Kolik lidí si u nás půjčuje za lichvářský úrok? Nikdo neví. Potřebují ty "rychlé peníze až do domu" spíš na jídlo a boty, nebo na dovolenou a video? Nikdo neví. Jen různé zprávy - z policie i ČNB - naznačují, že to je rostoucí problém. Česká obchodní inspekce proto vyráží na kontrolu "lichvářů".
Sociálně konzervativní Poláci zavedli pro úroky zákonný strop; v liberálním Česku to nenapadlo ani Grégra. Člověk přitom nemusí mít diplom z Chicaga, aby tušil, proč mohou lichváři prosperovat i v zemi s nízkými úrokovými sazbami. Některým lidem jednoduše banky nepůjčí, protože nevěří v jejich schopnost peníze vrátit. To lichvářská firma půjčí ochotně - za 60 nebo 90 % ročně (příplatek za riziko) a do zástavy si vezme ledničku s televizí.
Český Nejvyšší soud předloni prohlásil, že úroky čtyřikrát vyšší než v bance jsou proti dobrým mravům, a proto neplatné. Jenže i kdyby ministr financí nakrásně spustil osvětovou kampaň "Co je nad čtyřnásobek, je od ďábla" a "Na běžné výdaje si půjčuje jen neznaboh", lichváře nevymýtí. Někteří dlužníci se potřebují spálit o kamna i víc než dvakrát.
Potlačení lichvářů by bylo na Nobelovu cenu. Však ji také za to loni jeden člověk dostal. A to nikoli za ekonomiku, ale za mír: "bankéř chudých" Muhammad Júnus se svými mikroúvěry - půjčkami pro chudé za vyšší, ale nikoli lichvářský úrok. Ve střední Evropě je to asi poslední neobsazená část na úvěrovém trhu.
