Článkem Při debatě o školném padají zavádějící argumenty (HN 8. března) předvedl Rudolf Pomazal, že u nás ještě žije představa, podle níž relikty socialismu je možné léčit zase jen reálně socialistickým přístupem. Nechtěně tak poukazuje na nebezpečí toho, co sám nazývá centralistickým rozhodováním bez přirozené kontroly dané konkurenčním prostředím.

Podle Rudolfa Pomazala je totiž nutno nejdříve transformovat vysoké školy na moderní organizace a teprve potom zavádět motivační systém financování. Jinak prý dojde ke katastrofě: sociálnímu napětí, deziluzi, ztrátě vysoce kvalifikovaných tvůrčích kapacit, rychlému propadání úrovně univerzit. Z této idealistické pozice odmítá návrh investičního financovaní vysokých škol zpracovaný týmem vedeným Petrem Matějů, který je součástí mnohem komplexněji pojatého návrhu reformy vysokého školství navazujícího na doporučení OECD. Za zmínku stojí i to, že navržený koncept reformy podpořila i vláda.

V čem je největší problém přístupu Rudolfa Pomazala? Chce nejprve transformovat univerzity a potom měnit prostředí na konkurenční. A jak toho chce dosáhnout? Nikoli zavedením principů financování, včetně odloženého školného, které by nutily vysoké školy reformovat svůj systém řízení i vzdělávání, ale centralisticky. Podle něj musí nejdříve přijít na MŠMT ti, co takovou transformaci umí provést...

Na vysokých školách je dostatek schopných lidí, kteří zavedení motivujícího systému založeného na investičním přístupu vítají. A nebudou potřebovat nikoho geniálního a osvíceného, kdo by jim shora, z ministerské pozice diktoval, jak to mají dělat.

Na závěr snad jen větu z rozhovoru HN s maďarským premiérem Gurcsánym, příznačně nazvaném Musíte pochopit, že nic není zadarmo (HN 9. března): na otázku, proč navrhujete školné, odpověděl: "Protože potřebujeme kvalitnější vzdělání. Zvýšení úrovně univerzit vždy vyžaduje přímé příspěvky studentů. Bez nich dobré školy mít nebudete."

Asi by bylo dobře poslat reálně socialisticky uvažujícího reformátora Rudolfa Pomazala na školení k modernímu socialistovi Gurcsánymu.


Autor je vedoucí Katedry ekonomie a mezinárodních vztahů VŠFS