HN: Je motivace žen začít s podnikáním jiná než u mužů?

Ženy se pro podnikání rozhodnou častěji z toho důvodu, že chtějí lépe sladit rodinný život s pracovním. Také z touhy po nezávislosti, kvůli seberealizaci, důkazu, "že na to mám". A také proto, že nejsou spokojeny s prostředím, které jim zaměstnavatel vytváří.


HN: Co tím konkrétně myslíte?

Nejčastěji jde o nemožnost postoupit dál. Nebo mají problém řídit se firemními pravidly, ve většině případů danými mužským vedením. Tyto ženy touží po seberealizaci, ale ne za tu cenu, že budou hrát hru, která jim nesedí. K podnikání je pak také vede snaha vyhnout se znevýhodnění v zaměstnání, chtějí se stát "svou paní".


HN: Muži ale také podnikají, aby byli nezávislí...

To ano. Ale jejich motivací je především touha vydělat více peněz. Dále přesvědčení, že práci, kterou dělali, lépe uřídí jako podnikatelé než zaměstnanci. Obvykle zdůrazňují, že našli díru na trhu, objevili, v čem vyniknou.


HN: Daří se podnikatelkám opravdu lépe skloubit rodinu a práci?

Je to případ od případu. Jistě záleží na tom, jak moc si nechají práci "přerůst přes hlavu" a zda si zajistí pomoc ostatních. Poznala jsem manžele, oba se věnovali byznysu, domácnosti i dítěti rovným dílem. Měli přesný rozvrh, z něhož bylo patrné, kdy má kdo jaké povinnosti. V případech, kdy to funguje, rodičům často pomáhá chůva, paní na úklid, prarodiče.


HN: A kdy to nefunguje?

V rodinách, kde spíše platí: muž je živitel, žena strážkyně rodinného krbu. Přitom se ukáže, že manželka je v podnikání rovnocennou partnerkou, či dokonce větším tahounem. Ale pokud se chovala submisivně, nemůže doufat, že se ze svého postavení vyváže pomocí prosazování se v podnikání s manželem. Její role v podnikání často přesně kopíruje tu, kterou zastává doma. Když tam zajišťuje veškerý servis, zbyde na ní tato povinnost i ve firmě. Přičemž muž bude tím, kdo v ní má hlavní slovo.


HN: Kdo z manželů, kteří spolu podnikají, se pokládá za šéfa?

V manželství založeném na vztahu podřízenosti a nadřízenosti je to přirozeně ten dominantnější. Ale často záleží na tom, koho z nich se ptáte. V mnoha případech se za šéfa označují oba partneři.


HN: Jak vypadá podnikání dvou takových "šéfů"?

Poznala jsem pár, který měl zdánlivě blízko k rovnoměrnému rozdělení rolí. Podnikali v autodopravě. Z pohledu muže to bylo tak, že on vyrážel do světa za obživou, staral se o provoz. Jeho žena zajišťovala firemní administrativu.


HN: Co přesně dělala?

Byla oficiální majitelkou firmy. Skládala zkoušky, aby získala certifikáty potřebné pro autodopravu. Řešila záležitosti firmy, legislativní, personální i administrativní. Začali ovšem tak, že manžel "podnikal", ona měla zaměstnání, starala se o malé dítě a pomáhala mu s veškerou administrativou. Sledovala jsem manželské páry podnikající v dopravě a stavebnictví, tedy spíše v mužských oborech. A často to bývala žena, kdo mohl "jen administrativní" práci kdykoli přerušit a starat se o děti a domácnost. Takže větší část těchto povinností padala na její bedra. Některé ženy zažívají diskriminaci v zaměstnání tím, že se s nimi počítá spíše v servisní než řídicí práci. Ženy podnikající s manželem ale musí překonávat i příbuzenský vztah, který jim vymezuje hranice možností.


HN: Kdo je pro ženu dobrým partnerem v podnikání? Tedy kromě muže uznávajícího rovnoměrné rozložení sil v práci i domácnosti.

