Autorit v zaměstnání si většinou lidé váží pro jejich odbornost, ale i charakter. "Jde také o citový vztah. Někdy můžeme na svou autoritu zanevřít, když se zachová podle nás nemorálně, nesprávně nebo když se zmýlí," říká psycholožka Hana Kyriánová.
Nefér chování nadřízeného je přitom pro zdravé klima na pracovišti větším nebezpečím než třeba nespokojenost s platem.
Kdo je osobnost?
"Velká autorita se pozná podle toho, že si nepotrpí na okázalost - právě naopak," míní lektor David Gruber. Podle jeho zkušeností jsou největšími a skutečnými kapacitami laskaví lidé se smyslem pro humor a se sebeironií.
Vedoucí s přirozenou autoritou inspiruje a povzbuzuje ostatní. Lidé si váží vedoucího, který umí přiznat chybu a omluví se za ni. Osobní prestiž skutečné autority nestojí na prvním místě. Vychovává si nástupce, nežárlí na úspěchy druhých. Toho je však schopen jen zralý a sebejistý člověk.
Problém s komunikací
Především vynikajícím odborníkům často chybí pedagogický talent a trpělivost potřebné k vedení lidí. Neochota komunikovat s nimi nemusí být zlá vůle, ale nedostatek času nebo uzavřenost takového nadřízeného.
Na vedoucí pozici by měl však "slevit" ze svých znalostí a více se zaměřit na vztahy s druhými. "Jeho podřízení mu v tom mohou pomoci. Ať se jej zeptají, co očekává od zadaného úkolu po odborné stránce. Chtějte všechno srozumitelně vysvětlit," říká Naďa Grosamová, psycholožka a kouč.
Jistě, zkušenější manažer vás může vnímat jako nevítanou konkurenci. Vynechává vás při důležitých jednáních, neuvádí jako spoluautora nebo záměrně tají důležité informace. Podřízený by pak měl hledat i jiné, třeba externí spolupracovníky, kteří jsou komunikativnější a otevření.
Když respekt svazuje příliš
Někdy nás může přímý nadřízený se silným egem a prestiží oslnit, ale také ochromit. Začneme být v jeho přítomnosti nervózní, neumíme být sami sebou. Pro dobrý pracovní výkon ale potřebujeme být uvolnění. Co s tím?
Snažte se být přirození. Trémy se můžeme zbavit pravidelným tréninkem. "Pomůže hlavně to, čeho se takový člověk nejvíc bojí, a to je častý kontakt," radí Hana Kyriánová. Jestliže podle ní šéfa uvidíme jednou za měsíc, máme ze společných jednání strach.
Možná i trochu oprávněně, protože ten si může z krátkého setkání s námi udělat trvalý a někdy i zkreslený názor. "Jestliže se s ním ale vídáme každý den, zvykneme si. Riziko selhání z nadměrného respektu klesne."
I šéf chce být uznáván
Pokud manažer vzbuzuje u podřízených respekt, berou jej jako přirozenou autoritu. Zbytečně se nevymezují, věří mu. Ke vzniku důvěry podle Davida Grubera přispívají nejen šéfovy vynikající vlastnosti a dovednosti, ale i zralost jeho spolupracovníků. "Podřízený nesmí být primitivní kverulant, který jen nadává a kterému se nelíbí nikdo a nic - ovšem kromě jeho samotného."
Každý je zodpovědný za atmosféru na pracovišti, kterou s ostatními spoluvytváří. I vedoucímu se pracuje lépe, pokud nečelí pomluvám za zády a je dobře přijímán.
Sobectví narušuje prestiž
Z výzkumu britské organizace Investors in People vyplývá, že šéfové se starají přednostně o sebe a své záležitosti. Pokud je však míra sobectví odtrhne od jejich kolegů, nadělají si nepřátele a nebude pro ně snadné si autoritu udržet. O své renomé také mohou přijít, když tvrdě prosadí něco, co se vzápětí ukáže jako nesprávné.
Není však úkolem podřízeného řešit, proč je někdo vedoucím, nebo není. Úvahy podobného typu k dobrému vztahu s ním nepomohou. "Dát šéfovi najevo, co si o něm myslím, je začátek konfliktu, ve kterém má navíc díky svému postavení všechny trumfy v ruce on," říká Kyriánová.
Je lepší se zaměřit na to, jak s ním vycházet co nejlépe. Právník David Šmíd navíc upozorňuje na to, že každý zaměstnanec by měl cítit vůči svému nadřízenému autoritu, která vyplývá již ze samého postavení nadřízenosti a podřízenosti.
