070530_19.jpgFinanční magnát Petr Kellner v exkluzivním rozhovoru pro HN hovoří o svém byznysu, další expanzi skupiny PPF i o rodině


Nejbohatší Čech Petr Kellner se stal inspirací pro výtvarníka Tomáše Svobodu. Na pražské výstavě padesáti českých umělců nazvané Hrubý domácí produkt umístil uzamčenou místnost, do které nikdo nesmí. Ta je určena pouze pro Petra Kellnera, kterému výtvarník zaslal klíček a čeká, zda magnát na výstavu dorazí.


HN: Už jste se byl podívat na místě, kam můžete jen vy sám?

Myslíte s tím malinkým klíčem? Ne, nebyl.


HN: Překvapilo vás to?

Já jsem to objevil náhodou na sekretariátu, takový malinký klíček, a nevěnoval jsem tomu pozornost. Říkal jsem si, co je to zase za blbost.


HN: Nesetkal jste se s autorem Svobodou?

Nesetkal. To jsem radši se svými dětmi.


HN: Je to zvláštní, že už se stáváte objektem uměleckého díla...

Já si nemyslím, že bych byl objektem uměleckého díla, je to spíše nějaká parodie, ironie, performance.


HN: Když jste zmínil děti. To je docela legrace, jak jste posledně říkal v rozhovoru, že jezdíte pod indiánské týpí, tak se bez této informace neobejde žádný váš profil.

Já od té doby v podstatě bydlím jenom v týpí.


HN: A byl jste v poslední době někde?

Byl, jezdím každý rok. Děti to milují. Já si tím také připomínám dobu, kdy jsem vyrůstal, a chci to ukázat i dětem.


HN: To máte i indiánskou přezdívku?

Mám, ale to zkuste zjistit u někoho jiného. Jednou jsem byl na pionýrském táboře, ale to bylo hrozné, nic horšího si nepamatuji. Pak jsem byl asi osmkrát na skautském táboře a hrozně rád na to vzpomínám. Ta parta se schází dodnes, všem už je nám přes čtyřicet. Vyrůstali jsme spolu, s některými lidmi dělám byznys, byli to většinou chytří lidé.


HN: Zvládl byste ještě něco z indiánských dovedností?

Myslím, že bych to zvládl. To jsme všechno dělali. Můj vrcholný kousek ve třinácti byl, když mi k rozdělání ohně stačil jen nůž. Žádné sirky. Vyrobil jsem si luk, ze stromu stáhl lýko a třením dřeva jsem rozdělal oheň.


HN: Pojďme k byznysu. Váš poslední obchod s Generali je možné také vidět tak, že se poprvé vzdáváte kontroly nad svým byznysem. Jak to partnerství vzniklo?

Tak vy říkáte, že se vzdávám kontroly, ale mluvíte o partnerství...


HN: No, partnerstvím nazýváme i to, co je majetkově 49 procent pro PPF a 51 procent pro Generali.

Tak, jak ten společný podnik bude postavený, jde opravdu o partnerství. Samozřejmě jsou tam mechanismy, jak se rozejít, ale manažersky je to společný podnik postavený padesát na padesát. Já to nevnímám jako ztrátu kontroly a nevím, do jaké míry to Generali vnímá jako nabytí kontroly. Účetně to samozřejmě nějak je, ale já ztrátu kontroly nevnímám. Stavíme dohromady manažerské týmy, ale většina lidí bude pravděpodobně z oblasti kolem PPF. To, co Generali lákalo na České pojišťovně a PPF, je podnikatelská dravost. Východní Evropa, míněno ekonomicky, stále není usazený kout světa. Takže asi podnikatelská dravost je lákala nejvíc.


HN: Kdo si vlastně našel koho?

Navzájem. My jsme chtěli s pojišťovnou něco dělat a v té době nás začali oslovovat zájemci, těch jednání probíhalo paralelně více.


HN: V čem je pro vás zajímavá Generali?

