Viktor Parkán patřil k signatářům Charty 77, o nichž se nepsalo v komunistickém Rudém právu ani pak ve svobodných novinách. K lidem, kteří se moc nezajímali o politiku a osudový podpis pro ně znamenal vyjádření víc osobního než společenského postoje. K lidem, kteří se střetli s režimem daleko od hlavního města, často osaměle, nenápadně. Možná jsou osudy "pěšáků charty" dnes v něčem podnětnější než příběhy vůdců disentu, jež se staly legendou.Na útěku z dusna
Rodilý Pražák Viktor Parkán se odstěhoval se svou přítelkyní z Prahy na venkov v létě 1977 krátce poté, co dal výpověď ve Vinohradském divadle, kde dvanáct let pracoval jako mistr provaziště.
"Už jsem se nechtěl dívat na to, jak se herci i techničtí pracovníci podělávají před dosazenými normalizátory. Přátelili jsme se s Jardou a Věrou Kubíčkovými, kteří chtěli vypadnout z Prahy. Koupili jsme s nimi za pětatřicet tisíc korun zchátralý barák, bývalý zájezdní hostinec v Řepčicích na Litoměřicku."
Manželé Kubíčkovi stejně jako Parkánova nastávající žena Petra podepsali chartu spontánně hned po jejím vzniku. Viktor se rozhodl až po příchodu do Řepčic, když místní policajti poprvé odvezli Petru k výslechu. "Čekal jsem na ni několik hodin před oddělením StB v Litoměřicích a říkal si: To je přece blbost zůstat mimo, když v tom jede holka, kterou si hodlám vzít. Tak jsem chartu podepsal na podzim u Sváti Karáska."
Karáskovi pak jezdili do Řepčic na víkendy, objevoval se tam i další chartista, evangelický kněz Zdeněk Bárta. Ten také v roce 1978 Viktora a Petru oddal. "Viktor byl nezařaditelná osobnost," tvrdí Bárta. "Vzpomínám si, jak Parkánovi v noci zavolali pohotovost k synovi. Doktorka přijela, vylezla z auta s tím, že to přece mohlo počkat do rána. Viktor ji přerušil: "Co remcáte, ještě jste tady nic pořádnýho neudělala, a už remcáte". Rozhodil ji tak, že se nakonec omlouvala."
K Parkánovým se začali stahovat mladí lidé ze severních Čech, včetně učňů z ústecké Setuzy. Hledali únik z křečovitého dusna svých domovů i škol na odvázaných mejdanech, ale i při přednáškách Jana Sokola, teologa Josefa Zvěřiny nebo Václava Malého. Pod vlivem Karáska i Charlieho Soukupa, který se později do řepčického domu přistěhoval, přicházeli na chuť kulturnímu undergroundu. Ale chodili i do kostela na kázání Zdeňka Bárty.
"Estébáky nejvíc štvalo, že tihle často vykořenění vlasatci si bezvadně rozuměli s mými farníky," říká Bárta. "V severočeském deníku Průboj vyšel útočný článek s titulkem "Večer na orgie, ráno na mši svatou". Když jsem při výslechu prohlásil, že šéfredaktora zažaluji, smál se můj vyšetřovatel: "Co blbnete, vždyť to píšeme my."Zatímco v Praze rostl počet chartistů do stovek a policisté nestíhali perzekvovat každého stejně, na venkově měli signatáře pěkně na dlani. Když už nechali Viktora Parkána někde pracovat, tak dohlíželi na to, aby bral co nejmíň peněz. Výslechy a domovní prohlídky probíhaly s železnou pravidelností. Policisté zabavovali magnetofonové pásky, jakékoliv rukopisy. Jednou jim sebrali i pohádku Jelínek Bamby, kterou si ze slovenštiny přeložili pro své děti.
"Šátrali nemytýma rukama v hrnci s naloženým masem," vzpomíná Parkán. "Abychom se uživili, chovali jsme slepice, kozy i prase, kterému jsme říkali Srnka. Protože bylo hodně hubený. Pozvali jsme kamarády na zabíjačku, ale na přístupových cestách a autobusových zastávkách k Řepčicím stály vozy s policisty, kteří návštěvníky odchytávali. Ale probil se k nám třeba Václav Malý, a to jen proto, že si nechal autobus zastavit u branky a skočil rovnou do dvora."
