Starý otec
Můj děda z tátovy strany byl mým nejmilejším příbuzným. Nikdy na mě nekoukal obráceným dalekohledem a vždycky si mě posadil na klín a houpal mě na kolenou, a když jsem mu řekl, "Dědo, ukaž mi svoje číslo", a máma s tátou se rozkřikli, ať toho okamžitě nechám, že kdo je zvědavej, bude brzo starej, starý otec okřikl zase je, ať mě nechají být, a pohladil mě po vlasech a řekl, "Jen ať to všechno ví", vykasal si rukáv a nechal mě prstem šťourat do inkoustového šestimístného čísla, které už nikdy nemohl z předloktí smýt.
Bydlel v městečku za velkým listnatým lesem pár kilometrů od naší letní chaty, která stála na břehu hnědé řeky čtyři zdymadla po proudu od města M., a přes ten les k nám jezdil na návštěvu na svém staromódním velocipedu s cibulí dynama u předního kola, propojenou drátkem se skomíravou žárovkou světla na řídítkách. "Zdar, rodinko! Já jedu jenom na skok, ale dal bych si čaj," oznámil vždycky ve dveřích, ovšem i já jsem už věděl, že se ve skutečnosti přijel postarat o ovocné stromy, které nám sám kolem chaty zasadil a jimž se nikdo jiný nevěnoval.
Jedno odpoledne toho léta se starý otec necítil dobře a jenom se mnou pomalu prošel zahradou. Bylo horko k zalknutí, ale starý otec si na sebe vzal dlouhý černý kabát a měl ho upnutý až k bradě. Mně bylo divné, proč na sobě děda nosí zimník, když já se vedle něj potím v kraťasech, ale řeč na to nikdy nepřišla. Starý otec vypadal unaveně a brzy se rozhodl, že pojede domů, "Lidi, já už se dneska nemůžu dočkat, až budu v posteli."
Doprovodil jsem ho k brance a pak jsem se díval, jak sbírá síly, aby naskočil na ten svůj velociped se širokými gumami. Dlouho vedle něj stál a svíral řídítka a mně se zdálo, že se třese zimou, i když mu slunce pražilo na tlustý kabát, a jenom se díval daleko před sebe, snad až do chřtánu lesa, jenž byl žíhaný zlatavým a zelenkavým světlem. Nakonec se na mě ještě unaveně usmál a chabě se odrazil, sotva ten těžký velocipéd uvedl do pohybu, a pak se odrazil znova, ale moc rychlosti tím nenabral a jen tak jel na šlapce a odrážel se volnou nohou, pětkrát, desetkrát, patnáctkrát, sunul se pěšinkou k lesu, a já čekal, až tu zadní nohu přehodí přes sedlo, jenže on ji vlekl za sebou, jako by najednou byla z olova. V jednu chvíli ho všechna ta tíha skoro zastavila, ale těsně předtím, než spadnul, se na poslední chvíli přece jen opět namáhavě odrazil a zase malinko popojel, a já dostal strach a chtěl jsem za ním běžet a vzít ho za botu a přehodit mu tu nohu přes sedlo, ale byl už moc daleko, tak jsem jenom doufal, že si to všechno rozmyslí, obrátí se a zůstane u nás přes noc, protože ráno by určitě na ten svůj velociped naskočil normálně, jenže starý otec to nikdy nevzdal a odstrkoval se dál, byl už skoro u ústí lesní cesty, když se tou olověnou nohou odrazil dvakrát rychle za sebou a veliký černý kabát se za ním vzdul a on přece jen zanožil, opatrně přehoupl nohu přes sedlo a zmizel v lese, a když jsem ho pak viděl znova, ležel s očima zavřenýma v rakvi a za zdí fajrovaly kremační plameny.