Generali pokrývá více zemí ve střední a východní Evropě. Kromě Maďarska ale nikde nejsou na pozici jedničky nebo dvojky. Takže v jednom kroku je pokryta celá střední a východní Evropa a my tomu umíme dodat větší agresivitu při akvizicích. A Generali je určitě dobré jméno pro další fungování.


HN: Měl jste od začátku jasno, že chcete společný podnik. Lidé z Generali říkali, že to se jim na vás líbilo, že jste nechtěl prodat celou pojišťovnu, ale chtěl v tom zůstat.

My jsme to preferovali.


HN: Zvažovali jste i prodej celé pojišťovny?

Mentálně to na představenstvu PPF nebylo na stole.


HN: A ve vaší hlavě?

Ne, nebylo.


HN: Následovalo partnerství s ruskou Nomos Bank, kde do společného podniku vložíte ruský Home Credit and Finance Bank. Tam také budete v pozici menšinového akcionáře?

Detaily transakce s Nomos Bank budou zveřejněny kolem poloviny roku, až se dodělají audity. Home Credit je pro nás strategický byznys, který budeme rozvíjet dál. Takže odpovídat "minorita, nebo majorita" nebudu.


HN: Znamená to, že do budoucna půjdou pod tento společný podnik i Home Credity z jiných zemí? Česka, Slovenska, Ukrajiny, Kazachstánu?

Znamená to, že s partnery z Nomosu jsou otevřené různé varianty. Oni znají prostředí v celém SNS, ale nemají rozvinutý byznys. My máme Home Credit na Ukrajině a v Kazachstánu, v Bělorusku jsme koupili banku a na konci roku bychom ji měli otevírat.


HN: Kdyby byl člověk laik, nevěděl o PPF a Petru Kellnerovi nic jiného, než že je to nejúspěšnější podnikatel v Česku, jak má ty poslední dvě operace číst? Co si od partnerství s Generali a Nomosem slibujete?

Nic jiného než se rozvíjet. Jedna věc nastala, a to že jsme schopni žít v partnerství a fungovat jinak. Teď jsme schopni přijmout partnery do různých částí byznysu, a není to nic víc a nic míň, než že jsme mnohem otevřenější, než jsme bývali. Nejsme obchodováni na kapitálovém trhu, takže se chováme jako soukromá společnost. Kdybychom byli obchodováni, tak bychom se museli chovat jinak, byla by tu odpovědnost vůči trhu. Naše uzavřenost je sice ještě stále značná, ale i přitom jsme schopni tvořit partnerství, aliance a podobně. Už dávno neplatí, že musíme mít ve všem sto procent.


HN: Tato partnerství se společnostmi, jako jsou CME, Generali, vás budou tlačit k větší otevřenosti...

My jsme se při těch obchodech hodně naučili. Třeba u CME. Bude to znít pyšně, ale myslím, že jsme Novu excelentně korporátně a finančně vyčistili, připravili k prodeji, a jsem rád, že jsme ji prodali CME. Naučili jsme se, co znamená být akcionářem společnosti obchodované na NASDAQ. To byl druhý efekt toho obchodu. PPF prostě začala fungovat jinak.

HN: Jakou měla v Rusku odezvu dohoda s Nomos Bank?

Ničeho zvláštního jsem si nevšiml. V Rusku je menší citlivost na finanční služby a na banky než na suroviny. To je politika Ruska a začíná to být politika evropských vlád obecně, že si začínají víc hlídat přírodní zdroje, energetiku, podívejte na ČEZ v Česku. Prostě žijeme v takové době.


HN: Posledně v rozhovoru jste uvedl, že prospěšnost Putina pro Rusko je obrovská. Myslíte si to pořád?

Určitě.


HN: Co máte říct jiného, když tam podnikáte, ne?

Ať je to, jak je to, to Rusko je srovnané. Vše sice hraje do karet, ceny surovin, světová ekonomika funguje, ale ty základy tam jsou položené.


