U smlouvy zakládající ústavu pro Evropu se měl najít kompromis mezi nutnou reformou institucí, prohlubováním evropské integrace a odmítnutím ze strany Francie a Nizozemska. Jenže Německo chce teď trochu podvádět. Z celoevropské debaty 27 států ještě nic nevyplynulo a kancléřka Angela Merkelová už plánuje závěrečné třetí čtení - plán dalšího schvalování ústavy.

Vy tlačíte, a my říkáme NE

Německá taktika "nulové tolerance" proti vlažnějším příznivcům prohlubování integrace je ovšem nesmyslná, proto také pohořela.

V problémové Francii nemá Jacques Chirac prakticky žádný mandát a nic se na tom nezmění do 6. května (zvolení prezidenta), respektive 10. června (parlamentní volby). Ať tam vyhraje kdokoliv, Merkelová narazí. Pravičák Sarkozy navrhuje jakousi "miniústavu" a chce ji protlačit národními parlamenty. Socialistka Royalová by se zase rozepsala o sociálních tématech a vyvolala nové referendum.

Nynější britský premiér byl necitlivou německou taktikou dotlačen k jasnému odmítnutí textu. A Polsko a Česko, neodchované konsenzuální evropskou politikou, to Merkelové řekly rovnou bez obalu.

Mýtus o hrdinství malých

Nyní se nejvíc mluví o "vícerychlostní Evropě": některé státy by v některých tématech mohly dál integrovat své politiky. Ještě nedávno se ale stejně přesvědčivě psalo o pouhé reformě institucí nebo zachování ústavy s jiným jménem. Pokročila vůbec někam evropská debata od 29. května, kdy Francouzi euroústavu drtivě odmítli?

V Čechách panuje zjednodušená představa, že politická integrace unie došla na svou mez. Dnešní kvalifikovaná většina 74 % hlasů z většiny států, které představují 62 % populace EU (= smlouva z Nice) je ještě přijatelná, ale 55 % států, reprezentujících 65 % obyvatel (= euroústava) je už utlačovaní malých. Dnešní pravomoci Bruselu jsou prý ještě únosné, nové kompetence v energetice, zahraniční a obranné politice by byly už moc.

Jenže vedle mýtu Václava Klause a ODS o hrdinském boji malých proti velkým je zde i jiný pohled na věc. Přesunutím mnoha nových kompetencí na Brusel se velké členské státy podvolují demokratické debatě, která na starém kontinentu neměla dosud obdoby. Blokační většina čtyř států v Evropské radě dle ústavy mohla zamezit jakémukoliv "spiknutí velkých".

Dle kupeckých počtů euroústava oslabovala pozici menších států. Ale možnost blokovat v EU některé dosud národní politiky jim dávala novou moc. Taková šance se opakovat nebude. Předávání národních kompetencí na EU se lekli Němci i Francouzi.

Předloni obdržel Spolkový ústavní soud první stížnost na euroústavu: prý zbude Bundestagu příliš málo pravomocí. Rozhodnutí se vyhnul, prý zatím není jasné, o jaké znění ústavy se po francouzském a nizozemském "ne" jedná. Prezident Horst Köhler ale čeká s podpisem na konečný nález.

Waterloo naší suverenity

Letos v lednu se ozval bývalý německý prezident a ústavní soudce Roman Herzog. Podle něj se při nynějším tempu začleňování bruselských směrnic do národních kodexů jedná o "alarmující nedostatek demokracie". Václav Klaus mu hned poslal dopis, jak mu tato slova "mluví z duše". To je překvapivé: jako lék totiž Herzog navrhoval proměnu Evropského parlamentu v pravé legislativní těleso.

Ve Francii si ocelářská firma Arcelor stěžovala Ústavní radě na nerovné zacházení při obchodování s emisními povolenkami. Dle francouzské ústavy měla možná pravdu, dle evropské legislativy ne. Ústavní rada se tím odmítla zabývat a odkázala na rozhodnutí Evropského soudního dvora - Le Monde psal dokonce o "Waterloo francouzské suverenity".

Druhé čtení základního dokumentu EU zdaleka neskončilo. V nové verzi musí být méně nejasných sdílených kompetencí, silnější Evropský parlament a možnost koalic států okolo určitých politik. Zároveň je ale bohužel i jasné, že se velké evropské státy už nikdy tolik nepodělí o zásadní kompetence s těmi, na něž v Evropě vybyl menší stát. Autor je novinář
Související