Svým způsobem to byla první moderní města na světě. Žádné okázalé chrámy, ale lázně, žádné honosné budovy panovníka, ale veřejné haly a dokonalá kanalizace, žádné monumentální sochy v jednotném stylu oslavující válečná vítězství, ale rozmanitost drobných uměleckých předmětů zpříjemňujících každodenní život. Tak vypadala Harappa, Mohenžo-daro a další města prožívající v povodí řeky Indus svůj zlatý věk mezi 26. a 17. stoletím před naším letopočtem.

Písmo podivuhodné kultury, která obchodovala s mnoha mocnými říšemi, se dodnes nepodařilo rozluštit, avšak i samotné trosky vypovídají o neuvěřitelné modernosti tohoto zaniklého světa. Města nerostla živelně, ale prozrazují promyšlený urbanistický plán. Technika a rozměry stavebních prvků v Mohendžo-daru a Harappě byly prakticky unifikované, přestože obě sídla od sebe dělilo asi pět set kilometrů. V standardně třípatrových domech z pálených cihel nechyběly ani koupelny.

Nenašly se žádné stopy po okázalém náboženství, po válkách, masovém zotročování nebo po despotické centralizované moci.

"Nálezy naznačují, že v této civilizaci neexistovaly společenské třídy," tvrdí historička Emily Swansonová z chicagské North Park University.

Města zřejmě řídila výrobu a obchod v rozsáhlé úrodné oblasti - na rozdíl od jiných správních celků té doby se však obešla bez hrubého násilí a státem posvěcených kultů. Civilizace používala jednotný systém překvapivě přesných měr a vah, nejspíš počítala v desítkové soustavě. Není bez zajímavosti, že některé dochované figurky zaujímají pozice známé z jógy a že archeologové našli na kosterních pozůstatcích stopy po pokročilých zubařských zákrocích.

Od 20. století př. n. l. se ovšem začaly objevovat první známky úpadku. Měnil se styl umění, městské čtvrti začínaly pustnout. To vše bez známek válečného ničení nebo jiných katastrofických dějů. Někteří odborníci se domnívají, že postupný zánik přivodila klimatická změna, jiní soudí, že na vině je usazování nových kmenů ze severu, kterým civilizační vymoženosti mnoho neříkaly. Možná ale byl život v unifikované "komunistické" společnosti tak nudný a otravný, že lidé ztratili vůli v něm pokračovat. Jisté je jen jedno: ani civilizace, která v mnohém předběhla svou dobu, není imunní vůči nástrahám dějin.

Města v povodí Indu
První předkové pozdějších budovatelů výstavních měst se v oblasti řeky Indu na území dnešního Pákistánu usazovali okolo roku 3000 př. n. l. Vrcholná fáze rozkvětu této civilizace začíná přibližně v 26. století př. n. l., kdy zde vzniklo asi sto měst a dalších velkých osad. Jejich skutečná jména neznáme, označení Harappa a Mohenžo-daro pocházejí ze jmen současných vesnic v blízkosti vykopávek.

V dobách největšího rozkvětu mělo Mohendžo-daro asi 35 000 obyvatel. Zabývali se obchodem a řemesly, především zpracováním kovů. Železo ještě neznali. Civilizace zanikla okolo roku 1700 př. n. l., kdy se zde objevili noví obyvatelé Árijové.

Starověká kultura v povodí Indu zcela upadla v zapomenutí. Vzkřísily ji až vykopávky, které tady ve 20. letech minulého století prováděl britský archeolog Sir John Marshall.


070118-hx-2b.jpg
Soška z Mohendžo-dara.

070118-hx-2a.jpg
Rekonstrukce domu v Mohendžo-daro (vlevo) a zbytky zdí (vpravo).