Ovšem na počátku 90. let minulého století tomu tak ještě nebylo. Dovolte mi tedy vrátit se trochu do "historie" a podělit se s vámi o svoje zážitky, které byly někdy humorné, někdy méně vtipné, nicméně až neskutečně skutečné.

Odjezd autobusem z nádraží Florenc směr Brusel v jedno slunečné letní ráno roku 1992 byl počátkem velkého a nezapomenutelného příběhu mého do té doby poklidného života studentky FF UK v Praze. Získala jsem totiž roční stipendium na Université Libre de Bruxelles a to díky programu Evropské unie Tempus, který měl za cíl umožnit studentům ze střední a východní Evropy nabírat vědomosti na západních univerzitách. Všechno vypadalo idylicky a tak jsem se stala posluchačkou na katedře Informační a dokumentační vědy zmíněné bruselské univerzity.

Ovšem tváří v tvář faktu, že jedu studovat sice příbuzný obor, ale na frankofonní univerzitu a francouzsky umím asi pět vět, že jedu ze země, kde donedávna vládnul socialismus a ještě se z toho těžce vzpamatovává, že mi skutečně nejsou vlastní všechny vymoženosti "západního" světa, šlo skutečně o velmi odvážnou výpravu. Jenomže to si uvědomuji až dnes, tehdy mi to tak nepřišlo.

Těšila jsem se do Bruselu a úplně nejvíc do Portugalska, kam jsme se jeli naladit na 14 dní na Lisabonskou univerzitu a nabrat rytmus a sílu do dalšího studia v Belgii.

A tak jsem vyrazila směr Brusel, kde na mě měla čekat slečna Fabienne zodpovědná za přijíždějící studenty a která měla řídit moje další kroky v Bruselu. Vzpomínám na ni moc ráda, i když naše první setkání bylo lehce tragikomické. Fabienne skutečně čekala na předem domluveném místě, kam přijel autobus, identifikovala mě podle fotografie a zřejmě mě chtěla srdečně přivítat a ubezpečit, že o mě bude dobře postaráno. Dodnes to bohužel nevím, jen dedukuji, protože jsem jí nerozuměla ani slovo. A přitom mluvila tak nádhernou francouzštinou, což jsem ale v daném okamžiku nedokázala dostatečně ocenit, protože mě polévala hrůza a marně jsem se jí snažila naznačit, že budeme muset zvolit ke komunikaci jiný prostředek. Naštěstí uměla anglicky. Tak jsme se nějak domluvily a já jsem sama sobě i jí slíbila, že francouzštinu rychle doženu.

V Lisabonu jsem pochopila jeden z rozdílů mezi mentalitou Čechů a Portugalců hned při prvním studijním dni. Začátek výuky byl plánován na 9. hodinu a tak pro nás studenty z Čech, Slovenska a Maďarska bylo samozřejmé, že dorazíme v 8:45. Nicméně pro portugalské profesory ta zdánlivě totožná informace znamenala přijít s úsměvem na tváři kolem desáté. Chvíli jsme nechápali, ale pak jsme to prostě přijali jako fakt, aspoň jsme si nemuseli dělat starosti, kdyby se nám náhodou někdy někam nepodařilo dorazit na minutu přesně. Přednášky během úžasných dvou týdnů střídaly výlety do nejkrásnějších končin Portugalska a já jsem skutečně nabyla dojmu, že i v Bruselu bude vše nadpozemsky krásné.

Po slunečném portugalském snu nastala bruselská deštivá realita. Události následovaly velmi rychle za sebou. Ubytování v krásném bytě se dvěma francouzsky hovořícími Belgičankami, což se ukázalo jako jeden z nejdůležitějších záchytných bodů mého pobytu, zápis na univerzitu, rozřazovací test z francouzštiny a zahájení každodenních kurzů francouzštiny se spolužáky z různých koutů světa a samozřejmě odborné přednášky a seznámení se se spolustudenty. Samí Belgičané, já a tři Maďaři, kteří ale původně přijeli studovat něco úplně jiného a vůbec se tím netajili, to byla naše "třída".

