Chodníky kolem domu byly zarostlé mechem. Blaženka po nich opatrně obcházela dům, ze kterého teprve před několika dny táta vystěhoval Němce. Němci byli zlí - mohli zastřelit i malé děti; tatínek o nich vyprávěl: "Hezky si spakovali svejch třicet kilo a táhli. Ještě jsem jim pomoh naložit to na vozejk. Ta stará se pak ještě vrátila a ukazovala na smetáček a lopatku v kuchyni, jestli si to může vzít. Dovolil jsem jí to a ta děkovala! Tanke, tanke! Němci byli dycky slušný."
"Bodejť," řekla paní, která chodila po sousední zahradě, uždibovala uschlé kytky a vyzvala pak Blaženku: "Pojď, půjdem se trochu projít!" Blažena se tázavě podívala na otce: "Jen běž s paní, běž."
Prošly tichou ulicí s nízkými plůtky, přešly silnici a dostaly se k řece. Hnala bystře svou zelenou vodu přes obrovské černé balvany a jmenovala se Ploučnice. Ploučnice! Přešly dřevěnou lávku, páchnoucí dehtem, a Blažena se chytla pevněji sousedčiny měkké ruky. Blížil se podzim - začínalo se už dříve stmívat a z řeky stoupala mlha. Za lávkou se daly pěšinou podle vody, až došly na velikou travnatou planinu, ohraničenou širokým zákrutem řeky. Před Blaženkou se z šera vynořilo něco zvláštního: dvě řady dřevěných baráčků tu stály proti sobě a tiše dýmaly z úzkých plechových komínků s čepičkou. V mlze se zdály být úplně stejné, jeden jako druhý; stlučené z dehtem napuštěných prken, pokryté lepenkovou střechou. Tu a tam měkce zazářilo v okně a Blažence se zdálo, že je to kousek nějaké tajuplné vánoční země, kde Ježíšek... "Kdo tam bydlí?" zeptala se měkké ruky. "To je lágr, Blaženko..." Maminka někdy říká lógr a Blaženě se to slovo nelíbí, i maminka vždycky celá zoškliví, když to řekne. "Jsou tam Němci, co čekají na odsun." Blažena si představila obří ruku, naditou v bílé rukavici, jak lehce odsunuje drobné postavičky Němců a Němek. "A kdo je bude odsunovat?" "No přeci naši lidé, Blaženko." Tak tedy ta naše Němka je asi v jednom z těch baráčků a možná zrovna zametá tím košťátkem, pro které se k nám vrátila. "Když to jsou Němci, proč bydlili tady v Čechách?" "Byli tady už dávno, to je pohraničí, víš, tady bylo vždycky plno Němců." "A ti Mölzerovi, co bydlili u nás, taky bojovali proti nám?" "Jakpak by bojovali, vždyť to jsou staří lidé, mnohem starší než já nebo tvoji rodiče. Ale drželi s nima, jako skoro všichni."
Obešly lágr a pomalu šlapaly po štěrkem sypané cestě, vedoucí kolem dlouhé ohrady z prken. "Mölzerovi měli taky syna na vojně. Padl hned v jednačtyřicátém." "A bylo jim ho líto, i když byl zlej?" zeptala se Blažena a se zalíbením se zaposlouchala do zvuku svého hlasu. Zdálo se jí, že zní v té večerní mlze jako stříbrný zvonek. "Pro každou mámu je její dítě to nejdražší, co na světě má, Blaženko." Sousedčin hlas zněl v mlze taky pěkně, ale tak stříbrně jako Blaženčin ne. "Ale vy nemáte děti," poskočila Blažena a pustila se měkké ruky, protože si byla jista, že tady musí odbočit, aby se dostaly zpátky domů. Ale najednou se v šeru na konci cesty vynořil nějaký neznámý člověk: měl hnědé vlasy jako Blaženin táta, černou bundu z tlusté látky a čepici s kšiltem frajersky do čela - přesně jako táta! Jak přicházel blíž, vůbec se nedivil a usmíval se na ni, jako by ji znal. Chvíli jí trvalo, než si úplně zmatená uvědomila, že stojí pár kroků od jejich domu a že ten člověk opravdu je táta - a rozběhla se k němu.