Nejdivočejší manévry uspořádala litoměřická Státní bezpečnost poté, co se dozvěděla, že Parkánovi chystají oslavu po návratu Charlieho Soukupa z vězení. Policisté obklíčili a úplně uzavřeli vesnici s tím, že hledají zbraně. Skutečně pak kopali na polích hluboké rigoly, odpalovali dělobuchy. "Byla to dokonalá inscenace, jako bývalý divadelní technik jsem je musel pochválit," usmívá se Viktor Parkán.
V roce 1983 dostali úřední přípis, že se jejich dům vyvlastňuje ve veřejném zájmu. Na jeho místě prý bude otočka pro autobusy. Pak je vystěhovali do Litoměřic a usedlost zbourali.
"Žádnou otočku tam nikdy nepostavili," říká Zdeněk Bárta. "Vlastně byla tahle msta zbytečná. Jardu Kubíčka ještě před vystěhováním zabil na stopu v Rumunsku ožralý řidič a jeho žena se uchýlila do Prahy k rodičům. A vztahy mezi Parkánovými a Soukupovými byly dost složité. Takže ta komunita by se rozpadla sama."
Viktor Parkán s ženou a třemi syny později koupil další stavení v Janově u Tachova. Viktor pracoval v uranových dolech jako strojník, dál za ním jezdili stárnoucí, ale i dorůstající vyznavači undergroundu.
Koncem osmdesátých let zprostředkoval Parkán redaktorům ilegálního časopisu Sport (předchůdce dnešního Respektu) setkání s důlními dělníky. Když z toho napsali reportáž, objevili se u Parkánů zase jednou estébáci. Bylo na nich vidět, že jsou šokováni otevřeností, s níž uranoví horníci kritizovali režim.
"Ti drsní chlápci mně svou odvahou tenkrát udělali hroznou radost," říká Parkán. "Vždyť sám jsem chartu podepsal především proto, abych se mohl chovat normálně. Nemusel tajit své názory, vyděšeně se ohlížet, kdo poslouchá. Podepsal jsem hlavně kvůli sobě, abych byl svobodný muž. A z toho, že se mi to povedlo, čerpám dodneška."
Neukázat před šelmou strach
Stojíme s Evou Jarošovou na zahradě jejího domku ve vesničce Veselí, kterou tvoří hrstka stavení. Rázná paní, jež sama o sobě říká, že je pichlavá jak kaktus, ukáže na úzkou pěšinu: "Tady manžel vždycky nervózně rázoval, když mě odvezli do Semil na výslech. Jeho trasu pak lemoval jeden nedopalek za druhým."Pro paní Jarošovou byl podpis charty něčím zcela přirozeným. Vyrůstala v rodině zapřísáhlých masarykovců, vzala si o osmnáct let staršího manžela, západního letce, kterého komunisté vyhodili z armády a do konce života za ním nepřestali slídit. "Jakmile spustili štvanici na první signatáře, rozjela jsem se za spisovatelem Vladimírem Škutinou a podepsala jsem."
Škutinu paní Jarošová poznala, když se živila jako novinářka a textařka. Na objednávku rozhlasového orchestru psala písňové texty mimo jiné pro Hanu Hegerovou, Yvonne Přenosilovou nebo Milana Chladila. Škutina jí také pomohl s televizní dramatizací pohádky Kde bydlí čas, kterou napsala její maminka. Hlavní roli starého hodináře měl hrát Jan Werich.
"Když to nové vedení televize těsně před natáčením zatrhlo, pochopila jsem, že je se svobodným uměním utrum. Stejně mi to moc nešlo, byla jsem hodně průměrný veršotepec. S mužem, který už byl v důchodu, jsme se natrvalo stáhli do Veselí. Odtud je autem pět minut do Železného Brodu, kde jsem dělala u benzinky pumpařku."
Ve Veselí ji koncem roku 1978 vyhledal Vladimír Škutina. Dal jí adresu svého známého v Turnově. Od něj měla převzít disidentské materiály, rozmnožit je na psacím stroji a odvézt zpátky do Turnova. "Čím víc budeš anonymní, tím budeš pro nás cennější," řekl jí.