Zabývala jsem se životními strategiemi podnikatelek i podnikatelů a z názorů, zkušeností žen vyplynulo, že nejlepším partnerem v podnikání je pro ně zase žena. Tehdy totiž odpadá boj mezi pohlavími o dělbu práce, která se do podnikání promítá podle toho, jak mají role rozdělené doma. V podnikání osob stejného pohlaví jsou role ve firmě dány především vzděláním, schopnostmi a dovednostmi. Také vzájemně více chápou své potřeby, dokáží se lépe domluvit na kompromisu.


HN: Jsou k potřebám zaměstnanců vnímavější muži, nebo ženy?

Obecně spíše ženy, zvláště ty, které si ověřily, že lze zkombinovat práci s rodinou a není nutné volit jedno či druhé. Ovšem podnikatelky a manažerky, které se z obav, že práci a dítě nezvládnou, zřekly své mateřské role, pak nejčastěji pochybují právě o pracujících matkách. Mívají k nim i větší předsudky než leckteří muži.


HN: Sledovala jste, zda mají ženy ve vedení jiný přístup k podřízeným než muži?

Tady mohu vycházet ze zkušenosti patnácti manažerek jedné nadnárodní finanční společnosti. Jejich styl řízení se nelišil od kolegů. Ony samy je však popisovaly tak, že jsou "více nad věcí" a bez problémů delegují práci ostatním. Sebe pak považovaly za více ponořené do práce, pečlivější, odpovědnější, ale méně sebevědomé.


HN: A jejich způsob vedení lidí?

Ženy se snaží ve svých týmech vytvořit přátelskou atmosféru. Kladou více než muži důraz na to, aby si v případě potřeby všichni pomáhali. Mají snahu častěji a hned vysvětlovat nedorozumění. Styl vedení svých kolegů pak manažerky popisují jako méně osobní, zaměřený spíše na kontrolu výsledků a obecně na celek.


HN: Netrpí zaneprázdněné matky - manažerky a podnikatelky pocitem, že šidí své děti?

Podnikatelky jím trpí rozhodně méně než zaměstnankyně. Jsou proti nim totiž časově přizpůsobivější, i když je jejich práce z hlediska stresu a času náročnější. Zvolily si ale místo podnikání, obvykle v bydlišti nebo jeho blízkosti. Svou práci řídí samy, lépe propojují chod domácnosti s chodem podniku. Ovšem podnikání není lékem na pocit, že rodina kvůli vytíženosti matky trpí.


HN: Co je lékem?

Postoj. Spokojené podnikatelky mají na výchovu děti obvykle stejný názor jako mnozí muži-podnikatelé: že nejde o dobu strávenou s dítětem, ale způsob trávení tohoto času a jak funguje celá rodina. Přesto existují významné rozdíly.


HN: Jaké?

Podnikatelé jsou velmi často přesvědčeni, že volnost od zaneprázdněných rodičů dětem prospívá, protože se učí samostatnosti. Mezi muži jsem zaznamenala i názor, že záleží spíše na povaze dítěte, jak jeho výchova, vývoj dopadnou. Ženy takový "odstup" nemají. Na rozdíl od svých partnerů si stále zachovávají pocit stresu a dluhu vůči potomkům, který si však muži vůbec nepřipouštějí.


HN: Podnikatelé třicátníci, čtyřicátníci si ale často postesknou, že nemají na děti více času....

Mám-li vzít v úvahu tuto generaci, pak ano, postesknou si. Značně se tím liší od postoje svých otců. Otázka však je, do jaké míry se skutečně snaží s dětmi být.


Alena Křížková je vědeckou pracovnicí a zastupující vedoucí oddělení Gender & sociologie Sociologického ústavu Akademie věd České republiky. Vystudovala sociologii na Univerzitě Karlově v Praze. Na Fakultě sociálních věd UK je v současnosti kandidátkou PhD. s disertační prací "Životní strategie žen a mužů v řízení a podnikání".