Přes půl bilionu korun, přesně 523 miliard. To je suma, kterou už stát od devadesátých let získal prodejem svého majetku. O to, zda stát mohl dostat ještě víc peněz, se ekonomové přou dodnes.

Začalo to oslavovanou i zatracovanou kupónovou privatizací. Přes polovinu akcií státních firem si právě na začátku 90. let rozebrali drobní investoři, občané ČR od osmnácti let věku. Výtěžek pro státní pokladnu byl mizivý. A přes dvě třetiny z "rozdaného" majetku ovládly investiční fondy. Pod jejich vládou se stovky firem neúměrně zadlužily a nedokázaly splácet úvěry. První privatizační etapa skončila v polovině devadesátých let bankovní krizí. Sanace bank přišla podle některých odhadů stát na 600 miliard korun.

Ani druhá etapa - česká cesta privatizace, nebyla o mnoho šťastnější. Jediným kritériem se při ní stala rychlost přechodu majetku na soukromé vlastníky. A tak se podniky jako Škoda Plzeň, ČKD Praha nebo Poldi Kladno vedené Lubomírem Soudkem, Jiřím Marouškem či Vladimírem Stehlíkem záhy propadly do platební neschopnosti a ocitly se před krachem.

S nadhledem uplynulé doby se dá samozřejmě říct, že byla kardinální chyba prodávat průmyslové giganty českým podnikatelům, kteří byli bez peněz. Jenže, jak třeba vzpomíná bývalý ministr průmyslu Klausova kabinetu Vladimír Dlouhý, zahraniční investoři třeba Poldi Kladno nechtěli ani za korunu.

A tak úspěšnější etapa privatizace začala v podstatě až za éry sociálnědemokratických kabinetů, kdy se prodaly velké peněžní ústavy (Komerční banka a Česká spořitelna) a další velké firmy. Plynárenský Transgas německému RWE, Novou huť indickému Mittalu či Český Telecom španělské Telefónice. Pravicoví politici ale soudí, že řadu z těchto podniků stát prodal pod cenou.