15vik33.jpgJmenuju se Kathy H. Je mi třicet jedna let a už jedenáct roků dělám opatrovnici. Vím, zdá se to být dost dlouho, ale oni dokonce chtějí, abych v tom pokračovala ještě osm měsíců, do konce letošního roku. Pak to bude skoro dvanáct let. Dneska už vím, že moje dlouhé působení ve funkci opatrovnice nemusí nutně znamenat, že by si mysleli, že jsem v tom bůhvíjak dobrá. Několika opravdu dobrým opatrovníkům řekli už po dvou nebo po třech letech, aby s tím přestali. A taky si vzpomínám na jednu opatrovnici, která tuhle práci dělala celých čtrnáct let, přestože byla úplně k ničemu.

Takže se nechci nijak chlubit. Ale vím tedy určitě, že jsou s mou prací spokojeni, a já celkem vzato taky. Mí dárci si vždycky vedou mnohem líp, než se všeobecně očekává. Zotavují se skvěle a skoro žádný z nich nebyl označen jako "rozrušený", ani když měli darovat po čtvrté. No jo, teď se možná přece jen vytahuju. Ale pro mě hodně znamená, že dokážu dělat svou práci dobře, hlavně když jde o to, aby mí svěřenci zůstali "klidní". Vypěstovala jsem si v tomhle smyslu jakýsi instinkt. Vím, kdy se kolem nich motat a utěšovat je, kdy je nechat o samotě, kdy naslouchat všemu, co mají na srdci, a kdy prostě jen pokrčit rameny a říct, aby dali pokoj.

Zkrátka a dobře, žádné velké zásluhy si nedělám. Znám opatrovnice, které dnes pracujou stejně dobře jako já a nejsou zdaleka tak uznávané. Chápu, že mohou být rozmrzelé - kvůli mé garsonce, mému autu, ale hlavně kvůli tomu, že si vybírám, o koho se budu starat. A studovala jsem v Hailshamu, což někdy samo o sobě stačí, aby na člověka koukali skrz prsty. Kathy H., říkají, ta si moc vybírá, a vždycky si vybere takové, jako je ona sama: lidi z Hailshamu nebo z nějakých jiných privilegovaných ústavů. Není divu, že má úspěch. Slyšela jsem to říkat už mockrát, takže jste to určitě slyšeli taky, a možná že na tom něco je. Ale nejsem první, kdo si tady může vybírat, a pochybuju, že budu poslední. Tak jako tak jsem si odkroutila svůj díl služby i u dárců, kteří vyrůstali všude možně jinde. Nezapomínejte, že až tady skončím, budu mít za sebou dvanáct roků, ale vybírat si mám dovoleno teprve posledních šest let.

A proč by mě neměli nechat, abych si vybírala? Opatrovníci nejsou stroje. Člověk se snaží pro každého dárce udělat co možná nejvíc, ale nakonec je z toho pěkně utahaný. Jeho trpělivost a energie není nevyčerpatelná. Takže když dostanete možnost si vybrat, vyberete si někoho ze stejné sorty. To je přirozené. Kdybych se svými svěřenci na každém kroku jejich cesty nesoucítila, nikdy bych v práci nemohla takhle dlouho pokračovat. A kdybych si nikdy nezačala vybírat, jak bych se mohla po tolika letech znovu dostat do blízkosti Ruth a Tommyho?

Ale dneska už samozřejmě zbývá čím dál míň dárců, které bych mohla znát z dřívějška, takže si vlastně ani tak moc nevybírám. Jak říkám, je to mnohem těžší, když vás s dárcem nepojí nějaké hlubší pouto, takže i když mi práce opatrovnice bude chybět, připadá mi celkem správné, že už s ní tenhle rok končím.

