Recenze

DIVADLO

Alois a Vilém Mrštíkovi: Maryša
/Divadlo Polárka Brno. Premiéra 13. 1./
Do realistické syrovosti vrátil režisér Martin Františák Maryšu bratří Mrštíků. Leitmotivem inscenace v brněnské Polárce se stala lidová píseň Až pojedu přes Tuřany před brněnské pány. Z jejích harmonií vyšel autor hudby k inscenaci Jan Kyncl. Místo zůstalo i na odlehčení. Dopsaná postava strýce Strouhala (Jan Šprynar) zastupuje ušlápnuté, podpantoflové mužství. Opakem je Lízal (Jiří Skovajsa), furiant připravený k ujednáním bez ohledu na štěstí vlastních dětí. Vychýlí ho Maryšin odpor, rezignuje pod tíhou naléhavě pociťované viny za zkažený život dcery.
Sylva Vespalcová sklenula v titulní postavě bez zbytečných expresí oblouk od marného vzdoru až k rezignované bezduchosti a přípravě hrůzného činu. Martin Siničák představuje impulzivního dříče Vávru. Stařenka Zoji Mikotové je snad nejlepší, jaká kdy po jevišti chodila. Hraje - třeba jen projeveným účastenstvím - v každém výstupu.
Mimořádně přesná výslovnost podtrhuje nejenom obvyklý svéráz, nýbrž i jinakost charakterů a myšlení v moravských regionech.

Ivo Toufar

HUDBA

The Switch: Svit
/Vydavatel: Championship Records/
Příbramsko-pražská emo rocková kapela The Switch nahrála skvělou desku. Pro ty, kteří znali jejich předchozí výborné nahrávky, EP Mutual Assured Destruction a debut Beautiful, je Svit jen logickým vyústěním předchozích snah (i když možná až příliš ovlivněných americkými Korn), pro ty ostatní blesk z čistého nebe. Svit je syrový, agresivně naléhavý a pochybující, současně však v sobě uchovává jakousi křehkou vnitřní krásu až na kost obnažených emocí. The Switch na první poslech hlučí, hlomozí: zdánlivě trnitá růže však při bližším přivonění vydá omamný opar svůdných melodií a atmosféru jakési opravdovosti a upřímnosti. Kvalitní je i nezvyklá předělávka Nohavicova hitu Divoký koně, který dostal nový, hrubě rockový nátěr, aniž by to však ublížilo jádru písně. Svit - tak zní vycházející hvězdy domácí rockové scény, za které se Česko nemusí stydět ani v zahraničí.

Aleš Borovan

The Killers: Sam's Town
/Vydavatel: Island Records/Universal Music/
Jako zářný drahokam ční lasvegasští The Killers mezi nudnou záplavou tuctových anglosaských kapel, jejichž účes a make up jsou vždy lepší než hudba a jejichž jedinou předností bývá jen to, že si jich nakrátko všimnou hudební magazíny jako například New Musical Express. Ale za chvíli po nich neštěkne ani pes. I kdyby ze sebe The Killers nevydali nic lepšího než desku Sam's Town, zůstanou navždy zapsáni do hudební historie světlým písmem. Na své druhé desce totiž dovedli k dokonalosti svérázný mix těch nejlepší momentů ostrovní hudby (od alternativního britpopu ke vznosným queenovským chorálům), šmrncnutý navíc retropohledem do osmdesátých let. Nejlepší "britská" kapela ve Spojených státech totiž nerezignovala na jednu z nejdůležitějších vlastností hudby - na zábavu, která se nebere smrtelně vážně a ještě navíc o milimetr posune možnosti hudebního vyjádření. Jde to i bez velkohubých prohlášení či "skandálů".

Aleš Borovan