V letošním roce Ústavní soud prohlásil celou řadu paragrafů a ideově celý Zákon o soudech a soudcích za protiústavní. Rovněž označil vnímání justice ze strany parlamentu a vlády za zastaralé, neodpovídající standardům Evropy. Tyto skutečnosti by měly vést k zásadním změnám v naší justici. Soudce by měl být mnohem nezávislejší, aby mohl efektivně a spolehlivě kontrolovat nakládání s mocí, protože - jak známo - justice se buduje pro zlé časy. V USA se o justici hovoří jako polštáři mezi občanskou společností a státem. A spravedlnost je pak to, co se dokáže před soudem. Tato změna logicky zvyšuje odpovědnost účastníků soudního procesu za jejich vlastní spor. Chystaná změna zákona o soudnictví je hlavním důvodem, proč jsme požádali o rozhovor Jana Vyklického, který, kromě čestné funkce, je ještě předsedou soudu v Praze 10.
Pane předsedo, co nález Ústavního soudu pro vás jako soudce prakticky znamená?
Ústavní soud dal vládě a parlamentu pětku z ústavnosti soudní doktríny. Důležité je, zda a jak udělají reparát.
V čem je duch tohoto připravovaného zákona zásadně nový?
Podle toho, co jsem slyšel a viděl, chci věřit, že ministerstvo spravedlnosti připravuje kompromis, který si pan vicepremiér Rychetský předjednal v parlamentu, takže by mohl projít. Určitě nevznikne dobrá soudní doktrína, ale snad nějaká lepší z těch špatných, průchodných variant.
Gratuluji, to zní nadějně. Pojďme teď mluvit o změnách konkrétně... Co je podle nálezu protiústavní?
Za protiústavní označil soud celkový rámec a konsekvence vzdělávání a prověřování soudců a nepatřičný vliv exekutivy na profesní osud soudců v několika aspektech, včetně postavení soudních funkcionářů.
Abychom tomu rozuměli: to v praxi znamená, že jako předseda soudu jste napůl úředník, který je součástí exekutivy, a napůl nezávislý soudce?
Ano, to je neústavní. Ústava definuje neslučitelnost funkce soudce s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě. A správa justice nepochybně veřejná správa je. Návrh změny ústavy výkon státní správy vyjímá z definice ústavní neslučitelnosti moci soudní a výkonné. Chápu, že ministr spravedlnosti potřebuje soudce na ministerstvu, aby je mohl zapojit do legislativních prací. Kvalitní legislativec je totiž nedostatkové zboží, vymírající druh!
Co by tedy měla představovat Justiční akademie, kde se mají soudci dále vzdělávat?
Měla by se vrátit ke své autentické roli manažerské organizace, jak jsme ji původně koncipovali my podle osvědčených zahraničních vzorů, třeba holandského. Protiústavní prvky systému vzdělávání mají být opuštěny. Akademii nemá monopolně ovládat skupinka kámošů, jako nějaká tajemná zednářská lóže, jejíž vliv na profesionální osud soudce by byl neprůhledný a nepatřičný. Justiční akademie bude organizovat vzdělání a nabízet ho. Soudci budou mít vliv na jeho obsah a formy a sami rozhodnou, jestli nabídku využijí. Jistě, absolvování akademie by mělo mít motivační smysl. Mělo by patřit mezi podmínky obsazování určitých soudcovských míst a funkcí.
Pamatuje změna na citlivý problém postavení soudních funkcionářů?
Odvolání z funkcí předsedy a místopředsedy soudu by podléhalo zásadně stejnému režimu, jako je tomu se soudcovskou funkcí. Ministr by samozřejmě mohl podat návrh na odvolání člověka, v jehož schopnosti řídit soud by přestal věřit, avšak rozhodl by kárný soud. To rozumně snižuje podezření z ministerského subjektivismu. Praktický důsledek by byl jistě ve zvýšení motivace předsedů pracovat koncepčně.
To je známý princip samoregulace, který má platit jak na soudech, tak v médiích, aby moc soudní a mediální mohly vykonávat kontrolní funkce nad mocí zákonodárnou a výkonnou. Tyto principy u nás stále nezdomácněly, protože představují asi nejhlubší změnu mezi demokracií a totalitou...
