Stále víc firem hledá schopné lidi. Buď si vychovají vlastní kádry, nebo přetáhnou vaše lidi.

Obrana může vést po dvou liniích. Buď si řeknete, že vám riziko nevadí, v nejhorším přetáhnete lidi někomu jinému. Nebo se rozhodnete, že pro své lidi vytvoříte podmínky, aby je nenapadlo odcházet. Druhá možnost působí dojmem, že je spojena s investicemi - do mezd, benefitů, prostředí. Ve skutečnosti však může být levnější než účast v přetahování s konkurencí.

Většinu firem škrtí systematizace, která je limituje jak v maximálním počtu pracovníků, tak v objemu peněz na platy a na prémie. Pokud se manažeři pustí do závodu s konkurencí, nejdříve pro několik vyvolených stáhnou volné prostředky. Pokud se investice zdaří, menší kolektiv s několika nadprůměrně placenými pracanty má lepší výsledky než v minulosti.

Také to však může dopadnout jinak: v početně oslabeném týmu se na zbylé řadové zaměstnance přesouvá stále víc práce, kterou vykonávají s vědomím, že jsou zásobárnou pro další propouštění motivované novým náborem. Všeobecná nespokojenost nakonec naleptá morálku i lépe placených zaměstnanců.

Za účinnější a levnější metodu považuji snahu vytvářet příjemné pracovní prostředí pro všechny. Zčásti je toho možné dosáhnout bez investice jediné koruny: šéfové si mohou budovat autoritu nikoli křikem, ale prokazováním své kompetence při práci.

Obdobné je to i s investicemi. Není dobré utrácet miliony za večírky a jiné pozlátko, když lidé pracují v léta nevymalovaných, špatně osvětlených kancelářích, v nichž se odlupují kusy starých špinavých koberců, sedí na polorozlámaných židlích.

Není to nic komplikovaného. Pro šéfy to ale znamená pracovat každý den. A to může být otrava - vždyť shánět nové lidi je potřeba jen občas, když někdo z nespokojených opravdu odejde...

martin.denemark@economia.cz