- - -
"Zavezte to do lágru," řekla maminka a s řinkotem vklínila mezi ostatní haraburdí, naložené na zeleném dřevěném vozíku, poslední otlučený hrnec. Táta se s nákladem opatrně rozjel. Blažena šla vedle žebřiňáčku, ruku nesměle jen tak položenou na postranici. Přejeli silnici a skřípavě se dokodrcali k okraji smetiště. Otec začal důkladně a systematicky shazovat věci dolů. Blažena mu sem tam něco štítivě podala, snažíc se mu pomoci, ale on si se vším dovedl poradit sám; nepotřeboval ji.
Němci byli už dávno do jednoho pryč a Blažena ani nepostřehla, kdy se to vlastně stalo. Z lágru se stala skládka odpadků. S odporem se dívala na hromady vyhozených věcí. Noví obyvatelé se zařizovali v domcích a vilkách po odsunutých a postupně se zbavovali všeho nepotřebného. Nejdřív přišly na řadu tiskoviny. Na skládce hnily a plesnivěly švabachem tištěné německé knihy a časopisy a haldy novin s fotografiemi Adolfa Hitlera na titulních stránkách. Dále přišly na řadu věci, jejichž používání zahanbovalo: peřiny, slamníky, šatstvo. Železná kamínka, před časem ukořistěná z baráků v lágru. Kovové stolky pod umyvadla, staré nádobí a domácí náčiní. Prkna z baráků byla dávno rozebrána, dehtové střechy pokrývají teď králikárny. Planina se stala rumištěm a rychle zarůstala lebedou, kopřivami a černým bezem.
Zpátky Blažena táhla sama náhle lehký vozík. Jakmile cesta začala trochu stoupat, ucítila, jak otcova ruka zezadu vozík tlačí. Nenechal ji nic dělat samotnou. Chvíli přemáhala netrpělivou touhu nechat ho tam a ujet; pak to s ostychem vzdala. Otevřela mu branku v nízkém dřevěném plůtku; projeli a branka s klapnutím zapadla. Večer voněl druhým senem, chodník na ulici byl vysypaný černým štěrkem. "Chtěl bych postavit nový plot," oznámil jí otec, "ten-hle každý přeskočí. Je nejnižší z celé ulice." V Blaženě hrklo; právě tenhle nízký půtek se jí hrozně líbil, už proto, že ho sama přelezla; ale něco namítnout se neodvážila.
Z kuchyně už vonělo teplým jídlem, maminka měla napastované dřevěné schody a vzala si bílou zástěru s kraječkou. Slušelo jí to a tatínek s ní byl očividně spokojen. Ke stolu zasedli v téměř slavnostní náladě.
- - -
Do školy pořídila maminka Blaženě tento rok hnědý kabátek z krulu a jednoho rána jí uvázala do copů tmavomodré hedvábné mašle. Koupily je spolu u zahradníka, měl je na vázání věnců - v obchodech žádné mašle neměli. Blažena byla kombinací těch dvou barev tak překvapena, že stále musila pozorovat cop s mašlí, jak jí poskakuje po kabátě.