Býčí zápasy
Ve chřtánu černého lesa, ze kterého nevede žádná cesta ven, anebo v zapálené rakvi, jsem chtěl viděl Jozefa ve chvíli, kdy jsem švihl zaostávajícího býčka klackem do kulek. Ten se chudák bolestí vzepjal a plnou parou to napral do jalovic před ním, nic víc to nechtělo, vzápětí duněly stovky kopyt a létaly kusy bláta a splašené stádo se hnalo přímo na Jozefa, zahlédl jsem ho jen na vteřinu, než ho smetlo, pustil se kolečka a instinktivně zvedal ruce, chtěl si krýt hlavu, řítila se na něj drtivá síla, ale bylo to, jako kdyby se komár stavěl náklaďáku, ani ty ruce úplně nezvedl, měl zpomalené reakce, nad hřměním kopyt jasně zazvonily vysoké kovové tóny kýblů, Jozefův černý kabát se mihl v rozmazané šmouze dobytčích nohou a pak se stádo přehnalo a v bahně zůstal jen cumel černé látky. Země kolem ní vypadala jak cedník, ve stopách po kopytech stála voda a stříbrně se leskla a Jozef v tom cedníku ležel vedle převráceného kolečka a nehýbal se. Sešlapané kýble trčely až u branky jako dvě rozmačkané konzervy. Stádo mezitím oběhlo lípy a hnalo se zpátky, zaclonilo mi výhled a začpělo dobytčím pachem, a tak jsem se otočil a podíval se na ohradu, co tomu říkají mí vesničtí kámoši, ale na kulatinách už nikdo nebyl.
Obrátil jsem se do ohrady a tam bylo po všem. V blátě ležel zdupaný chomáč černé látky. To máš za to, že jsi spráskal dědu bičem, ty sanktusáku jeden, teď už si nikdy žádným bičem ani nešvihneš. A děda betonové srdce se brzo dozví, co se stalo, a konečně se na mě usměje, poklepe si na zdravé koleno a já mu na něj vylezu a on mi bude vyprávět historky z války, jako mi je vyprávěl starý otec.
Jalovice měly za ten den býčích zápasů dost. Už dobíhaly a od mokrých hub se jim kouřilo a já zahodil klacek a vylezl z ohrady. Nechtěl jsem být zavřený v jednom prostoru s tím rancem černé látky a na cestě zpátky na statek jsem celý výběh radši obešel. Z uličky mezi sýpkou a kůlnou na nářadí jsem se ještě naposledy ohlédl a vtom ten černý ranec zakašlal. Bylo to jen slabounké zachrchlání, ale já ho jasně zaslechl. Jozef žil. Už zvedal hlavu a pokoušel se vzepřít na rukou. Odběhl jsem dopředu, aby mě tu nikdo neviděl, ale pak jsem se zase pár kroků vrátil a díval se, jak Jozef klečí a opírá se rukama o zem a kývá se ze strany na stranu a upřeně zírá do bláta pod sebou. Bylo jen otázkou času, než se mu podaří vstát.
Nebylo. Nevstal. Najednou začal plivat krev a vzápětí ze sebe tu krev chrlil jedním ostře rudým proudem a celý se přitom svíjel. Byl to hrozný pohled, ale já se od něj nemohl odtrhnout. Jozef chrčel a řinula se z něj krev a cákala mu na ruce, sesul se na paty a pak se pomalu zvrátil dozadu a ležel tam v rozmočeném bahně a kravincích, už nekašlal ani nechrlil krev, jen sípavě lapal po dechu a mně najednou došlo, jak hroznou věc jsem to právě udělal.
Ten večer jsem se modlil doopravdy, co kdyby mi můj anděl strážný přeci jen mohl nějak pomoci, a pak jsem si lehl co nejdál od dědových ztuhlých nohou a vdechoval vůni koní a poslouchal, jak si máma s babičkou povídají ve žluté výseči světla na druhém konci kuchyně. Nevěděly, že Jozef leží v kaluži vlastní krve v blátě za sýpkou, a já nevěděl, co se stane zítra, a bál jsem se rána a strašně jsem chtěl, ať to ráno nikdy nepřijde, a najednou koukám a okny se prodírá slunce.
Černý knoflík
Hned jak se mi podařilo vymanit z babiččiny láskyplné péče, tak jsem vyběhl z chalupy a letěl k výběhu. Proběhl jsem uličkou a u ohrady se zarazil. Pod lípami nebylo nic. Černý cumel už v bahně neležel. Zmizely i sešlapané kýble a převrácené kolečko. Jalovice a býčci se oháněli ocasy v závětří za sýpkou a dávno už slízali i krmení, které včera roznesli na kopytech. Náhlá prázdnota mi nahnala hrůzu. Otevřel jsem branku a po špičkách se kradl k plechovému žlabu, abych prozkoumal bahno kolem něj. Jalovice mě klidně pozorovaly a z hub se jim táhly čůrky lepivých slin a blýštivě chytaly světlo. V bahně stála v otiscích kopyt voda modrá jako nebe. V jedné z miniaturních kaluží jsem našel velký černý knoflík od kabátu a kus od něj rezavý flek zaschlé krve. Tak a teď do mě uhodí blesk. Nebe bylo modré. Každý krok v bahně mlaskl. Zpátky k brance jsem se plížil po špičkách. Zahákoval jsem ji za sebou a šoural se zpátky na statek. Tohle byl naprostý konec.