Remízu představuje neúspěch snah vytvořit Nejvyšší soudcovskou radu a na ní přenést většinu ministerských kompetencí. O tom zatím nedokážeme poslance přesvědčit. Řada z nich vůbec nechápe demokratický smysl staletých principů dělby a vyvážení mocí. Stovky let u nás přežívá pohled na justici jako na odbor ministerstva spravedlnosti, ne jako na samostatnou moc: jeden z pilířů demokracie. Pro mocenské pletichy je dosavadní stav ovšem příjemný...
Ale není to také vaše chyba, že proti této politické a justiční negramotnosti nebojujete důslednějším vystupováním v médiích? Že nepořádáte doškolovací semináře pro novináře atd.?
Mediální politika soudcovského stavu je žalostná. Pokus o seminář pro novináře se nám moc nepovedl. Máme ovšem jasný cíl - změnit prezentaci soudnictví vůči takovým skupinám, jako jsou novináři nebo třeba podnikatelé.
V těchto dnech usilujeme o založení soudcovsko-podnikatelského výboru při Soudcovské unii. Považoval bych za historickou událost, kdybychom společně dokázali vytvořit prostor ke kompetentní diskusi o potřebách podnikatelů a možnostech justice. Jsme kritizováni za pomalost obchodního soudnictví a tady se nabízí naprosto unikátní možnost navázat v této tak citlivé oblasti dialog, ze kterého může rezultovat opravdové zlepšení právního prostředí.
Jak jste spokojení s personální politikou, když nebyl ještě vytvořen kariérní řád?
Lidé by měli vědět, že soudci mají na personální politiku minimální vliv. Kdo tedy může za to, že u soudů jsou opravdu problematické osoby, když personální kompetence byly vždy zásadně soustředěné na ministerstvu? Evropská tendence je řešení soudcovské kariéry přenést na soudcovské rady, a to podle předem daných kriterií.
Co by se, podle vás, mělo v soudnictví ještě změnit?
Celé roky opakuji, jak důležité je změnit styl práce ve výkonu soudnictví. Soudce musí být šéfem týmu, který je složen z právně vzdělaného asistenta (může jím být i soudce v penzi), soudního čekatele a zapisovatelky. Manažersky organizované jednotky mohou mít společnou kancelář. Jakmile totiž máte úkol, odpovědnost a můžete člověka kontrolovat, tedy existuje přímá vazba, zvyšuje se uvnitř systému efektivita práce a zodpovědnost lidí.
Na tomhle principu jsou dnes organizované na Západě i redakce. Protože kompetentnost je drahá, má špičkový redaktor asistenty, kteří shánějí podklady, zpracovávají rešerše a sekretářku, která sjednává schůzky, přepisuje rozhovory atd...
Dnes, kdy je zapotřebí rychlá a kvalifikovaná práce, to jinak nejde. Za ministra Motejla byl tento aspekt reformy připraven a třeba justiční palác na Míčankách v Praze již i projektově na tuto změnu stylu práce pamatuje. Znepokojuje mě, že se o tomto modelu přestává mluvit.
Jaké argumenty hovoří proti?
Žádné jsem neslyšel. Neexistuje ani přesná analýza nákladů takové změny. Zvýšení efektivity práce a přeskupení lidí by naopak mohlo náklady snížit. Erudovaný soudce by se mohl soustředit jen na vysoce kvalifikované soudcovské jednání. Třeba jako to dělají špičkoví chirurgové na Západě, kteří na pacientovi provádějí jen konečný riskantní výkon. Počty výsledných kvalitních rozhodnutí by mohly být řádově vyšší. Tento systém by odhalil nejlépe pro soudnictví nevhodné typy lidí, kteří se dnes skrývají za přetíženost nesoudcovskou prací.
Společnost musí pochopit, že peníze v justici podléhají ekonomickým, a nikoli byrokratickým zákonitostem. Problém miliard paralyzovaných korun v obchodních, civilních nebo dědických sporech lze kvantifikovat ekonomickým výpočtem. Ale také naopak, investice do soudců a soudů se zhodnocují podle ekonomických kriterií. Nestačí jen omílat notoriety třeba o vlivu pomalé obchodní justice na vznik druhotné platební neschopnosti firem. K čemu to je?
