HN: Představa manažera čtyřicátníka je spojována s úspěchem, sebejistotou....
Je pravda, že období mezi třicátým pátým a padesátým rokem života bývá vnímáno jako nejméně problémové v lidském životě. Při-bližně čtyřicet let už ale západní psychologové vědí, že tomu tak zcela není.


HN: A vy v publikaci Krize středního věku tvrdíte, že právě vedoucí pracovníky na špici mohou provázet pochybnosti, psychické problémy. Z čeho tak usuzujete?
Je to sice období, kdy člověk dosahuje vrcholu svých tvůrčích i fyzických sil, ale také myslí na to, co bude dál. Stojí před otázkou, jestli dokáže svůj úspěch ještě stupňovat, bude-li na to mít sílu. A zda ten vrchol, jehož dosáhl, není posledním v jeho životě. Má méně sil a pravděpodobně větší díl svého života za sebou. Činnosti, které vykonává, se neustále opakují, stávají se nudnějšími... Odtud pramení nejistota, obavy, krize. Navíc tu je specifikum ryze české.


HN: Jaké, můžete ho popsat?
Po roce 1989 se kariéry mladých vzdělaných lidí vyvíjely dost netypicky. Předtím měli hlavní slovo ve společnosti padesátníci, šedesátníci. Vzpomeňme si na složení tehdejšího politbyra, vlády a věk ředitelů v podnicích. S novým režimem se změnily požadavky zaměstnavatelů - na znalosti cizích jazyků, moderních technologií, ale i politickou neposkvrněnost. A vyhovět dokázali zejména lidé mezi dvaceti až třiceti lety.

HN: A někteří tak postupovali rychle nahoru...
Přesně tak. Mnozí z nich se raketovou rychlostí stali manažery, řediteli, podnikateli. A byli tak nuceni přeskočit důležité životní etapy. Za normálních okolností by ve stabilizované firmě prošli během let konkurenčním bojem s kolegy, pozicemi od nižšího k vyššímu managementu. Stoupali by k vrcholu postupně a zvykali si na změny související s jejich postavením pomaleji.


HN: V čem se odrazil jejich rychlý postup?
Skok z pozice nižšího manažera až na pozici nejvyšší vedl u řady lidí k tomu, že zanedbali osobní a rodinný život. Jiným zase dnes chybí část profesionální přípravy, kterou nestihli projít. Nyní cítí, že se musí vrátit zpátky a "odžít si" přeskočené etapy. Nahoru se dere sebevědomá mladší generace, která postupuje pomaleji, ale jistěji - na další příčku dosáhne, až když zvládne tu spodní. Má pevnou půdu pod nohama. V tom mají dnešní pětatřicátníci až čtyřicátníci dluh, vědí o něm a také z toho pramení jejich nejistota.

HN: A co stoupající nároky?
Jistě, to, co k úspěchu stačilo tenkrát, nestačí dnes. Některé manažery to stresuje, bojí se ztráty toho, co někdy tak rychle, ale neříkám že zadarmo a snadno, získali.

HN: O tomto problému se v České republice moc nemluví. Proč?
Je pravda, že třeba v západních zemích se krize středního věku skloňuje ve všech pádech, a u nás je ještě tabu. Ne proto, že by problém neexistoval. Veřejná osvěta je zkrátka ohledně něho tak daleko, jako tomu bylo před dvaceti lety třeba s depresí. Představa depresí v socialistickém povinném nadšení byla podobně obtížná jako pochybnosti a úzkost u úspěšného manažera. Ordinace psychologů a terapeutů ale manažeři navštěvují. Bohužel často se v nich řeší jen symptomy jejich krize, ne skutečné příčiny.

HN: Dá se říct, jak velká část lidí z vedoucích pozic krizí trpí?
Zahraniční údaje se velmi různí a je škoda, že u nás podobná statistická šetření vůbec nebyla provedena. Dá se říct, že více než polovinu lidí krize středního věku nepotká vůbec. Lze jen odhadnout, že její vážnější formy, které si vyžádají radikálnější životní změnu nebo odbornou pomoc, postihnou přibližně každého pátého člověka z exponované skupiny.

HN: Týká se krize středního věku jen manažerů?
Náchylní k ní jsou obecně jedinci z intelektuálních, kreativních povolání - manažeři z reklamy, marketingu, médií, ale také z IT a dalších oborů, které se vyvíjely velmi dynamicky. Jsou vystaveni mnohem většímu tlaku než jiné profese. Problém se týká ale také umělců a vědců.

HN: O jaký tlak na manažery se jedná?
Celosvětově se průměrný věk lidí ve vedení společností snižuje. To znamená, že období, kdy člověk může dosáhnout rozhodujícího úspěchu, se zkracuje. Mnozí čtyřicátníci na nižších manažerských pozicích mohou mít pocit, že jim ujel vlak a někdo z řad třicátníků je brzy přeskočí. Manažer také musí vykazovat úspěchy. Přitom je nemožné, aby měl nad celou firmou absolutní kontrolu.

HN: Je zranitelný skrze tým spolupracovníků?
Ano, je čím dál více na ně odkázán. Nemůže obsáhnout celý rozsah oboru, jak tomu bylo před sto lety. Chyby obvykle vyplavou na povrch, až když jsou velmi závažné a mohou manažerovi zlomit vaz. Každý šéf přitom své práci obětuje mnohé z osobního života i své pocity. Je izolován. Nemůže být příliš blízko těm, o kterých rozhoduje, ani těm, kteří rozhodují o něm. Je proto pro něj lepší mít své přátele mimo svou branži.

HN: Jakou osobnost tyto skutečnosti neoslabí?
Extrovert to snáší lépe. Je komunikativní, společenský. Starosti a hněv ventiluje, neužírá se jimi. Naproti tomu si introvert většinu bojů odehraje ve svém nitru. Je to dobrý plánovač, stratég, ale není ideální k tomu, aby vedl lidi. Navíc je v boji o místo nahoře handicapovaný tím, že si neumí získat pozornost. Jeho nápady proto často zapadnou.

HN: Zatím jsme mluvili o manažerech z odvětví, která se vyvíjela rychle. Ale co vámi zmínění vědci, zdravotníci?
Česká intelektuální společnost se po roce 1989 vyvíjela v podstatě jako dvourychlostní. Reklama, marketing, média, IT, automobilový průmysl prodělaly rychlý rozvoj. Mladí manažeři v nich díky expanzi dosáhli brzo vysokých platů a životní úrovně srovnatelné se západní Evropou. Ve vědě, zdravotnictví i školství vývoj tak rychlý nebyl. Platy zde rostly nepoměrně pomaleji. I možnost uplatnit se na vedoucích postech byla menší.

HN: Čím to bylo způsobeno?
Věková kritéria pro dosažení profesní způsobilosti, zejména ve zdravotnictví, totiž dokonce přitvrdila.

HN: A výsledek?
Výsledkem bylo udržení socialistických poměrů, odliv talentů. Zmrazily se naděje na ocenění vzdělání, kvalifikace a snahy. Toto zklamání se dodnes projevuje příklonem ke konzervativnějšímu myšlení a odklonem od reformních snah v těchto oborech.



MICHAL HRDLIČKA (41 let) je atestovaný dospělý a dětský psychiatr, také psychoterapeut a profesor psychiatrie na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje jako přednosta Dětské psychiatrické kliniky ve FN Motol. Je spoluautorem knihy Krize středního věku, publikoval přes 140 odborných prací. Absolvoval zahraniční stáže například v Allgemeines Krankenhaus ve Vídni, na Baylor College of Medicine v Houstonu a na Yale University v New Havenu.