Zbytek rána jsem proseděl ve vytopené kuchyni a celou dobu jsem sbíral odvahu říct babičce, co se stalo. Chtěl jsem se ukrýt pod její křídlo, babička by jistě věděla, co dělat, jen kdybych jí to dokázal říct. Několikrát už jsem měl přiznání na jazyku, ale nikdy se mi nepodařilo ho ze sebe vypravit, a pak už nám jel autobus.
Políbil jsem dědu na rozloučenou na obě tváře. Jako obvykle se zdálo, že se mu ulevilo a že je rád, že odjíždím. Zato babička z toho byla smutná. Vyprovodila nás až na zastávku a počkala tam s námi na autobus, zuřivě jsem jí pak mával přes ušmudlané okno a díval se, jak se zmenšuje.
O Jozefovi celé ráno nepadlo ani slovo a já ze všech sil doufal, že mi na vesnici nakonec projde i pokus o vraždu.
-
O autorovi a díle
Americký spisovatel českého původu Jan Novák (*1953) se narodil v Kolíně, ale v šestnácti letech s rodiči a sestrami emigroval přes Rakousko do Spojených států. Vystudoval University of Chicago a v tomto městě také se svou rodinou dodnes žije. Svou první knihu (Striptýz Chicago) ještě napsal česky, ale pak už psal většinou anglicky. Z dalších jeho děl jmenujme knihy Miliónový jeep, Samet a pára, vynikající reflexi ročního pobytu v Čechách s názvem Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci či román-dokument Zatím dobrý s podtitulem Mašínovi a největší příběh studené války, za který autor získal cenu Magnesia Litera. Spolupracoval také s Milošem Formanem na jeho autobiografii nazvané Co já vím (její podstatně rozšířené a přepracované vydání připravuje na přelom února a března nakladatelství Bookman). A nakladatelství Bookman také v nejbližších dnech vydá Novákovu nejnovější knihu, z níž přinášíme ukázku - vzpomínkově laděnou prózu, jíž autor dal lakonický titul Děda...
Snímek: HN - Jan Šilpoch
Můj děda z tátovy strany byl mým nejmilejším příbuzným. Nikdy na mě nekoukal obráceným dalekohledem a vždycky si mě posadil na klín a houpal mě na kolenou, a když jsem mu řekl, "Dědo, ukaž mi svoje číslo", a máma s tátou se rozkřikli, ať toho okamžitě nechám, že kdo je zvědavej, bude brzo starej, starý otec okřikl zase je, ať mě nechají být, a pohladil mě po vlasech a řekl, "Jen ať to všechno ví", vykasal si rukáv a nechal mě prstem šťourat do inkoustového šestimístného čísla, které už nikdy nemohl z předloktí smýt.Bydlel v městečku za velkým listnatým lesem pár kilometrů od naší letní chaty, která stála na břehu hnědé řeky čtyři zdymadla po proudu od města M., a přes ten les k nám jezdil na návštěvu na svém staromódním velocipedu s cibulí dynama u předního kola, propojenou drátkem se skomíravou žárovkou světla na řídítkách. "Zdar, rodinko! Já jedu jenom na skok, ale dal bych si čaj," oznámil vždycky ve dveřích, ovšem i já jsem už věděl, že se ve skutečnosti přijel postarat o ovocné stromy, které nám sám kolem chaty zasadil a jimž se nikdo jiný nevěnoval.
Jedno odpoledne toho léta se starý otec necítil dobře a jenom se mnou pomalu prošel zahradou. Bylo horko k zalknutí, ale starý otec si na sebe vzal dlouhý černý kabát a měl ho upnutý až k bradě. Mně bylo divné, proč na sobě děda nosí zimník, když já se vedle něj potím v kraťasech, ale řeč na to nikdy nepřišla. Starý otec vypadal unaveně a brzy se rozhodl, že pojede domů, "Lidi, já už se dneska nemůžu dočkat, až budu v posteli."
