Starost. Ale krásná. Tak nějak se cítí sedmasedmdesátiletý Tachovan Miroslav Horáček, když prochází svým osázeným lesem nebo čistí vlastníma rukama vytvořený rybník plný vzácných žab. A něco podobného zažívá i Pavel Štolcbart, když vyhání zákeřného kůrovce ze svého lesa u Nepomuku na jihu Plzeňska.
Miroslav Horáček i Pavel Štolcbart jsou dokladem toho, že mezi vlastníky půdy (lesa nebo pole) nejsou jen takoví, co nakupují a pak čekají na to, až ji se ziskem prodají. Nechtějí své pozemky prodávat investorům pro stavbu dálnice nebo supermarketu. Chtějí zachovat něco, co má pro ně hodnotu, nevyčíslitelnou penězi.

250 kilometrů do lesa
Jednou za čtrnáct dnů sedne dvaačtyřicetiletý Pavel Štolcbart doma v České Lípě do vozu, někdy sám, jindy s rodinou, a jede do 250 kilometrů vzdáleného Nepomuku. Nedaleko má třicet arů lesa a zhruba stejnou plochu polí, které pronajímá nástupci tamního JZD. O les, dědictví po dědovi, se stará sám.
"Je to prvoles, dřevo roste rychle, ale je řídké. Je to těžká práce, kterou bych někdy bez půjčené mechanizace nedokázal udělat. Ale postupně to zvládáme," popisuje současný boj s kůrovcem. Za žádnou cenu by svůj les neprodal. "Rád bych ho jednou předal rodině."
Stejně mluví i důchodce Miroslav Horáček. Nedaleko Tachova dokončil před deseti lety na dvou hektarech výsadbu vlastního lesa. V restituci po rodičích získal původně louky, na kterých vysázel stromy.
Bylo jich přesně 12 tisíc. Socialistickými statkáři zanedbané louky byly plné plevele a kamenů. Aby zasazené stromky nepřišly k úhoně, znamenalo to zatlouct do země ke každému z nich jeden kůl. Tedy 12 tisíc kůlů.
"Myslel jsem původně, že to nechám zorat a vyčistit. Ale traktor, který jsem si najal od zdejších myslivců, sjel dolů a zpátky už se nevyhrabal," popisuje krušné začátky.
Dnes má na svých pozemcích nejen desetiletý vzrostlý les, ale i devítiarový rybník, který vybudoval díky vyvěrající čisté vodě z lesa. Lidé z Agentury ochrany přírody a krajiny v něm dokonce objevili i druhy vzácných a chráněných žab.
Vedle tedy po čase přibyl i druhý rybníček.
Les je kolem smíšený, z více než třiceti procent zasázel listnaté stromy.
To ostatně tehdy v polovině devadesátých let byla podmínka pro udělení dotace na osázení půdy. "Mám tu všechny důležité druhy - olši, jasan, javor, buk, dub, topol. Z jehličnanů kromě smrku a borovice i modřín," vypočítává.
Počáteční dřina se mu každopádně vyplatila.
"Teď už si tam jezdím užívat pohody. Lidé si o mne nejdřív mysleli, že jsem blázen. No vidíte, a teď už spousta z nich závidí. Co? No tu práci asi ne," zamýšlí se nad výsledkem. I Horáček, který vložil do lesa většinu svých úspor na důchod, neuvažuje, že by dílo a práci prodal. Vnuk studuje a jednou to možná bude pro něj.
Pavel Štolcbart ani Miroslav Horáček náklady na údržbu svých lesů v žádném případě nepočítají. Budou ale obrovské. A nikdy se jim nevrátí. "Dělal jsem probírky a uvažoval, že prořezané borovice naštěpkuji a prodám. I na tom bych ale prodělal. Štěpkovač je dražší, než kolik bych utržil. Mohl bych něco těžit, ale tady kolem je tolik lesů a většina lidí si pořídí palivové dříví za hubičku jinde," říká Miroslav Horáček, který jako málokdo jiný připomíná hrdinu zfilmované knihy Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Tedy skutečný příběh muže, který v podhůří Alp ve francouzské Provanci osázel stromy desítky hektarů zdevastované a opuštěné půdy a oživil obrovský kus krajiny.

Peníze raději nepočítat
"Peníze neřeším. Je to o chtění," razí podobnou filozofii i Pavel Štolcbart. Původní profesí vojenský specialista-pyrotechnik se dnes živí v IT firmě tvorbou digitálních map. A peníze, vložené do péče o les, ani počítat nechce. "Myslím, že jsme ani neřešili nějaké velké problémy. Je to citová záležitost. Snad jen ten kůrovec nám zatím motá hlavu."
V Tachově to ale snadné se získáním pozemku nebylo. Miroslav Horáček dlouho bojoval s Pozemkovým fondem o přidělení restituce.
"Byla to hrozná doba. Obyčejní restituenti měli smůlu," vzpomíná na začátky devadesátých let stále aktivní důchodce. Dveře na Pozemkovém fondu ale měli otevřené spekulanti, třeba z řad informovaných lidí z úřadů. "Ty čachry s koupenými restitučními právy a pak rychle vydanými náhradními restitucemi, třeba pozemků u dálnice, snad ani nemohly být zákonné. Ale já těm lidem nezávidím. Jsem šťastný z toho, co jsem vybudoval."

Trh se zemědělskou půdou