Srpnová vedra
19vik25.jpgDvanáctého června před dvaceti lety, časně ráno prvního dne letních prázdnin: zmizel otec Ábela Nemy.
Napůl Maďar, z druhé poloviny původ nejasný, říkal, že v sobě nese krev všech menšin oblasti, přivandrovalec, cikán a dobrodruh, který dokázal hrát na dvě flétny a balalajku současně, a kdo ví, co ještě. Stále o něm vycházely najevo nové věci, bylo to vzrušující a ohromující, říkala Mira, pokud chce člověk někomu věřit, je něco takového ohromující. Určitě z něho zanedlouho bude alkoholik, říkávala babička, když viděla, kolik dokáže vypít turecké kávy, ale on se jen pramálo držel prognóz a překvapivě zůstal až do konce. V šest hodin ráno v první den letních prázdnin postával před domem, od nádraží proudily sluneční paprsky ulicí dolů přímo k němu. Tlustá, zlatá šipka na něho mířila s takovým jasem a žárem, jako by bylo přinejmenším poledne. Jen aby to ve skutečnosti bylo významné i později, pomyslel si Andor Nema, jen aby už neztrácel tolik času. Tak nebo tak nějak. Poslední, co z něho Ábel vnímal ve skříni, kde ležel, byl zvuk sedmi kroků, které potřeboval, aby prošel chodbou. Jedna-dva-tři-čtyři-pět-šest-sedm. Dveře. Potichu otevřít, ještě tišeji: zavřít. Za hodinu a čtyřicet minut, když měla začít jeho první vyučovací hodina, už Andor nebyl ve městě. Odešel, stejně jako přišel, s prázdnými kapsami, možná s pár drobnými, krabičkou cigaret, kapesníkem. Zůstaly jenom jeho prázdné šaty, rozhrkotané auto a krabice plná pohlednic.