Vraťme se ještě k původní otázce: Co by se mělo změnit?
Stále jasněji se ukazuje, že se musíme zbavit obstrukcí nalézání práva, tedy samoúčelného, přeformalizovaného a filozoficky zaostalého soudního procesu. Jinak nehneme s věcnými problémy, jakým je například výkon rozhodnutí, tedy exekuce. Koruna soudnictví, představující transformaci rozsudku v reálný výsledek, na kterou oprávněný čeká deset let! Povinný dosud není důsledně brán jako někdo, kdo odmítá plnit povinnost. Chápu výhrady oprávněných vůči naší neschopnosti zajistit výkon práva v reálném čase. Neříká se mně to dobře, ale je poctivé lidi upozornit, že k nápravě generačně zanedbané agendy (vedle exekucí také obchodního a správního soudnictví) ještě pár let potřebujeme. Za předpokladu dobré práce vládní i parlamentní legislativy a rozpočtového zajištění soudů.
A jak by se dala ještě dál zvyšovat efektivnost soudů?
Už jsem naznačil problém podprůměrné legislativy, v ideovém i technickém smyslu. Desítky nepřímých novelizací, leckdy záměrně roztroušených v zákonech, kde byste to nečekal, činí právní řád nelogickým, nevyložitelným a často doslova neznámým i pro právníky. Důležitější než zákon je jeho výklad - důsledek práce byrokratů na ministerstvech, kteří tak fakticky vodí za nos vládní i parlamentní politiky. Soudci mají dost práce, aby takové "právo" přijatelně vyložili. Vezměte zákon o soukromých exekutorech s jeho duplicitními kompetencemi soudů a soukromých exekutorů a možná až ústavně kalnými povinnostmi soudů.
Kapitola sama pro sebe je občanský soudní řád, označovaný za pilíř reformy. Zformalizoval soudní řízení tak, že statisticky významně prodlužuje délku některých sporů. Soudce je od toho, aby rozhodl spor, a ne proto, aby otravoval účastníky pitváním paragrafů, které nikoho nezajímají a nic neřeší.
Kdybych chtěl to, co nás čeká, hodně zjednodušit, stačí ukázat na svůj pracovní stůl: tady vidíte vedle sebe dvě knížky, jednu hubenou a druhou tlustou. Na obou je napsáno OSŘ, tedy občanský soudní řád. Hubená je před novelou a tlustá po novele. Správně by ta nová měla být poloviční než ta stará. Dnešní doba chce jasný, stručný, efektivní a pružný proces.
Tedy rekodifikaci? Nebo snad ještě radikálnější krok? A neměli bychom se Západu přiblížit i v tom, že by byl vyvíjen větší tlak na strany, které jsou ve sporu, aby si své věci vyřizovaly mimosoudní cestou?
Odhalujete politický spor konzervativního pohledu na svět a postavení individua v něm versus dnešní socialistický postoj s abstraktním pojetím jedince. Soudce má omezené právo volby. Musí aplikovat zákon, třeba nekonformně, se snahou nalézt spravedlivé řešení. Tedy, primárně to je opět problém legislativy. Posílení úlohy jedince jistě obsahuje vyšší míru jeho odpovědnosti a zdůrazňuje třeba akcent na alternativy řešení sporů. V západním světě existuje rozvinutější systém neformálních postupů i v civilních majetkových, obchodních nebo rodinných sporech, které jsou v mnoha případech pružnější a levnější.
Pak tu je naše mravní prostředí, odrážející stav společnosti. Přiznejme si, že naše společnost je mravně v dezolátním stavu a po padesáti letech totality se není čemu divit. Z toho vyplývá nedůvěra lidí k jednáním, která nejsou ukončena verdiktem s razítkem, tedy která nemají punc autoritativně deklarované platnosti. I to je pochopitelné v prostředí, kde za každou větou aby člověk hledal skrytou pohnutku, často jen sobeckou či jinak nepatřičnou motivaci.
