, i kdyby se terapeutem nově zřizované Nadace Drop In nestal," prohlašuje rozhodně Douda.
Klouček neváhal, ale měl obavy. Přece nemůže mít nic společného s narkomany ani s těmi, kdo stojí na druhé straně bariéry, říkal si. "Pak jsem si ale uvědomil, že je to i životní šance na záchranu. Člověk, když pomáhá druhým, může pomoci i sobě," líčí Klouček své pocity.
Ale když kývl, nejistoty a úzkosti nezmizely. Co když ho Douda s Preslem přeceňují? Co když ho vidí zkresleně? "Evžen musel svést fascinující zápas o sebedůvěru," vzpomíná Jiří Růžička ze Vzdělávacího institutu aplikované psychologie, kde Klouček absolvoval povinný psychoterapeutický výcvik. "Pocit vlastní hodnoty je u lidí, kteří propadli drogám, v troskách. Takový člověk se ostýchá žádat od jiných potvrzení svých kvalit."
Doktor Růžička dával Kloučkovi sice opatrně, ale systematicky najevo, že vůbec nepochybuje o jeho lidské hodnotě a čistotě. Že Klouček má právo, jako každý jiný, na chyby a omyly. "Dlouho si mě testoval, zda mě může respektovat jako hodnověrnou autoritu. Pak to, myslím, začal brát," myslí si Růžička.

22vik21.gif ()Jen ty nám rozumíš
Evžen Klouček se velmi rychle stal terapeutem, vyhledávaným svými klienty. Narkomani, zejména mladé holky, v něm viděli charismatického guru, který jim jako jediný na světě rozumí. "To byla silná studna, z níž jsem mohl pít svou výjimečnost a dokonalost," prohlašuje s notnou dávkou ironie Klouček. "Nicméně stalo se to, že klienti mě sice měli rádi a obdivovali, ale jaksi se neuzdravovali."
Jeden z jeho klientů se předávkoval a umřel. Klouček si dlouho kladl otázku, zda a kde udělal chybu.
Další z klientů se zbláznil a přišel ho zabít. Několik dní poté, co ho při terapii ve skupině další účastníci nemilosrdně rozebrali. Klouček znal dobře klientova zranitelná místa a vždycky dokázal odvést útoky jinam. Jenže odjel na dovolenou a agresivnější pacienti vycítili svou šanci.
Začal si klást otázky, zda je v pořádku, že mnozí toxikomani se k němu chodí jen napájet pocitem, že je přece jen někdo chápe, a dávají mu to najevo. A kam až chce v tomto vztahu dojít, kam chtějí dojít pacienti, jimž takovéto status quo vyhovuje.
"Nechtěl jsem být popelnicí, do níž klienti narkomani alibisticky odhodí svoje problémy a pak klidně jedou dál svojí životní cestou, která je přivede jen k dalším potížím. Čím dál víc mě zajímali ti, kdo chtějí se svým sebezničujícím existováním něco udělat. Ale i rodiče, kteří jsou také příčinou problémů svých dětí a rizikem jejich léčby. Aniž si to uvědomují, " říká Klouček.
Navrhl Doudovi a Preslovi zřídit v rámci organizace Drop In program Centra následné péče pro narkomany, kteří již absolvovali základní odvykací kůru. Zprvu byl jejich souhlas zdráhavý. "Dělám si z Kloučka legraci, že si prosadil vznešenější terapii. Ale on má draze vykoupené zkušenosti, k nimž se normální doktor nedopracuje ani za celý život. Sám jsem plánovitě prošel intoxikací, ale nikdy nebudu lidem závislým na omamných látkách tak blízko jako Klouček," podotýká Ivan Douda.

Průvodce zraněných duší
Rodiče, kteří přicházejí do Centra následné péče, oslovují Evžena Kloučka "pane doktore". Utrápené matky i otcové často očekávají, že od boku vystřelí strategii, jak nadobro odradit jejich dospívající potomky od omamných látek. Klouček jim vysvětluje, že vztah svého dítěte k drogám nezmění ze dne na den, potřebují k tomu čas a klidnou mysl. A ve vhodný okamžik rodiče upozorní, že není žádný doktor. "Většinou jim to řeknu po druhém nebo třetím setkání, když získají pocit, že bych jim mohl být užitečný," přiznává Klouček.
Již dvakrát se pokusil vystudovat pražskou psychologickou fakultu. Pokaždé skončil v půli cesty. "Doma čtu, vždycky po ránu, často i velmi složité texty o tom, jak funguje psychika lidí, je to pro mě zdroj zábavy a inspirace. Ale formální pojetí psychologie na našich fakultách mě vždycky odradí. Příliš hledí na člověka jako na neživý objekt manipulace."
Přesto se chystá na třetí pokus. Tentokrát v Olomouci, kde údajně není studium tak svázané formálními požadavky. Tvrdí, že to možná vyjde, protože se ocitl v úplně nové situaci. Ve svých čtyřiceti letech se oženil, vzal si ženu s malým dítětem, cítí zodpovědnost za rodinu. "Životní partnerku jsem si vybíral dlouho a pečlivě," přiznává. "Tak komplikovaný člověk jako já by těžko mohl žít s podobně komplikovanou nebo příliš ambiciózní dívkou."
Má dnes, když se na sebe podívá jako terapeut, pocit, že jeho utrpení mělo nějaký smysl? "Nikdy jsem nebyl bohatší, než v okamžicích, kdy jsem trpěl," říká přesvědčivě. "Pochopil jsem, že utrpení a prázdnota může být počátkem něčeho nového, kdy se začnete vracet sám k sobě."
Musí si ale dávat velký pozor, aby tuto svou zkušenost nevnucoval druhým. Chce, aby jeho pacienti se zraněnou duší sami dospěli na křižovatku, kdy se začnou dívat na svůj život v souvislostech, které dříve nevnímali. "Já jsem tady od toho, abych je na cestě k těm vzácným chvílím provázel, snad i občas provokoval."


Jeden z těch, kteří jsou teprve na počátku této cesty, má za Kloučkem přijít, až skončí skupinová terapie rodičů. K návštěvě Centra se odhodlal po dlouhém naléhání matky a zřejmě očekává, že od terapeuta uslyší stejné otravnosti jako od ní. "Tak vy chcete přestat brát drogy?" uvítá ho Klouček. "A proč byste to dělal? Vypadáte celkem dobře, máte co jíst a pít a navíc vám je na drogách fajn, ne?"


KLOUČEK: "Nechtěl jsem být popelnicí, do níž klienti narkomani alibisticky odhodí svoje problémy a pak klidně jedou dál svojí životní cestou, která je přivede jen k dalším potížím. Čím dál víc mě zajímali ti, kdo chtějí se svým sebezničujícím existováním něco udělat".

snímky: HN - Jan Šilpoch

22vik18.gif ()

22vik19.gif ()