Doprovodil jsem ho k brance a pak jsem se díval, jak sbírá síly, aby naskočil na ten svůj velociped se širokými gumami. Dlouho vedle něj stál a svíral řídítka a mně se zdálo, že se třese zimou, i když mu slunce pražilo na tlustý kabát, a jenom se díval daleko před sebe, snad až do chřtánu lesa, jenž byl žíhaný zlatavým a zelenkavým světlem. Nakonec se na mě ještě unaveně usmál a chabě se odrazil, sotva ten těžký velocipéd uvedl do pohybu, a pak se odrazil znova, ale moc rychlosti tím nenabral a jen tak jel na šlapce a odrážel se volnou nohou, pětkrát, desetkrát, patnáctkrát, sunul se pěšinkou k lesu, a já čekal, až tu zadní nohu přehodí přes sedlo, jenže on ji vlekl za sebou, jako by najednou byla z olova. V jednu chvíli ho všechna ta tíha skoro zastavila, ale těsně předtím, než spadnul, se na poslední chvíli přece jen opět namáhavě odrazil a zase malinko popojel, a já dostal strach a chtěl jsem za ním běžet a vzít ho za botu a přehodit mu tu nohu přes sedlo, ale byl už moc daleko, tak jsem jenom doufal, že si to všechno rozmyslí, obrátí se a zůstane u nás přes noc, protože ráno by určitě na ten svůj velociped naskočil normálně, jenže starý otec to nikdy nevzdal a odstrkoval se dál, byl už skoro u ústí lesní cesty, když se tou olověnou nohou odrazil dvakrát rychle za sebou a veliký černý kabát se za ním vzdul a on přece jen zanožil, opatrně přehoupl nohu přes sedlo a zmizel v lese, a když jsem ho pak viděl znova, ležel s očima zavřenýma v rakvi a za zdí fajrovaly kremační plameny.
Býčí zápasy
Ve chřtánu černého lesa, ze kterého nevede žádná cesta ven, anebo v zapálené rakvi, jsem chtěl viděl Jozefa ve chvíli, kdy jsem švihl zaostávajícího býčka klackem do kulek. Ten se chudák bolestí vzepjal a plnou parou to napral do jalovic před ním, nic víc to nechtělo, vzápětí duněly stovky kopyt a létaly kusy bláta a splašené stádo se hnalo přímo na Jozefa, zahlédl jsem ho jen na vteřinu, než ho smetlo, pustil se kolečka a instinktivně zvedal ruce, chtěl si krýt hlavu, řítila se na něj drtivá síla, ale bylo to, jako kdyby se komár stavěl náklaďáku, ani ty ruce úplně nezvedl, měl zpomalené reakce, nad hřměním kopyt jasně zazvonily vysoké kovové tóny kýblů, Jozefův černý kabát se mihl v rozmazané šmouze dobytčích nohou a pak se stádo přehnalo a v bahně zůstal jen cumel černé látky. Země kolem ní vypadala jak cedník, ve stopách po kopytech stála voda a stříbrně se leskla a Jozef v tom cedníku ležel vedle převráceného kolečka a nehýbal se. Sešlapané kýble trčely až u branky jako dvě rozmačkané konzervy. Stádo mezitím oběhlo lípy a hnalo se zpátky, zaclonilo mi výhled a začpělo dobytčím pachem, a tak jsem se otočil a podíval se na ohradu, co tomu říkají mí vesničtí kámoši, ale na kulatinách už nikdo nebyl.
Obrátil jsem se do ohrady a tam bylo po všem. V blátě ležel zdupaný chomáč černé látky. To máš za to, že jsi spráskal dědu bičem, ty sanktusáku jeden, teď už si nikdy žádným bičem ani nešvihneš. A děda betonové srdce se brzo dozví, co se stalo, a konečně se na mě usměje, poklepe si na zdravé koleno a já mu na něj vylezu a on mi bude vyprávět historky z války, jako mi je vyprávěl starý otec.
Jalovice měly za ten den býčích zápasů dost. Už dobíhaly a od mokrých hub se jim kouřilo a já zahodil klacek a vylezl z ohrady. Nechtěl jsem být zavřený v jednom prostoru s tím rancem černé látky a na cestě zpátky na statek jsem celý výběh radši obešel. Z uličky mezi sýpkou a kůlnou na nářadí jsem se ještě naposledy ohlédl a vtom ten černý ranec zakašlal. Bylo to jen slabounké zachrchlání, ale já ho jasně zaslechl. Jozef žil. Už zvedal hlavu a pokoušel se vzepřít na rukou. Odběhl jsem dopředu, aby mě tu nikdo neviděl, ale pak jsem se zase pár kroků vrátil a díval se, jak Jozef klečí a opírá se rukama o zem a kývá se ze strany na stranu a upřeně zírá do bláta pod sebou. Bylo jen otázkou času, než se mu podaří vstát.