Ruth byla mimochodem teprve třetí nebo čtvrtý dárce, kterého jsem si mohla vybrat. Měla už přidělenou jinou opatrovnici a vzpomínám si, že mě to stálo celkem dost nervů. Ale nakonec se to podařilo a v ten moment, kdy jsem ji znovu spatřila v rekonvalescenčním centru v Doveru, všechny naše neshody - ne že by úplně zmizely, ale už se nezdály být zdaleka tak důležité jako všechno ostatní. Třeba to, že jsme spolu vyrůstaly v Hailshamu a že víme a pamatujeme si věci, které si nikdo jiný nepamatuje. Myslím, že právě od té doby jsem si začala své dárce vyhledávat mezi lidmi z minulosti, a kdykoli to bylo možné, mezi lidmi z Hailshamu.

Během těch let se vyskytly chvíle, kdy jsem se pokoušela hodit Hailsham za hlavu; říkala jsem si, že bych se neměla pořád tolik ohlížet zpátky. Ale v určitém okamžiku jsem se tomu prostě přestala bránit. Souviselo to s jedním konkrétním dárcem, o kterého jsem se starala, když jsem dělala opatrovnici třetí rok, a s tím, jak reagoval, když jsem se zmínila, že jsem z Hailshamu. Daroval už potřetí, neprobíhalo to moc dobře a on musel vědět, že to nezvládne. Skoro nemohl dýchat, ale podíval se na mě a řekl: "Hailsham. Vsadím se, že je to tam moc hezký." Druhý den jsem se s ním snažila bavit, abych ho trochu rozptýlila. Ale když jsem se ho zeptala, kde vyrůstal on, uvedl nějaké místo v Dorsetu a jeho trudovitý obličej se stáhl do úplně nové grimasy. A tehdy jsem si uvědomila, jak urputně se snaží zapomenout. Místo toho chtěl slyšet o Hailshamu.

Tak jsem mu příštích pět nebo šest dní vyprávěla všechno, co chtěl vědět, a on tam jen tak ležel, celý ztrápený, ale na rty se mu prodíral úsměv. Vyptával se mne na důležité věci i na drobnosti. Na vychovatele, na to, jak jsme každý měli pod postelí krabici na sbírku, na to, jak jsme hráli fotbal a pasáka, na cestičku, která lemovala hlavní budovu a vedla kolem všech zastrčených koutů a skulin, na kachní rybníček, na okno kreslírny s jeho výhledem do polí za mlžných rán. Někdy mě nutil, abych určité věci říkala znovu a znovu - věci, které jsem mu třeba vyprávěla pouhý den předtím, a on se na ně ptal, jako bych o nich vůbec nemluvila. "Měli jste sportovní pavilon?" a "Kterého vychovatele nebo vychovatelku sis nejvíc oblíbila?"

Nejdřív jsem si myslela, že za to můžou sedativa, ale pak jsem si uvědomila, že jeho mysl je jasná až až. On totiž nechtěl o Hailshamu jenom slyšet, on si ho chtěl zapamatovat, jako kdyby to byla krajina jeho dětství. Věděl, že už není daleko konce, a tak na mě naléhal, abych mu líčila konkrétní věci tak, aby se mu opravdu vtiskly do paměti, takže mu snad v těch bezesných nocích, plných drog, bolesti a vyčerpání, splyne hranice mezi jeho vlastními a mými vzpomínkami. Tehdy jsem poprvé pochopila, jaké jsme měli štěstí - Tommy, Ruth, já a všichni ostatní.

 

KDYŽ DNES JEDU AUTEM PO VENKOVĚ, stále vidím věci, které mi budou připomínat Hailsham. Třeba projedu kolem cípu mlhou zahaleného pole, nebo sjíždím z kopců do údolí a uvidím v dálce velké stavení, nebo určité seskupení topolů na svahu, a pomyslím si: "Co když je to ono! Našla jsem to! Tohle opravdu je Hailsham!" Pak si uvědomím, že to není možné, jedu dál a moje myšlenky bloudí bůhvíkde. Hlavně mě matou ty pavilony. Vídám je po celé zemi, stojí na okrajích hřišť, malé, bílé montované domky s řadou nezvykle vysoko posazených okýnek, zastrčených skoro pod okapem. Myslím, že v padesátých a šedesátých letech takových budov nastavěli spoustu, a z té doby pocházel i náš pavilon. Když kolem některého z nich jedu, dívám se na něj tak dlouho, jak jen to jde, a jednoho dne takhle určitě nabourám, ale dělám to tak vždycky. Zrovna nedávno jsem jela prázdnou krajinou ve Worcestershiru a uviděla jsem jednu takovou stavbu u kriketového hřiště. Tolik se podobala té naší v Hailshamu, že jsem nakonec otočila vůz a jela se na ni podívat ještě jednou.