Ale ta nedůvěra, o které hovoříte, se týká i soudců. Lidé jim nevěří...
Ano, máme trochu problém pochopit ničivý dopad plebejského ducha justice na její důvěryhodnost. To je na dlouhou debatu o poměru exkluzivních povinností soudců a odpovídajících výhodách. O důstojnosti nekonformního postoje a schopnosti obhájit vlastní názor. O profesionalitě a osobnosti.
Soudci jsou dnes slušně placeni. Jako bychom se styděli říci, že chybí ještě upravit oblast soudcovských penzí a hmotných podmínek ukončení aktivní soudcovské kariéry. Je to systémový aspekt, který má výrazný psychologický potenciál. Pro veřejnost by to byl důkaz, že soudce má dobrý důvod chránit vlastní mravní integritu. Soudci by mohli důstojně uvolnit místo mladším ve chvíli, kdy extrémní požadavky soudnictví přesáhnou jejich fyzické možnosti.
Plebejská je naše "zdrženlivost" požadovat další záruky jen proto, že na sebe nechceme upozornit - to je přece úděl elity, aby byla vidět a slyšet!
A proč by měla být justice jiná, když plebejská je celá tato společnost včetně vlády, jejíž minulý premiér se choval jako hulvát?
Dobře, ale elity by měly nastavovat úrovně a právě v rámci této společnosti je třeba, aby existovaly ostrůvky, sociální skupiny, které budou mnohem vznešenější. Lékaři například takoví do jisté míry jsou. Nevím, jestli jsou dost vznešení, ale je to jistě společnost vznešenější a je to vidět i na tom, že umějí jasněji formulovat své požadavky. Pokud vůbec občas řekneme, co bychom potřebovali, neumíme společnosti zřetelně vysvětlit proč.
Nejspíš je tento stav dán i tím, že soudcovská práce byla v minulosti znehodnocena, a tím bylo renomé soudců poškozeno. A dnes jako stav se nechováte elitně: nezaujímáte veřejně výrazné postoje k důležitým otázkám, neupozorňujete na nepříjemné tendence ve společnosti, i když by to pro vás mohlo mít negativní důsledky. A to jsou odjaktěživa povinnosti elit...
Máte pravdu, plebejský cejch vypalujeme na čelo sami sobě. Soudce by měl být schopen - hlavně díky informacím, které o společnosti má - mít jasný názor na mnoho událostí, umět se k nim jasně postavit a měl by svůj názor umět veřejně artikulovat.
Dobrému soudci stačí nestranně, kompetentně a usilovně směřovat k nalezení spravedlivých řešení. Lidé však mají právo na záruky nezávislého soudnictví proto, aby v jeho nestrannost mohli věřit. Dobrý soudce totiž není totéž, jako dobré soudnictví. Soudní systém musí být chráněn před lidmi, kteří do této vznešené lidské činnosti vnášejí nežádoucí prvky a motivace.
[*]
"Soudce je od toho, aby rozhodl spor, a ne proto, aby otravoval účastníky pitváním paragrafů, které nikoho nezajímají a nic neřeší."

"Desítky nepřímých novelizací, leckdy záměrně roztroušených v zákonech, činí právní řád nelogickým, nevyložitelným a často doslova neznámým i pro právníky." _

Jan Vyklický
Narozen v roce 1949 v Praze. Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze, pracoval u řady soudů jako soudce občanskoprávního úseku, od roku 1990 je předsedou Obvodního soudu pro Prahu 10. V letech 1975 až 1985 působil jako poradce manželské poradny v Praze. Publikoval v řadě domácích a zahraničních odborných časopisů, zejména o systémových zárukách řádného fungování soudnictví, etických principech práce soudce a o problematice odpovědnosti státu za vadný výkon veřejné moci.
V letech 1991 až 1996 byl dvakrát zvolen prezidentem Soudcovské unie ČR, od roku 1995 je členem Výkonné rady Mezinárodní a Evropské asociace soudců. V roce 2000 mu byl udělen titul čestný prezident Soudcovské unie ČR a v roce 2001 se stal čestným členem Združenia sudcov Slovenska. Je členem Grémia Jednoty českých právníků.

Související