Jako první přepsala jedno z prohlášení charty na podzim 1979. Dalších osm let pak jezdila do Turnova i několikrát za měsíc. Rozmnožovala informace o chartě, sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, jednotlivá prohlášení mluvčích, odborných komisí nebo otevřené dopisy signatářů vedení KSČ a státu, nakonec i petici za propuštění Václava Havla nebo Několik vět.
"Když jsem rozmnožené texty vezla do Turnova, část kopií jsem naházela do domovních schránek v Železném Brodě. Podle telefonního seznamu jsem si našla, kde bydlí doktoři, učitelé, lékárník nebo farář, prostě lidi, u nichž jsem předpokládala, že hned nepoběží k policajtům."
Na to, že paní Jarošová je jednou z nejčilejších a nejspolehlivějších opisovaček, jakými charta kdy disponovala, policie nikdy nepřišla. Přestože ji odváželi pravidelně k výslechu. "Oni byli umanutí představou, že jsem jakousi špionážní spojkou Vladimíra Škutiny, který emigroval. Nikdy je nenapadlo, že pro chartu dělám něco tak obyčejného jako opisování na stroji."
K odvádění pozornosti paradoxně přispěly i návštěvy amerických a anglických pilotů, kteří s jejím manželem sloužili za války v britské RAF. V osmdesátých letech mimo jiné přijel do Veselí i americký letec, jenž pilotoval letadlo nesoucí atomovou bombu na Nagasaki.
"Když jsme měli návštěvu, hlídkovali tady policajti zcela nepokrytě," vypráví paní Jarošová a ukazuje na skleněnou stěnu s vyhlídkou na horské hřebeny. "Jednou jsme v třeskuté zimě hráli s přáteli kanastu a místní esenbáci mně přes sklo koukali do karet. Tak jsem jim donesla čaj na zahřátí."
Při výsleších na StB se ale snažila chovat sebevědomě a drze. "Byly to pro mne šelmy, před nimiž jsem nesměla ukázat strach. Snažili se mě získat ke spolupráci, abych je informovala o manželových návštěvnících. Když mi nabízeli peníze neboli, jak oni říkali, "zvláštní odměnu", prohlásila jsem: "Ale my máme prachů, že nevíme, co s nima. Nechcete prodat nějaký dolary?"
V roce 1983 začalo místní JZD spolupracovat se zahraniční firmou a ředitel potřeboval sekretářku mluvící anglicky. Nabídl místo paní Jarošové. "Až uvidíte moje posudky, spadnete pod stůl," řekla mu. Nespadl. Když po něm estébáci chtěli, aby Jarošovou propustil, odmítl s tím, ať mu napřed seženou sem do hor ženskou, která píše tak rychle na stroji a ovládá angličtinu.
Jako šéfova pravá ruka měla přístup k tehdejší velké vymoženosti - xeroxu. Otevřela se před ní možnost přestat s nekonečným klepáním do stroje a chartistické materiály množit na kopírce.
"Nikdy jsem ale neokopírovala jediný "podvratný" text. Slíbila jsem to předsedovi a slovo neporušila. Protože se ke mně choval slušně. A to ještě měl před revolucí velkej průšvih, když jsem se na podnikovém školení naučila obsluhovat vysílačku. Estébáci se mohli zbláznit."
Po roce 1989 zažila hořké zklamání. Až po Škutinově smrti zjistila, že vydal v exilu pod svým jménem příběh Kde bydlí čas, který napsala její maminka. A že kniha vyšla v několika jazycích. Ve vzteku spálila všechny spisovatelovy knížky i dopisy.
Dnes už hledí s vyrovnaným odstupem na Škutinu i na celou chartistickou zkušenost. "Vlastně se mi, na rozdíl od jiných, nic strašného nedělo. Protože jsem měla štěstí na hodný lidi kolem sebe. Až na jednoho neřáda. Ale jemu vynadám až tam nahoře, jestli ho ovšem v nebi potkám."
Kdybys ten režim nenáviděl
Ráno devátého května 1983 se obyvatelům Šumperku naskytla neobvyklá podívaná. Čerstvý signatář Charty 77 Vladimír Hajný poprvé v životě vyvěsil vlajkovou výzdobu. V okně jeho bytu se skvěla nejen sovětská, ale i americká a anglická vlajka."Když za mnou policajti přišli, opakoval jsem, že tím vzdávám hold všem našim osvoboditelům a vítězům nad Hitlerem," líčí Hajný. "Nakonec rezignovaně odešli. Od té doby jsem vlajky vítězných mocností vyvěšoval každý rok. Ale nikdo mě bohužel nenapodobil."