HN: Když se vrátíme do Česka, jakou roli hraje pro váš byznys a život vůbec?

Stejnou, žiji tady. Sice hodně cestuji, ale normálně tady funguji. Jezdím v Česku pod týpí, protože ten les tady prostě voní jinak než kdekoliv jinde. Užívám si práce a je jedno, kde jsem, protože pracuji hlavou, takže je jedno, jestli jsem v letadle, v Moskvě nebo v Karibiku.


Mojí další motivací nejsou peníze, prostě mě to baví


HN: Co je pro vás teď hlavní motivací v byznysu?

Ono jde o to, jakým způsobem děláte. Určitě odstupuji víc a víc od operativy. Vždy jsem říkal, že jsem stratég skupiny, ale vždy mi k tomu připadlo spoustu operativy - od toho, jestli tu máme čisté skleničky a vodu, až po nákup počítačů. Ale to musíte do firmy vtisknout, aby byly čisté skleničky, aby bylo uklizeno. To tak musí být, takže občas musíte zakřičet, že se skla třesou. Ale od té operativy ustupuji a víc a víc se soustředím jen na strategii. U Home Credit vidím obrovský a ještě rychlejší potenciál růstu než v pojišťovnictví.


HN: V čem je další motivace? Mít víc peněz, větší vliv, moc?

To je mentální cvičení. Proč lidé chodí do práce? Podnikatelů jsou desetitisíce a mohou prodat firmu. V podstatě je jedno, jestli máte miliardu, sto milionů, deset milionů. Z každé té částky nějak vyžijete, a i když máte miliardu, neutratíte ji. Je to o hlavě, o myšlení, prostě mě to baví.


HN: Jestli je něco zvenku hodně vidět, tak kolik nových lidí do PPF přišlo. Byl to problém, přejít od těch, s nimž jste začínal, k novým lidem?

To není tak, že ty lidi, kteří tu byli doteď, prostě škrtnete. Ti mají také nějaké uplatnění. Ale bez posílení novými lidmi bychom nebyli, kde jsme. Pomáhá to taky v tom, že já sám nemusím vydávat tolik energie, na rozhýbání věcí ji nyní vydávají oni.


HN: To je přece velmi složité, změnit uzavřený management a otevřít ho úplně novým lidem.

Teď jsme za tím, dneska to už vidím jednoduše. Před dvěma lety bych možná odpovídal jinak. Uzavírat úspěšné obchody je příjemné, ale není to všechno. Jsem šťastný za to, že mám báječnou manželku a zdravé děti, zároveň ale ten poslední rok měl pro mě i náročnou osobní dimenzi. Všechno to pracovní nasazení vyústilo z hlediska mého zdraví až v to, že jsem musel jít na operaci.


HN: Můžete to nějak upřesnit?

Nezlobte se, ale nijak blíž se teď ani v budoucnu k tomu nechci vyjadřovat.


HN: Toto vaše právo samozřejmě respektujeme, nicméně nedá nám to se ještě zeptat: znamená to, že když má Petr Kellner zdravotní obtíže a musí být operován, jsou švýcarské kliniky v pohotovosti?

Jsem člověk jako každý jiný, takže upřímně, samozřejmě jsem zvažoval různé možnosti. Nicméně nakonec jsem se svěřil plně do rukou českých lékařů a odborníků, kterým jsem také zavázán a v jejichž schopnosti mám plnou důvěru. Nakonec tady v Čechách jsem přece jen doma.


HN: Proč jsou vaše firmy zaregistrované mimo Českou republiku?

Důvodem nejsou daně. Je to bezpečnost. Holding je registrován v Nizozemsku, kde je stabilní právní prostředí, vymahatelnost práva, mezinárodní smlouvy o ochraně investic.


HN: Česko nebylo dostatečně bezpečným místem?