Než zplodil svého jediného syna Ábela, měl Andor Nema dvanáct milenek. Jedna z nich si vzala život, další pobývala v ústavu pro choromyslné. S ostatními si posílal pohlednice. Ty pak schovával v krabici spolu se starými milostnými dopisy a fotkami. Mira se smála: Ješitný kohout.
Všechno, co znám, jsem se naučil od žen, říkal Andor. To je moje učitelské kolegium. Budou vždycky se mnou.
Mira se zasmála: Dvanáct sudiček.
Třináct, moje milá, řekl Andor, třináct.
Mira zrudla.
Nemluvil pravdu. Krabici si s sebou nevzal. Mira týden čekala, potom vyrazila, zpočátku jí to šlo špatně, už léta neřídila - Ábeli, jak ti je? Chce se mi zvracet - , deset žen, které připadají v úvahu (tedy nemrtvé a nešílené). Deset žen stálo na devíti prazích (jednou to byly sestry, které se v danou chvíli už zase snášely, a dokonce bydlely spolu), upřeně hleděly na chlapce a pokyvovaly hlavou.
Poslední, kterou navštívili, vlastně jsme bývali mohli začít hned tady, se jmenovala Bora. Pro Ábela to tehdy bylo mužské jméno, ale na prahu stála žena. Andorova první láska žila jako jediná sama, ve stejné maličké garsonce jako před dvaceti lety, v pavlačovém domě, kde zapáchal plyn, v domě typickém pro Andorovo rodné město. Chlapec se nejdřív podíval nahoru, spatřil čtyřúhelník nebe nad vnitřním dvorem: prázdno, pak dolů, na rohožku. Ženu viděl jenom od pasu dolů: okrová sukně někdejších vycházkových šatů její matky ("Jsi děvka, má milá.") ze surového hedvábí, kterou teď nosila na doma. Po stranách odstávaly dvě poutka na pásek, z režné nitě, dalo se jimi prohlédnout až do bytu (nic, tma), a pod tím její nohy a chodidla v dřevácích. Velká, mužská chodidla. Paní Bora se stejně jako všechny ostatní ženy podívala na chlapce a stejně jako všechny ostatní řekla, že neví, kde by Andor mohl být. Už je to tak dávno. To mi musíte věřit.
Mira jí nevěřila, ale odešla. Ještě před tím se jí zeptala, jestli si u ní může dojít na záchod.
Prosím, odpověděla Bora, a ukázala na malé dveře ve vzdálenějším koutě jediného pokoje.
Jak se jmenuješ, zeptala se chlapce, když osaměli.
Řekl jí své jméno.
Děkuji, řekla Mira. Vrátili se k autu. Mira se posadila za volant, Ábel na zadní sedadlo. Strávili tak dva dny. Léto vrcholilo. Teploty ve stínu: pětatřicet stupňů, v autě určitě jednou tolik, otevřeným oknem nevnikal ani slabý závan větru, jen nenápadně se vtírající zápach lidí, zvířat, strojů. Buď byla Mira velmi přesvědčená, anebo bezradná. Zůstali sedět v autě a sledovali vchod do domu. Namísto Bořina záchodu používali toaletu nedalekého sklepního výčepu, ve kterém bylo takové přítmí a chládek, že se svorně chlastající chlapi uprostřed srpna nachladili. Seděli tam a kýchali. Copak? říkali štíhlému, stydlivému chlapci, copak? říkali dobře rostlé cizí ženě. Jak jen jí sluší tenhle zasmušilý pohled. Nese se pyšně, beze slova vejde a zase odejde.
Bydlí v modrém autě, pronesl jeden z pijanů k ostatním. O co tady jde, vypadá přece dost způsobně, jeden by klidně řekl, že je to učitelka. Proč ale bydlí v autě? Musí v tom být nějaký chlap. Chlap, co tady bydlí a na kterého tahle cizinka čeká. Plod jejich lásky je tu taky, na zadním sedadle. Když muži po hodinách v chládku znovu vystoupili do venkovního vedra, udeřila je do hlavy palice opojení takovou silou, že na ženu v autě zase zapomněli, ale hned následující den v krásném, po víně vonícím studničním chladu výčepu spustili znovu od začátku. Blankytně modré auto nějak narušovalo cítění pijanů. Musí se to někde říct, aby někdo přišel. Ale kde a komu to v takovémhle případě říct? Později dostali nápad. Jeden z nich se postavil ke dveřím.
Už jde, řekl ten na hlídce a seběhl ze schodů. Všichni zaujali pozice, to znamená, že zůstali tam, kde byli, napodobovali pijany, kterými byli. Mira vstoupila, prošla místností, stiskla kliku u záchodu. Obsazeno.
Rozhlédla se: jediná maličká místnost, v temnotě sklenice a muži, nehybní a mihotavě pableskující jako voskové figurky, strnulí v různých, i když velmi podobných fázích pití s očima upřenýma na ni. Teď už jen stačilo, aby se odněkud ozval tichounký myší pískot, aby jí došlo, že to je past. Žert. Byla si jistá, jak to?, že to měl být žert a nic jiného, co jiného by to mohlo být, snad ne něco nebezpečného, přesto pociťovala poprvé v tomto létě místo zlosti a rozhodnosti: slabost a strach. S rachocením otočila nejbližší židli a posadila se. Voskové figuríny okamžitě ožily, přiblížily se, jejich panenky přátelsky zajiskřily, postavy nesrozumitelně mluvily a přistrkávaly jí sklenice a láhve s vínem a sodovkou. Láhev sodovky kypěla, jako by se měla hned rozbrečet.
Hned se rozbrečím. Pěkná scéna: Žena, která se zničehonic objeví, se namol opilým cizím mužům vyznává z utrpení, které jí způsobil nevěrný milenec, a přestože neovládají její jazyk, rozumějí jí, protože tenhle jazyk je univerzální, a i když jí nemohou pomoci, řeknou jí aspoň svůj názor a ve svém jazyku nadávají na parchanta, jak se sluší a patří, neboť i tyhle ztracené pijácké existence mají hlubší morální cítění než ---
Před zářícím čtyřúhelníkem vstupních dveří prošly dvě ženské nohy kotníky-lýtka-kolena, všechno ostatní bylo v bílém světle zastřeno. Chlapec venku v autě.
Promiňte, řekla Mira a vstala. Cizí jazyk muže znovu ochromil, němě se za ní dívají.
Vracejí se zase domů. Když vyjeli z města, zastavila Mira na kraji silnice a vymočila se za keřem. Ábel počítal auta jedoucí v protisměru. Tisíc, tisíc jedna.

