Začněme nejdůležitější otázkou: zda se nedostatek povolenek může stát limitujícím faktorem rozvoje ekonomiky. Odpovědí je jednoznačné ne.

Nijak velká hrozba


Předně, není pravda, že by byl růst ekonomiky za každých okolností spojen s vyššími emisemi.

Česká ekonomika roste v segmentech, na které je vývoj emisí málo citlivý. To prokázal přesvědčivě rok 2006, kdy růst HDP reálně přesáhl šest procent, průmysl zvýšil svou výrobu o 9,7 %, ale emise narostly jen asi o 1,8 %. Je-li cílem vlády budovat znalostní ekonomiku a podporovat rozvoj kvalifikovaných služeb spíše než zpracovatelského průmyslu, obavy z nedostatečného limitu povolenek by tuplem neměly být na místě.

Nejde ale jen o měnící se strukturu ekonomiky. Několikaleté citelné zdražování energií přimělo ekonomické subjekty k investicím do úsporných opatření. Jejich příznivý dopad na spotřebu energií, které se podílejí 70 procenty na celkových emisích, bude sílit. Také samotní výrobci energií plánují zvyšovat produkci čistých energií bez emisí.

Ani v případě, že by přes všechna omezující opatření vyvolal silný růst ekonomiky překročení limitu, nekonalo by se ovšem žádné drama. Zvýšení limitu emisí o 1 % dokoupením povolenek by mohlo stát v modelovém případě půl miliardy korun, což není - z hlediska expandující ekonomiky - zničující suma.

Ani prozíravé, ani politické


Jelikož jsou uvedené okolnosti jistě známy i vládním činitelům, nabízí se otázka, proč kabinet vůbec otvírá spor, který potrvá řadu let a v němž se šance na vítězství české strany jeví jako mizivá. Příklad Slovenska, které rovněž zažalovalo Evropskou komisi, není srovnatelný. Slovensko se může ve sporu opřít o argument nutnosti uzavřít z hlediska emisí příznivou, ale bezpečnostním standardům nevyhovující jadernou elektrárnu a její kapacitu nahradit kapacitami horšími z hlediska bilance emisí. Podobný argument Česku chybí.

Ani politický motiv eskalace problému s povolenkami nezní logicky. Emisní limity nejsou tématem sledovaným širokou veřejností, těžko přinesou jakékoliv politické síle růst volebních preferencí.

Neuspokojí ani hypotéza, že vláda brání zemi proti diskriminaci z hlediska vyššího principu. Pokud je o své pravdě přesvědčen jednotlivec a brání ji při minimální šanci na úspěch s vynaložením své energie a svých finančních prostředků, může si ve svém okolí vysloužit pochopení i sympatie. Pokud stejně jedná vláda, budí spíš dojem, že nemá ve svém repertoáru dostatek pozitivních témat, která by mohla veřejnosti naservírovat.

Nejistota kazí podnikaní


Kdo tedy může mít z otevření sporu prospěch? S určitostí lze to lze tvrdit o jediné zájmové skupině, kterou je velký průmysl. A to ještě jen pokud se na věc díváme úzkým pohledem finančních zisků a ztrát. Zatímco vládní prohrou ve sporu průmyslové podniky nic neriskují, eventuální vítězství vlády by přineslo navýšení limitu emisí a podnikům možnost vydělat na prodeji nepoužitých povolenek.

Spor o povolenky lze chápat jako snahu vlády zajistit velkému průmyslu zisky. Na tom nemusí být nic špatného. Problematicky ale vypadá vedlejší efekt sporu, kterým je znejistění podnikatelské sféry ohledně návratnosti investic do snižování emisí.

Nejistota podnikání nesvědčí. Podlehnou-li manažeři podniků iluzi, že je šance spor proti Evropské komisi vyhrát, mohli by reagovat odkládáním některých investičních projektů. A namísto toho se soustředit na lobbing s cílem dosáhnout přerozdělení dodatečně získaných povolenek ve prospěch jejich podniků.


Autor je hlavním ekonomem HVB Bank