Návrh státního rozpočtu na rok 2008 předpokládá snížení finančních prostředků pro vysoké školy o jednu miliardu korun. Ony už si s tím přece ty školy nějak poradí, myslí si mnozí. A jiní dodávají, že studentů už máme stejně dost. Neuvědomují si ovšem, že chybějící miliarda se ani tak netýká eventuálního většího počtu studentů, jako těch, kteří už na vysokých školách jsou.
Navíc chybí reálně miliardy dvě, protože číslo nelze vztahovat k návrhu loňského rozpočtu, ale k tomu, kolik vysoké školy skutečně dostaly - nejde totiž o žádné "volné peníze", ale o prostředky vázané především na počet studentů.
Jistě si někdo může myslet, že již máme příliš mnoho vysokoškoláků. Dobře se o tom mluví těm, kteří vysokoškolské vzdělaní mají. Hůře se to vysvětluje lidem, kteří studovat chtějí a mají pro to předpoklady, ale nemohou. A nesmějí si ani studium zaplatit, i když na rozdíl od mnohých politiků považují vzdělání za nejlepší možnou investici. Vědí totiž, že díky němu se výrazně zvýší jejich šance na pracovním trhu. Nemluvě o dalších pozitivních efektech, které vysokoškolské vzdělání jednotlivci i společnosti přináší.
Teoreticky si to jistě uvědomuje i kabinet, když vytvoření podmínek "pro větší zpřístupnění vysokoškolského vzdělávání a pro rozšíření nabídky studijních oborů" považuje za svůj cíl. Po finanční stránce pro to ale mnoho neudělal.
Chybějící miliardy však neohrožují jen vytváření nových studijních míst. Prohlubují i deficit, který ve financování vysokých škol dlouhodobě existuje. Stát každoročně vysokým školám určuje, kolik studentů mohou přijmout, tedy přesněji řečeno, kolik studentů je ochoten zaplatit.
Vysoké školy však nepřijímají studenty na jeden rok, ale do dvou-, tří-, pěti- a šestiletých studijních programů. Podstatou "společenské smlouvy" mezi státem, vysokou školou a studenty je to, že všichni budou plnit dohodnuté podmínky po celou dobu studia. Škola nemění pravidla, student plní studijní povinnosti, stát poskytuje prostředky.
Pokud tedy erár jednou odsouhlasí větší počet studentů, musí příště dát opět o něco více peněz, a to i v případě, že počet studentů už nevzroste. K pochopení stačí jednoduchá logická úvaha: školy nyní absolvují početně slabší skupiny studentů a i když jich bude v příštích letech přijímáno pořád stejné množství, ještě několik let bude jejich celkový počet růst. Aby tedy na jednoho studenta připadalo stále stejně peněz, musí se jich každoročně do systému vložit o něco víc.
Chybějící miliardy tedy snižují prostředky na jednoho studenta, a tím zhoršují podmínky pro ty, kteří už studují. Stát svůj závazek neplní. Nemluvíme přitom o rozvoji škol, dokonce ani ne o vyrovnávání inflace, ale jen o udržení současného stavu.
Prostředků ve vysokoškolském systému není mnoho a jejich utrácení je dobře kontrolováno. Jejich výsledky jsou ostatně dobře měřitelné, třeba úspěšností absolventů na trhu práce. Nechce-li stát prostředky na vzdělávání zvyšovat, měl by umožnit, aby je mohli lidé do svého vzdělávání investovat sami. Nedovolit to a současně nenaplnit závazky je... řekněme neodpovědné.
Autor je rektorem Masarykovy univerzity v Brně