Doskákala ze školy domů a zastihla maminku v náladě, která ji zneklidňovala: zpívala při uklízení příliš vysokým hlasem a tímtéž hlasem řekla Blaženě jen ahoj a hned zpívala zase dál a leštila přitom nábytek po Němcích. "Nech toho, mami!" vykřikla na ni Blažena, zoufalá z toho zpěvu. "Copak," obrátila se k ní matka naoko udiveně, v skrytu duše ráda, že ji vyvedla z míry. "Copak se ti zase stalo?" "Dej mi něco k jídlu," poroučela Blažena. "Máš v kuchyni buchty," odbyla ji matka a sotva se Blažena odplížila, dala se zase do zpěvu. Spustila opět hlasem tak vysokým, že Blažena se svraštělým obočím nervózně očekávala, že se každou chvíli zlomí a pak se stane něco hrozného, zlého...: "Pasol Jano tri voly u hája...," kvílela maminka, "pasol Jano tri voly, na tej panskej jateli...na tej panskej jateli u hája....Přišli na něj zbojníci u hája..." Marně se snažila přerušit maminku před poslední slokou. Slova ji řezala jako ostré nože. Konec! "Leží Jano zabitý u hája, leží Jano zabitý, jatelinou přikrytý. Jatelinou příkrytý u hája," nedala se matka. Třeba byl jen zraněný? úpěnlivě si přála Blažena a zoufale se přesvědčovala: "Tak zabili ho?!" "No dyť to slyšíš," potvrdila to matka krutě a zapnula lux.
K večeru nastalo uklidnění: byla sobota, rodiče se chystali na návštěvu. Maminka měla hedvábné šaty s plisovanou sukní a táta měl místo kravaty na krku takový pánský šátek v tmavorudé barvě, které maminka říkala "bordó". Slušelo jim to a Blažena byla šťastná, že je maminka namalovaná a že bude doma sama. Nechávali ji doma samotnou tak málo a tak neradi! Nečti dlouho! Nikomu neotvírej! A všude zhasni.
Konečně zaklaply dveře. Pak ještě kovové zajíknutí branky a dva tři kroky zaskřípěly po štěrku. Zhluboka vydechla a zachvěla se vnitřním smíchem. Co dřív? V tlustých doma pletených ponožkách vyběhla nahoru po dřevěných schodech. V pokoji zkoušela létat: klouzala se po parketách a přistávala na gauči. Kolem jisté vykládané skříňky chodila však opatrně: věděla, že tam má otec schovaný revolver. Žasla nad otcovou odvahou vzít tu strašnou černou zbraň do ruky. Raději se uvelebila na velké truhle, vykládáním rozdělené do útulných obrazců. Potom se lehounce vysoukala na zasklený příborník, plný maminčiného skla. Sklo jemně řinčelo a Blažena si s rozkoší užívala, že je sama doma. Trošičku si na dřevo plivla, rozmazala slinu prstem a čichala vůni vlhkého dřeva a leštěnky. Cha cha, teď by ji měla vidět maminka!
Blažena cítila hluboký nárok na věci kolem sebe. Milovala je a zraňovalo ji, že maminka o nich mluví jako o "starých krámech po Němcích", že tolik touží po moderním nábytku a že otec ji v tom nadšeně podporuje. Maminka vodila každou návštěvu domem a pyšně předváděla, "co jsme si už pořídili". Čas od času mizely kusy nábytku, které Blažena do nejmenších podrobností znala a nikdy ji nenapadlo, že by neměly být trvalou součástí jejího světa.
O autorce a díle
Úryvkem z krátké prózy Vánoční země chceme upozornit na knihu povídek Drahomíry Pithartové Malá cvičení v bezohlednosti, již vbrzku vydá nakladatelství Torst.
Drahomíra Pithartová (*1940) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor ruština-němčina. Pracovala v jazykové škole, potom zůstala s dětmi v domácnosti. Po roce 1989 pracovala nějaký čas v nakladatelství. Zajímá se o společenské problémy, umění, literaturu a spiritualitu. Na tato témata publikovala články a úvahy v Lidových novinách, Literárních novinách, časopisu Prostor a na vlnách Českého rozhlasu. S Pavlem Říčanem napsala knihu Krotíme obrazovku. Jak vést děti k rozumnému užívání médií (Praha, Portál 1995). Ze svých povídek dosud otiskla jen některé v Literárních novinách a Prostoru. Úryvek z povídky Lorelai byl publikován v knize Šárky Smazalové Čaj a jiné texty (Praha, Torst 2006).