V době, kdy jsme to dělali, ne. Kriminalizace podnikání, kdy není rozdíl mezi někým, koho zatknou někde na dálnici, a někým, kdo podniká, platí miliardy na daních, titulky v novinách jsou stejné. To je špatně.


HN: Mění se to?

Pohled státu na podnikatele se za posledních osm let určitě velmi zlepšil. U mediálního pohledu na podnikatele, tam si nejsem tolik jist. Píše se - podnikatel má daňové úniky za 100 milionů. To ale není podnikatel, to je zloděj. Ale titulek je podnikatel. A ti lidé to čtou a berou podnikatele jako potenciální zloděje. To stále hodně zůstává.


Naučil jsem se lépe hospodařit s časem


HN: Co se za posledních deset let změnilo pro vás jako pro člověka? Jsou pro vás důležité jiné věci?

Určitě. Jestli to dřív bylo práce - rodina, tak teď mám rodina - práce, to je zcela zásadní změna. Tak je to správné, prostě to přichází s věkem.


HN: Co jste se naučil nového v tomhle ohledu. Jak se to projevuje?

Číst pohádky, například. Naučil jsem se lépe hospodařit s časem. Neříkám, že nepracuju. Ale před deseti lety jsem z práce chodil v jedenáct ve dvanáct naprosto pravidelně. Teď postupně ubírám, v devět, v osm, v sedm... Takže jsem se dostal do stavu, kdy večeřím společně s dětmi.


HN: Je to tak, že byste dnes šel radši uspat děti než na nějaký mítink v práci?

Samozřejmě, že bych šel raději uspat děti. Prostě si to jinak zorganizuji. Ten mítink bude buď v sedm večer, nebo další den ráno, ne ve stejný čas, kdy uspávám děti. Ano, před deseti lety by byl v devět, v jedenáct a nepřemýšlel bych, jak to celé uzpůsobit. V tom je ta změna. Každému, komu se narodí děti a vychovává je, se přirozeně mění pohled na svět.


HN: Kde trávíte nejvíc času, v Česku, nebo na cestách?

To je mix. Teď hodně v Čechách, ale minulý týden jsem byl v Rusku.


HN: Čím je dnes Petr Kellner typický? Vaše novinové profily začínají a končí tím, že jezdíte pod týpí a sbíráte fotografie Sudka.

Tak to má být. To ostatní je prostě moje soukromí. Ale je těžké hodnotit sám sebe.


HN: Co vás nejvíc baví?

Baví mě všechno, při čem má člověk radost. Rád jsem na horách, o víkendu jsme byli ve Špindlu, kde jsme chodili po hřebenech, prostě úplně normální věci.


HN: Jezdíte ještě na snowboardu?

Jezdím, padám, zkouším. Měl bych se trochu mírnit. Mám patnáctiletého syna a jezdíme do snowparků, ale přece jen je to trochu rozdíl, patnáct a čtyřicet. Na těch U-rampách a zábradlích není úplně nejpříjemnější padat. Na zábradlí jsem si loni málem zlomil nohu.


HN: To musí mít syn radost, kdo se může pochlubit, že s ním táta jezdí na U-rampě...

Pravda, že otců tam moc není...


HN: A zajdete někdy na představení Járy Cimrmana do divadla, které sponzorujete?

Já to mám hodně naposlouchané z mládí, v divadle jsem byl asi dvakrát. Všechny ty repliky jsem slyšel padesátkrát stokrát, nemusím kvůli tomu chodit do divadla.


HN: Jaké to bylo na představenstvu Generali, jehož jste se stal členem? Skladba je velmi prestižní. Je z jejich strany nějaká skepse - teď nám sem přijíždí někdo z Prahy?

Je to firma jako každá jiná, jsou tam chytří lidé. Byl jsem na jednom zasedání, nemůžu odpovědět, ale necítil jsem nic takového. Jsou tam zkušení lidé, kteří jsou na vrcholu, vědí, jaké úsilí to dá, dosáhnout úspěchů. Není to o tom, že by na mě někdo koukal skrz prsty.


