Jack Welch, bývalý šéf průmyslového a finančního obra General Electric, se svou ženou Suzy, ekonomickou publicistkou, poskytují rady manažerům. HN je exkluzivně přinášejí každé pondělí.


Pořád se nám tvrdí, že hierarchie je špatná a že musíme podniky zeštíhlit, aby byly výkonnější. Nepotřebují však určitý počet stupňů řízení, aby mohly organizačně zajistit úspěch?

(David Gionet, Toronto, Kanada)


Pozor, už ani o krok dál - stojíte právě těsně před hranicí, za níž se říká ono staré "ale co, jeden stupeň řízení navíc nám nemůže uškodit!". A to je právě ten kluzký svah, který zničil více manažerů a podniků než nějaká přírodní katastrofa.

Jistě, možná že slova "přírodní katastrofa" jsou v této souvislosti příliš silná. Ale nutkání organizací přidávat další stupně řízení má stejně neúprosné důsledky jako, řekněme, každoroční období hurikánů a může být stejně škodlivé. Jediný rozdíl ve srovnání s hurikány je v tom, že přidávání stupňů řízení lze předejít. A předejít se jim musí.

Důvody, které uvádíte, jsou obecně známé. Především, ve světě, kde to, co je rychlejší, nemusí být lepší a nezbytné, mnohastupňové řízení vše zpomaluje. Vezměte si rozhodovací proces. Čím více stupňů, tím musí každé rozhodnutí orazítkovat více lidí. A před schválením je zapotřebí zorganizovat více prezentací pro bossy a bossy bossů.

Anebo si vezměte změny v komunikaci. Mnoho stupňů řízení činí z komunikace - už i tak obtížné - jakousi dětskou hru na tichou poštu. Pokaždé, než se nějaká informace k někomu dostane, je poněkud zkreslena. A totéž se týká procesu komunikace při příliš vysokém počtu stupňů řízení - vždy každý k informaci něco přidá, vykládá si ji po svém. Dochází zkrátka ke komunikačnímu šumu.

Anebo vezměte provoz. Příliš velký počet stupňů řízení pohřbívá nové aktivity zejména uvnitř velkých podniků, kde celé spousty byrokratů a jejich schvalovací metody zbavují podnikatelského ducha nezbytného kyslíku a slunečního svitu, který je zapotřebí k rozkvětu.

Ale snad největší pohromou mnohastupňové organizační struktury je to, že jednotliví manažeři nevhodně zasahují do práce svých podřízených. Tom z Kansas City má pod sebou tři prodejce, za něž odpovídá, a Maria z Toronta je šéfkou dvou finančních analytiků a jednoho administrativního asistenta. Jak tedy Tom a Mary naloží s tím, že jsou masivně nevyužití? Končí to tím, že o své přímé podřízené přehnaně pečují, anebo, což je ještě horší, dělají jejich práci za ně sami. A to přece zabíjí morálku a iniciativu!

Ale neopakujme tu všechny příliš známé důsledky mnohastupňového řízení. Vaším úkolem je proti nim bojovat, jakkoli je to proti gravitačním trendům panujícím ve vaší organizaci. Jistě, stupně řízení rostou proto, že se zdají být nezbytné, zvláště v růstové fázi.

"A podívejme se, odbyt nám roste," říkají lidé, "proč bychom tedy neměli přidat do terénu další regionální manažery." Anebo: "Počet zaměstnanců nám roste? Proto vytvořme v ústředí několik nových funkcí."

A je jistou ironií, že podniky se cítí nuceny zvyšovat počet stupňů řízení, i když zrovna v růstové fázi nejsou. Často se tahle fraška kryje povyšováním lidí. "A hele, kolik lidí se nám tady ještě motá!" Pro jistotu je povýšíme, aniž nás to cokoliv bude stát, a je to lepší nežli nic. Je to správné?

Ne, je to špatné.

Takže, jaký má být správný přístup ke stupňům řízení? To poznáte z toho, že zkrátka pociťujete jakési neuspokojení. Jinými slovy, správný počet stupňů řízení by měl být o padesát procent štíhlejší, než se domníváte.

Manažeři by měli mít nejméně osm přímých podřízených a v případě, že jsou dostatečně zkušení, i deset dvanáct. Šéf podniku by jich mohl mít víc. Čili čím vyšší je vaše pozice v organizaci, tím více přímých podřízených byste měl mít. Koneckonců podnikoví veteráni by mohli pracovat bez nepřetržitého dohledu svých bossů. Proč? Protože jsou to přece staří zkušení lidé.

Podívejte, netvrdíme, že to znamená konec světa. Pouze říkáme, že byste měl každý další stupeň řízení považovat za špatný. Když uvidíte, že se vám některý vynoří, zničte jej. Co je však zajisté ještě lepší, unikněte směrem nahoru v hierarchii a vyhněte se tak nebezpečí, že budete muset zasáhnout.


Stále více a více jsem svědkem toho, že se lidé ukrývají za e-maily. Pokud nemáte odvahu říci něco přímo určité osobě, neposílejte jí ani e-mail. Co si o tom myslíte? (John Martin, Overland Park, USA)


Obecně řečeno, pokládáme e-mail za jednu z největších a nejpřevratnějších inovací všech dob. Je to jedna z těch věcí, o nichž můžete říci: "Změnila všechno."

E-mail učinil byznys rychlejší, konkurenčnější a globálnější. Otevřel zcela nové cesty k tomu, jak podnikat.

Jistě si vzpomínáte na nedávný případ, kdy kvůli technologickému chaosu přestaly fungovat bezdrátové komunikační přístroje. Po celých 24 hodin si podnikatelský svět musel uvědomit, jaký byl kdysi život, bez pohotových informací a komunikace. Nikdo však tehdy nepocítil nostalgii za starými časy, lidé se především cítili naprosto bezmocní.

Takže máte jistě pravdu, že e-maily umožňují lidem posílat zprávy ze vzdálených míst a přitom takovou rychlostí, jako by to bylo z vedlejší kanceláře.

Neznáme nic, co by tuto dynamickou komunikaci nahradilo. Až na to, že by si každý měl vždy osobně ujasnit, zda "bych mu to neměl říct tváří v tvář?" a pak teprve stisknout klávesu "odeslat". Pokud se cítíte nepříjemně, pak odpovědí je - měl bych s ním pohovořit osobně. A i když to není snadné rozhodnutí, přestaňte psát - a místo toho začněte mluvit.


(c) The New York Times Syndicate Zpracovali Miroslav a Jaroslava Prchalovi

Dotazy v angličtině můžete posílat na e-mailovou adresu winning@nytimes.com. Otázka by měla obsahovat jméno, město a zemi, kde působíte.

Související