Díky každodenní výuce jsem ve francouzštině dělala velké pokroky, pomohly mi i moje spolubydlící, které se mnou neúnavně řešily domácí úlohy, mluvily na mě srozumitelně a pomalu a stále francouzsky a zapojily do výuky i svoje kamarády. Dokonce mě vzaly do svých rodin na venkově, které mi z hlediska pokroků v jazyce nesmírně pomohly. Tak se například stalo, že jsem s maminkou jedné z nich týden vařila na statku marmelády, kolem se pásly krávy, mladší sourozenci ve mně našli komunikačně rovnocenného partnera a já tam za tu dobu udělala ve francouzštině neskutečný pokrok- začala jsem rozlišovat jednotlivá slova ve větě a skládat věty vlastní! Žádná čeština, pouze jedenkrát týdně pět minut po telefonu s rodiči. Procházky po supermarketech mi pomohly naučit se francouzské názvy potravin, nutnost zařídit si konto v bance a získat platební kartu mě zase donutila proniknout do základů bankovní francouzštiny. Moje konverzační střety v běžném životě nedopadaly vždycky v můj prospěch, ale důležité bylo nebát se a mluvit. To mi naštěstí nedělalo problém.

Po měsíci nastal čas přednášek. V závěru roku mě čekalo pět zkoušek a sepsání diplomové práce, to vše podotýkám ve francouzštině, což z hlediska množství není nic neobvyklého a ke studiu v posledním ročníku to patří, nicméně mě lehce znepokojovalo několik faktů. Některé předměty mi podle názvu vůbec nic neříkaly, pohled na učebnu plně vybavenou počítači mi připadal jako návštěva daleké budoucnosti a představa, že já na nich budu velmi brzy pracovat a pilně vytvářet seminární práce ba dokonce cosi programovat, mi připadal jako science fiction. Nicméně se tak stalo. Byla to "fuška", ale díky svojí zarputilé povaze a touze po vítězství jsem si řekla, že když to dokážou Belgičani, tak já nebudu o nic horší. Musím říci, že se mi všichni v mém okolí velmi věnovali a snažili se mi pomoci. Na to nikdy nezapomenu. Spolužáci mě vzali mezi sebe, sice mě chvíli testovali, ale když pochopili, že já o jejich západním světě vím daleko více než oni o mém, tak mě přijali. Profesoři mi sice nic nedarovali, všechny zápočty i zkoušky jsem musela absolvovat ve francouzštině, ale byli spravedliví. Podotýkám, že některá skripta a učebnice byly v angličtině. Bez uzardění přiznám, že jsem konečně pochopila, co znamená učit se dnem i nocí. Po prvním semestru jsem si musela zvolit téma diplomové práce. Pojala jsem to prakticky a jala se zkoumat informační systém univerzitní knihovny z hlediska uživatelů a odhalit jeho nedostatky a navrhnout možné úpravy. Pomoc a vstřícný přístup knihovnic a knihovníků byl úžasný. Bez nich bych to nedokázala. Nejenom, že mi pomáhali po odborné stránce, ale kontrolovali po mně všechny texty, které jsem ve francouzštině vyprodukovala a trpělivě se mnou rozebíraly chyby, kterých jsem napáchala nemálo.

Rok se sešel s rokem a já jsem mohla hrdě konstatovat, že jsem zvládla jak všechny zkoušky, tak i diplomovou práci ve francouzštině, kterou jsem poté mohla použít i pro zakončení studia v Praze.

Co mi můj studijní pobyt dal a vzal?

Tato výprava mi vlastně splnila jeden z mých snů, přestože jsem ji tak vůbec zpočátku nevnímala. Byl to několikanásobný úspěch. Výhra, ze které těžím dodnes při řešení nejrůznějších situací v pracovním i osobním životě. Zkušenost, která přišla v pravou chvíli.

Naučila jsem se francouzsky. Vyřešila jsem samostatně spoustu pro mě nových situací. Zvládla jsem zkoušky, sepsala práci, poznala Brusel a další krásná místa v Belgii. Poznala skvělé lidi z mnoha koutů světa. A hlavně si ověřila, že optimistický postoj, trpělivost a vytrvalost růže přináší. Nicméně, jednoduché to nebylo.

Všem, kdo stojí před možností vycestovat a studovat v zahraničí to vřele doporučuji. I kdyby se váš pobyt nijak zvlášť neodrazil v odborném vzdělání, pak určitě bude mít vliv na váš budoucí každodenní život, vaše postoje k různým situacím a událostem. Odjeďte na zkušenou, ať už je to kamkoli. Je to jedna z investic, kterou vám nikdo nevezme.