Fakt, že v roce 1965 vstoupil do KSČ, si Hajný vysvětluje vlivem otce. Prostě se přiklonil na stranu přesvědčeného komunisty, jenž se celý život hádal se svou ženou, antikomunistkou...
"Když za mámou přišli, aby podepsala oslavný manifest k 70. výročí narození Stalina, hnala je ze dveří se slovy: "Jste stejní lumpové jako můj manžel." Až po srpnu 1968 jsem pochopil, jak velkou měla pravdu," tvrdí Hajný.
V roce 1969 si řekl, že jakmile odvolají Smrkovského, tak sám skončí v KSČ. Když ze strany vystoupil, řekl mu otec jízlivě: "To jsou jen taková gesta. Kdybys byl pořádnej chlap a skutečně tenhle režim nenáviděl, tak budeš proti němu něco dělat." Hajný junior pak nepřestal myslet na to, že otec má vlastně pravdu.
V roce 1973, kdy normalizační beznaděj dusila všechny kolem, začal psát a rozmnožovat vlastní opoziční měsíčník Res publica. Jeho hlavní náplní byly doslovné přepisy komentářů a dalších pořadů z Hlasu Ameriky.
"Koupil jsem si sovětský tranzistor Orbit, na který se dal Hlas velmi dobře chytat," vypráví Hajný. "Nahrával jsem pořady na magnetofon, přepisoval je, sestavoval z nich šestistránkový bulletin. Po tři roky jsem ho rozdával kolegům v Ústavu pro průzkum půd, kde jsem pracoval, ale i příbuzným, nechával jsem opis ležet ve vlaku."
Vydávání Res publiky přerušil v roce 1976. Tehdy emigroval jeho kolega Čestmír Vaško do západního Německa, kde pracoval jako stavební technik na americké vojenské základně. Hajný si s ním nepřestal dopisovat a na požádání mu poslal turistické mapy Čech a Slovenska. Brzy na to ho zadržela Státní bezpečnost.
"Při výsleších mne nutili, abych do protokolu uvedl, že jsem inženýru Vaškovi poslal nikoliv turistické mapy, ale "mapy územních celků," jak to nazývali. Což by se dalo vykládat i jako tajné mapy, s nimiž jsme pracovali v ústavu. Až po revoluci jsem zjistil, že si na mě vedli spis a chystali se mne obvinit z vyzvědačství pro americkou rozvědku. Ten spis měl název Orbit," líčí Hajný.
Kupodivu se nakonec StB spokojila s jeho závazkem, že přeruší veškeré styky s inženýrem Vaško. Čestmír Vaško se pak kvůli své rodině dobrovolně vrátil do Československa a byl odsouzen na čtyři roky do vězení za službu v cizí armádě. V kriminále seděl s Petrem Uhlem. Když je v roce 1983 propustili, podepsal Hajný v bytě Uhlových prohlášení Charty 77."Pořád mě strašila ta otcova posměšná věta," říká Hajný. "Měl jsem výčitky, že jsem ze strachu z StB přestal vydávat Res publicu. Tak jsem se vrhl po hlavě do chartovního života. Nikdy nezapomenu na ten slastný pocit, když mě po jednom zátahu poprvé vezli v policejním antonu s takovými disidentskými esy, jako byli Havel, Uhl, Jirous, Bondy..."
Když ho vyhodili z Ústavu pro výzkum půd, uchytil se jako skladník v podniku Konstruktiva. Ve skladové kanceláři si pověsil na zeď místo Gustáva Husáka Ronalda Reagana a v roce 1986 obnovil časopis Res publica.
V prvním čísle otiskl "perestrojkové" články ze sovětských novin, pak se vrátil k přepisování pořadů z Hlasu Ameriky i Svobodné Evropy. "Z mojí kanceláře nakonec byla jakási knihovna, kam si chodili Res publicu vyzvednout, nebo třeba jen přečíst desítky lidí z podniku. Včetně dost velkých šéfů."
