Pozor na elitářské projekty

Do Prahy přijíždí kancléřka Angela Merkelová a opozice nám ústy Lubomíra Zaorálka radí, abychom se postavili do pozoru, srovnali krok a ústavu podpořili. V jednom můžeme dát kritikům za pravdu: diskusi o budoucnosti Evropy potřebujeme a neměli bychom ji vést jen z úzce národních pozic.


Co je to národní zájem

Tak jako celek není jen souhrnem částí, Evropa není a nikdy nebyla jen součtem svých národů. Je také hodnotovým společenstvím, ve kterém každý svým postojem ovlivňuje ostatní. Členstvím v EU se posunuly hranice, kdy ještě můžeme říct: "Je to naše vnitřní věc."
Když jsme na úsvitu dnešního českého státu formulovali naše národní zájmy v pojmech zahraniční politiky, shodli jsme se na třech prioritách - vstupu do NATO, vstupu do EU a dobrých vztazích se sousedy - i na tom, že tyto priority mají být v rovnováze.
Dnes jsme však v zásadně jiné situaci, než před třinácti roky, kdy jsme posílali přihlášku do EU. Tehdy jsme si nemohli klást podmínky, pouze bez větší diskuse akceptovat normy a zákony v podobě, v jaké se bez naší účasti vyvinuly. Šlo o proces podobný tomu, v jehož rámci se přistěhovalec podrobuje předpisům a okolnostem, které si vynucují jiné chování, než na jaké byl navyklý. Způsob, jakým jsme tento jedinečný úkol zvládli, aniž by byla narušena naše národní identita, je obdivuhodný.
Za poslední desetiletí se ale změnila také EU. Na jedné straně se rozšířením zvětšila a zředila, a její zakládající členové se jen obtížně smiřují s tím, že jejich vliv je menší než dříve. Na druhé straně byla v důsledku sílící evropské emancipace a módního antiamerikanismu oslabena transatlantická vazba, která byla po desetiletí zárukou klidného evropského rozvoje. Pro země v geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem to představuje nemalé zneklidnění.


Velmi hloupé rady

Vstupem do EU jsme něco získali, něco ztratili, ale hlavně jsme přijali novou zodpovědnost. Jako plnoprávní členové nejenom můžeme, ale přímo musíme aktivně ovlivňovat budoucnost evropské integrace. Nedávno zazněl názor, že bychom měli postupovat tak, abychom se neocitli "na chvostě vývoje". Upřímně řečeno jsem ještě nikdy neslyšel hloupější návod pro naši evropskou politiku.
Tento názor jako by pocházel z nedávné minulosti, kdy bylo žádoucí zvednout ruku v pravou chvíli a kývnout na každý rituál, který byl mocí předepsán. Kdybychom se řídili podle tohoto vzoru, rezignovali bychom nejen na jakýkoli vliv na evropské dění, ale i na naše domácí záležitosti.


Nerušme záchrannou brzdu

Pojem Evropa chápeme dvojím způsobem. Jednak jako něco, s čím se identifikujeme, aniž bychom museli uvádět jakékoli důvody. Současně vnímáme Evropu jako něco, co nás přesahuje. Evropa je cosi víc než Česká republika, Francie nebo Británie. Tato dichotomie musí zůstat zachována. S Evropou, kterou bychom pociťovali jen jako cosi nadřazeného, nám nevlastního, bychom se neuměli smířit.
Evropská unie zatím nemá vlastní právní subjektivitu, což bývá vyjádřeno větou, že "státy jsou pány smluv". Měli bychom trvat na tom, aby toto pravidlo zůstalo zachováno. Nejde o národní egoismus, ale o samu podstatu EU. V momentě, kdy evropské národy budou mít pocit, že již nejsou "pány smluv", začne eroze celé unie.
Zůstává otázkou, zda jsme se s textem euroústavy v podobě, která byla dojednána, nedostali na samou hranu nebo dokonce do bodu obratu. Mnohé pasáže v dokumentu, které umožňují flexibilitu a plíživý, jen málo kontrolovatelný přenos kompetencí z národní na nadnárodní úroveň, jsou riskantní.
Také právo veta má svůj význam: je jakousi záchrannou brzdou společenství v případě, že jeden jeho člen se cítí ohrožen. Tato brzda by neměla být zneužívána, ale rušit ji či výrazně omezovat není dobré. Stejně jako ve vlaku nerušíme záchranné brzdy, přestože tu a tam dojde k tomu, že za ni někdo zatáhne zbytečně.


Porážka elit

Evropská integrace byla od počátku projektem evropských elit. Vedla k poválečnému smíření evropských národů a hospodářské prosperitě. Pro národy, které se tohoto experimentu účastnily, nebyl tehdy problém Evropu elit akceptovat. Dnes jsme ovšem v jiné situaci. Poselství referend ve Francii a Nizozemí spočívá v tom, že Evropu elit zásadně zpochybnily. Jde o průlom do integračního procesu.
Je stejně pochopitelné jako zarážející, že toto poselství nebylo evropskými elitami dodnes pochopeno a že přetrvává snaha význam obou referend bagatelizovat. Navzdory mnoha prohlášením se žádná opravdová reflexe zatím nekonala.
Je zjevné, že euroústavu ve stávajícím znění a pod současným názvem nejsou připraveni ratifikovat Britové. Země na severu Evropy vyčkávají, protože se obávají, že prohloubením integrace bez Británie by byla narušena rovnováha mezi katolickým jihem a protestantským severem Evropy. S nedůvěrou se k ústavě staví i česká a polská veřejnost.
V zemích, které ústavu ratifikovaly, byla jen výjimečně procedura podrobena lidovému hlasování. Výše řečené ovšem neznamená, že by lidé mysleli protievropsky. My Češi si už nejpozději od třicetileté války dobře uvědomujeme naši závislost na evropském dění. Oč jde, je to samé, oč šlo ve Francii a Holandsku: o nedůvěru v Evropu elit, včetně těch vlastních.


Co ano a co ne

Německé předsednictví si uložilo obtížný úkol. Hlasy z Berlína, například kritická studie bývalého německého prezidenta Romana Herzoga, který se v důsledku nevyjasněných kompetencí v euroústavě obává o osud demokracie v Německu, ukazují, že jeho řešení bude těžké a dlouhodobé. Náš hlas, který v této diskusi zazní, by měl sledovat dvojí zájem:
Za prvé bychom neměli dopustit, aby evropská integrace vyústila do nového elitářského projektu, který jen dál rozevře nůžky mezi těmi nahoře a těmi dole. A za druhé bychom měli postupovat tak, aby integrace Evropu sjednocovala, nikoli rozdělovala.
Stávající text diskutované euroústavy bohužel tyto požadavky nesplňuje.

Autor je místopředsedou vlády pro evropské záležitosti (ODS)

Související