Největším problémem potápění s přístrojem je to, že dýcháme vzduch pod tlakem okolní vody. Podstatnou část jeho objemu totiž tvoří dusík, který má několik nebezpečných vlastností. Jednak se pod tlakem v hloubce rozpouští v krvi, takže při rychlém výstupu na hladinu může zpěnit a jeho bublinky ucpou cévy. Příznaky jsou různé podle toho, v jak velkém množství a ve kterých orgánech bublinky uvíznou. V lehkých případech se tento jev (takzvaná kesonová nemoc nebo také dusíková embolie) obejde bez následků, může ale také zapříčinit trvalé ochrnutí nebo dokonce smrt.
Další nebezpečnou vlastností dusíku je, že pod tlakem způsobuje narkózu, která má příznaky podobné opilosti. To se projevuje v hloubkách pod čtyřicet metrů. Ztráta sebekontroly v nepřátelském prostředí nezřídka končí tragicky.
Amatérské ponory se vzduchovým dýchacím přístrojem jsou proto organizovány pokud možno tak, aby se potápěč těmto rizikům vyhnul. Když už se překročí hloubka či doba, při níž se v krvi rozpustilo nebezpečné množství plynu, přerušuje se výstup na hladinu zastávkami, během kterých se bezpečně v plicích vyloučí (takzvaná dekomprese).
Jiným vážným nebezpečím je barotrauma plic. Při příliš rychlém výstupu z hloubky se velmi zvětší objem plynu v plicích a ne vždy stačí odcházet dýchacími cestami. Zejména pokud nezkušený potápěč ještě navíc zadrží dech. Pak hrozí těžké poškození plic a embolie. n