V Šumperku zorganizoval s charismatickým křesťanem Juliem Augustinem Vargou petici za přejmenování náměstí Pionýrů na Masarykovo náměstí a vrácení pomníku T. G. Masaryka. "Varga trpěl odumíráním svalové tkáně, nemohl se hýbat, ale dokonale mu fungoval mozek, podmanivě mluvil. Byl skutečným guru křesťanské mládeže i svorníkem nás chartistů, roztroušených v kraji," vzpomíná Vladimír Hajný.
V disentu patřil Hajný k největším radikálům. Podporoval Doležalovu a Mandlerovu Demokratickou iniciativu, prosazující proměnu charty v politickou opozici. Volal po razantním vystoupení na demonstracích k 20. výročí sovětské okupace. Právě 21. srpna 1988 ho na Národní třídě osobně zmlátil náměstek městské správy StB Zdeněk Šípek. Na místě, kde byli další rok v listopadu zmasakrováni studenti.
"Vytáhl mne z davu demonstrantů, ochromil třemi údery do spánku, pak následovaly rány do varlat," líčí Hajný. "Neměl jsem šanci, Šípek byl školený bojovník. Přesně takhle na jiné demonstraci vyřídil i hromotluka Devátého."
Především díky svědectví Vladimíra Hajného byl po revoluci major Šípek, jako jeden z mála estébáků, odsouzen na čtrnáct měsíců za mříže. Hajný pak až do roku 1999 vydával, jen pro pár přátel, časopis Res publica. Hořce v něm kritizoval zejména zbolševizovanou justici.
"Dneska mě pronásleduje jiná než tátova věta," říká. "A to, když trýznitel politických vězňů a dnešní komunistický poslanec Vondruška, neboli von Držka, jak jsme říkali, prohlásil: Proč jste mě neobvinili hned po revoluci, když ještě existovaly autentické materiály? A já jsem si zase s hrůzou uvědomil, že má pravdu." n
Fotograf Charty
Fotografie Ivana Kyncla, doprovázející naši reportáž, naleznete spolu s dalšími na výstavě Fotograf Charty Ivan Kyncl, která je otevřena v pražské Komorní galerii fotografie Josefa Sudka do konce března. Výstava se koná u příležitosti 30. výročí podepsání Charty 77 a v Čechách jde o vůbec první výstavu tohoto významného fotografa, který se proslavil mnohem víc ve Velké Británii než ve své vlasti.
Syn novináře a vězněného disidenta Karla Kyncla šel ve šlépějích svého otce a stejně jako on se stal příslušníkem českého disentu. V sedmdesátých letech Ivan Kyncl fotograficky dokumentoval neoficiální politickou a kulturní scénu - ilegální bytové divadlo Vlasty Chramostové, koncerty Plastiků, scény z absurdních her Václava Havla, ale i soudní procesy s disidenty, setkání signatářů Charty 77 či pohřeb prvního mluvčího Charty 77 filozofa Jana Patočky.
Kyncl, neustále perzekvován Státní bezpečností, v roce 1980 emigroval do Velké Británie, kde ho potkal umělecký osud řady českých emigrantů - zatímco v Čechách je znám pouze úzké skupině lidí, v Británii se během svého exilu vypracoval mezi pětici nejprestižnějších divadelních fotografů a spolupracoval s takovými osobnostmi, jako Tom Stoppard, Arthur Miller nebo Andrew Lloyd Weber.
Ivan Kyncl se své první výstavy nedožil. Zemřel v roce 2004 v pouhých 51 letech.
Snímky HN - Jan Šilpoch, Ivan Kyncl: Snímek z výstavy "Fotograf Charty Ivan Kyncl" v Komorní galerii fotografie Josefa Sudka v Praze; Viktor Parkán: "Už jsem se nechtěl dívat na to, jak se herci i techničtí pracovníci podělávají před dosazenými normalizátory"; Eva Jarošová: "Jakmile spustili štvanici na první signatáře, rozjela jsem se za spisovatelem Vladimírem Škutinou a podepsala jsem"; Vladimír Hajný: "Koupil jsem si sovětský tranzistor Orbit, na který se dal Hlas Ameriky velmi dobře chytat"; Chartisté v poutech odváděni k výslechu. Fotografie z výstavy "Fotograf Charty Ivan Kyncl" v Komorní galerii fotografie Josefa Sudka v Praze.