Nebylo. Nevstal. Najednou začal plivat krev a vzápětí ze sebe tu krev chrlil jedním ostře rudým proudem a celý se přitom svíjel. Byl to hrozný pohled, ale já se od něj nemohl odtrhnout. Jozef chrčel a řinula se z něj krev a cákala mu na ruce, sesul se na paty a pak se pomalu zvrátil dozadu a ležel tam v rozmočeném bahně a kravincích, už nekašlal ani nechrlil krev, jen sípavě lapal po dechu a mně najednou došlo, jak hroznou věc jsem to právě udělal.
Ten večer jsem se modlil doopravdy, co kdyby mi můj anděl strážný přeci jen mohl nějak pomoci, a pak jsem si lehl co nejdál od dědových ztuhlých nohou a vdechoval vůni koní a poslouchal, jak si máma s babičkou povídají ve žluté výseči světla na druhém konci kuchyně. Nevěděly, že Jozef leží v kaluži vlastní krve v blátě za sýpkou, a já nevěděl, co se stane zítra, a bál jsem se rána a strašně jsem chtěl, ať to ráno nikdy nepřijde, a najednou koukám a okny se prodírá slunce.
Černý knoflík
Hned jak se mi podařilo vymanit z babiččiny láskyplné péče, tak jsem vyběhl z chalupy a letěl k výběhu. Proběhl jsem uličkou a u ohrady se zarazil. Pod lípami nebylo nic. Černý cumel už v bahně neležel. Zmizely i sešlapané kýble a převrácené kolečko. Jalovice a býčci se oháněli ocasy v závětří za sýpkou a dávno už slízali i krmení, které včera roznesli na kopytech. Náhlá prázdnota mi nahnala hrůzu. Otevřel jsem branku a po špičkách se kradl k plechovému žlabu, abych prozkoumal bahno kolem něj. Jalovice mě klidně pozorovaly a z hub se jim táhly čůrky lepivých slin a blýštivě chytaly světlo. V bahně stála v otiscích kopyt voda modrá jako nebe. V jedné z miniaturních kaluží jsem našel velký černý knoflík od kabátu a kus od něj rezavý flek zaschlé krve. Tak a teď do mě uhodí blesk. Nebe bylo modré. Každý krok v bahně mlaskl. Zpátky k brance jsem se plížil po špičkách. Zahákoval jsem ji za sebou a šoural se zpátky na statek. Tohle byl naprostý konec.
Zbytek rána jsem proseděl ve vytopené kuchyni a celou dobu jsem sbíral odvahu říct babičce, co se stalo. Chtěl jsem se ukrýt pod její křídlo, babička by jistě věděla, co dělat, jen kdybych jí to dokázal říct. Několikrát už jsem měl přiznání na jazyku, ale nikdy se mi nepodařilo ho ze sebe vypravit, a pak už nám jel autobus.
Políbil jsem dědu na rozloučenou na obě tváře. Jako obvykle se zdálo, že se mu ulevilo a že je rád, že odjíždím. Zato babička z toho byla smutná. Vyprovodila nás až na zastávku a počkala tam s námi na autobus, zuřivě jsem jí pak mával přes ušmudlané okno a díval se, jak se zmenšuje.
O Jozefovi celé ráno nepadlo ani slovo a já ze všech sil doufal, že mi na vesnici nakonec projde i pokus o vraždu.
-
O autorovi a díle
Americký spisovatel českého původu Jan Novák (*1953) se narodil v Kolíně, ale v šestnácti letech s rodiči a sestrami emigroval přes Rakousko do Spojených států. Vystudoval University of Chicago a v tomto městě také se svou rodinou dodnes žije. Svou první knihu (Striptýz Chicago) ještě napsal česky, ale pak už psal většinou anglicky. Z dalších jeho děl jmenujme knihy Miliónový jeep, Samet a pára, vynikající reflexi ročního pobytu v Čechách s názvem Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci či román-dokument Zatím dobrý s podtitulem Mašínovi a největší příběh studené války, za který autor získal cenu Magnesia Litera. Spolupracoval také s Milošem Formanem na jeho autobiografii nazvané Co já vím (její podstatně rozšířené a přepracované vydání připravuje na přelom února a března nakladatelství Bookman). A nakladatelství Bookman také v nejbližších dnech vydá Novákovu nejnovější knihu, z níž přinášíme ukázku - vzpomínkově laděnou prózu, jíž autor dal lakonický titul Děda...
Snímek: HN - Jan Šilpoch