Naše sportovní pavilony jsme milovali, možná proto, že nám připomínaly roztomilé chatičky, které jsme jako děti vídali v obrázkových knížkách. Pamatuju si, jak jsme ještě jako mladší žáci přemlouvali vychovatele, abychom mohli mít další hodinu v pavilonu místo ve třídě. Když jsme byli na druhém stupni a bylo nám mezi dvanácti a třinácti, stal se pavilon útočištěm, kde se člověk mohl zašít s nejlepšími kamarády, když chtěl být pryč od ostatních.
Pavilon byl dost velký, aby pojal dvě oddělené skupinky, aniž by si navzájem vadily, a v létě se mohla ještě třetí partička usadit na verandě. Ale ideální bylo, když měl člověk se svými kámoši celý barák jen pro sebe, takže často docházelo k dohadování a pošťuchování. Vychovatelé nám sice pořád říkali, abychom se chovali civilizovaně, ale prakticky to fungovalo tak, že když jste chtěli o přestávce nebo během volna uchvátit pavilon pro sebe, potřebovali jste mít v partě nějakou silnou osobnost. Já sama jsem taky nebyla zrovna "mouchy snězte si mě", ale myslím, že to, že se nám podařilo barák obsadit tak často, bylo určitě hlavně díky Ruth.

Obyčejně jsme se prostě rozsadily po židlích a lavičkách - bývalo nás pět, když přišla Jenny B., tak šest - a klábosily jsme. K určitým rozhovorům mohlo dojít, jen když byl člověk zalezlý v pavilonu. Mohly jsme se třeba bavit o tom, co nám dělá starost, a pak to nakonec skončilo výbuchy smíchu nebo zuřivou hádkou. Většinou šlo prostě o to být s nejbližšími přáteli a trochu se uvolnit.

To odpoledne, na které teď zrovna myslím, jsme stály na stoličkách a lavicích a tlačily jsme se u vysokých oken. Byl z nich dobrý výhled na severní hřiště, kde se shromáždil asi tucet kluků od nás a ze třeťáku, aby si zahráli fotbal. Svítilo sluníčko, ale krátce předtím muselo pršet, protože si pamatuju, jak se sluneční paprsky blýskaly na blátivém trávníku.
Některá z holek namítla, že bychom je neměly pozorovat tak nápadně, ale stejně jsme od oken neodstoupily. Potom řekla Ruth: "On vůbec nic netuší. Koukejte na něj! On opravdu vůbec nic netuší."
Když to vyslovila, podívala jsem se na ni, jestli na její tváři najdu nějaké znamení nesouhlasu s tím, co se kluci chystají Tommymu provést. Ale v příští vteřině se Ruth krátce zasmála a ucedila: "Pitomec!"

Přeložila Gisela Kubrichtová

 

O autorovi a díle
Britský spisovatel a scenárista japonského původu Kazuo Ishiguro (*1954) se narodil v Nagasaki a r. 1960 jeho rodina přesídlila do Anglie. Studoval na University of Kent a na University of East Anglia. Dnes žije v Londýně a patří k předním současným anglicky píšícím autorům. Vydal šest románů, které byly dosud přeloženy do osmadvaceti jazyků (česky vyšly Soumrak dne, Malíř pomíjivého světa a Když jsme byli sirotci).
Román Neopouštěj mě, z něhož přinášíme ukázku a který zakrátko vydá nakladatelství BB/art, je jeho další zajímavou prózou s prvky science fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení...

Foto: Isifa

Související