HN: Je to stejné v Rusku?

Záleží strašně na lidech. Je vidět, jak rychle tam všechno rostlo. Je vidět, že nabytí bohatství bylo rychlé. Ale lidé jsou tam chytří. Není to tak, že by někdo stál v koutě a najednou mu připadlo padesát procent nějakých nalezišť. Ti lidé, kteří jsou nahoře v Rusku, jsou chytří a mají proti nám jednu výhodu. Jsou z velké země a přemýšlejí o všem jinak, než se přemýšlí v Česku. My to vidíme optikou Česka, a co se o tom říká na Slovensku, v Maďarsku, v Bulharsku, Rumunsku. Já to nijak nehaním, tady jsme se narodili, vyrůstali jsme tady, přemýšlíme optikou zpráv v novinách, v televizi, že je bouračka na D1. To v Moskvě nikdo neřeší. Dívají se na svět jinak, jsou světovější, mohou svět ovlivnit.


Bohatí a chudí budou, takový je svět


HN: Jaké máte plány se školou v Babicích?

Zpočátku bylo velmi těžké tu školu vybudovat a postavit. Ono to nefunguje tak, že někomu zavoláte, dáte mu peníze a on to za vás udělá. Musíte rozhodnout, jaká bude logika, jak škola bude vypadat, kde bude stát, sehnat pozemek. Jistě by bylo mnohem jednodušší - a nemířím tím na nikoho - vzít tři sta, sto milionů, někde je položit - a udělejte si s tím, co chcete. To umí každý. My jsme to budovali na zelené louce. Nejdůležitější je, že máme s manželkou pocit, že to má celé smysl, a je radost vidět, jak se děti zlepšují.


HN: Mluvili jste o tom, že bude následovat univerzita.

Spíš přemýšlíme o rozšíření školy, dokoupili jsme nějaké pozemky kolem. Univerzita, to není uzavřené téma. Ale my se zaměřujeme na to, pomoci těm dětem na startu puberty.


HN: Co vy byste chtěl pro svoje děti, aby se jim dobře žilo v Česku, aby se tu změnilo?

Vzduch. Praha je pořád strašně špinavá. Když o tom přemýšlím, vážně, mělo by se zlepšit životní prostředí.


HN: Spousta bohatých lidí si stěžuje, že jim vadí, jak se společnost dívá na bohaté lidi, a chtějí, aby se v tomto změnilo klima. Pro ně a hlavně pro jejich děti...

Děti se s tím nějak poperou. Budou muset. Jde mi určitě víc o to, aby se zlepšilo životní prostředí, než aby se změnil názor na bohaté lidi. Bohatí a chudí budou, takový je svět.


HN: Jak vy svým dětem vysvětlujete, že vy jste bohatí, a jiní lidé nejsou? Je to pro vás téma?

Bavíme se o tom otevřeně. Oni žijí v nějakém prostředí, pro ně je důležité, že se rodiče chovají normálně, že je odvezou do školy, že společně napíšou úkoly, že jim je podepíšou. To je mnohem důležitější.


HN: Sám říkáte, že se s tím, odkud pocházejí, budou muset jednou poprat.

Ale ano. Nemáme ale žádnou speciální metodu, jak to dětem vysvětlovat. Děti zajímají stejné věci, jako zajímaly v jejich věku nás, hudba, snowboard. Možná, že my jsme si museli na některé věci, jako nové lyže nebo kazeťák, ušetřit.


HN: Je to tak, že třeba váš syn půjde na brigádu do PPF, aby si na něco vydělal?

Samozřejmě, že ano. Přemýšlím o tom, musí vědět, že něco dostanou a něco ne. Když třeba slyším, jaké mají jiné děti kapesné, tak to ho asi držím dost zkrátka. Prostě mi na něm záleží.

Kellnerova cesta na vrchol

Související