Žena jménem Bora
Bylo léto jako tenkrát, nádraží tonulo v oranžovém světle. V dvoupatrovém vestibulu a v podzemí lidé postávali, dřepěli, leželi mezi zavazadly, čekali na odjezd nebo tady bydleli. Opatrně, jen nešlápnout na nějakého spáče, nekopnout do nějakého sáčku s jídlem a pitím, procházela Bora mezi nimi, od zastřešené tržnice směrem k trolejbusu. V návalech z nástupišť křižovalo prostranství ještě více lidí s ještě více zavazadly, stále musela měnit krok, úplné stěhování národů. Později si pomyslela, že se možná už nějakou dobu pohybovali ve stejných prostorách, on někde mezi pleticháři, neboť neuplynulo mnoho času, nákup stál ještě v tašce na stole, dřeváky, ze kterých se vyzula, ještě nevychladly, když se u dveří ozval zvonek.
Na prahu stála bosá, první patro vpravo, zelené dveře, drobný oválný emailový štítek: č. 3.
Koho hledáte?
Jmenuji se..., řekl Ábel. Jsem syn...
Proboha, vyhrkla a zkroutila prsty bosých nohou na dlažbě.

Naposledy o Andorovi slyšela, že se se čtyřiceti dalšími nechal najmout do nějaké loděnice ve Francii, ale to už je taky pár let, a kdo ví, jestli je to vůbec pravda. O stavění lodí přece nemá ani páru. Aspoň pokud vím. I když, všechno je možné. Andor, sirotek s dvanácti matkami. Po sobě a částečně současně.
Bora si prohlíží chlapce: urostlý devatenáctiletý mladík, trochu vyzáblejší, bledší a rozcuchanější, než bývá obvyklé. Je na něm vidět právě absolvovaná dvanáctihodinová jízda vlakem, a navíc se do něho vsákl ten zápach, zápach z vlaku, a toho se už nikdy úplně nezbaví. Má oči po otci, které tady v přítmí působí černě, ale Bora ví, že ve skutečnosti mají barvu zuřivého nebe: fialovou a šedivou. Z jeho rozespalých rysů probleskuje matka, ale teď už je rozhodující něco jiného, o čem on ještě nemá ani tušení, a co Bora zná o to lépe. Tohle pro-to-neexistuje-žádný výraz, ta provokace, již vyzařuje, která v každém, s kým se setká, vyvolává nervozitu, puzení chtít si s ním něco začít, ať tak či onak.

Přeložil Tomáš Dimter

O autorce a díle
Terézia Mora (*1970) se narodila v bilingvní rodině v maďarském Šoproni. Od roku 1990 žije v Berlíně, kde vystudovala hungaristiku a divadelní vědu. Za povídkový soubor Podivná hmota (Seltsame Materie, 1999) z maďarsko-rakouského pohraničí, kraje autorčina dětství, získala několik prestižních ocenění. V jedenácti děsivých i poetických povídkách o brutálních rváčích i do sebe uzavřených venkovanech, kteří zoufale touží po dobrém životě a lpí na starých zvycích, představila, jak brilantně pracuje s jazykem. Její povídky tvoří drobné strhující příběhy s překvapivě vyzrálým rukopisem.
V roce 2004 vydala Terézia Mora román Den co den (Alle Tage), z něhož přinášíme ukázku a který vbrzku uvede na český knižní trh nakladatelství Odeon. Německá kritika jej vyzdvihovala jako "knihu desetiletí", "knihu nekonečného smutku, klidu a strhující krásy". Mezitím byl přeložen do dvanácti jazyků a autorka za něj získala několik ocenění, mimo jiné vysoce uznávanou Cenu Lipského knižního veletrhu.
Terézia Mora vyučuje kreativní psaní, píše divadelní a rozhlasové hry, televizní scénáře a překládá současné maďarské prozaiky (např. Péter Esterházy, Lajos Parti Nagy).

Snímek Isifa

Související