Aténské Národní archeologické muzeum nabízí ty nejskvělejší poklady antického umění. Návštěvník neví, co dřív obdivovat: obří sochu Poseidóna metajícího trojzubec, stěny pokryté nádhernými freskami z ostrova Théry, zlatou Agamemnonovu masku ... nebo stovky dalších uměleckých děl, které dosud znal jen z učebnic. Přesto odborníci nedávno znovu zaměřili pozornost na exponát, který nezasvěcenému nejspíš neřekne vůbec nic: na pár zlomků zkorodovaného kovu v nenápadné vitríně. Artefakt vyhlíží spíš jako vážný kandidát na urychlenou recyklaci. Ve skutečnosti však představuje senzaci i mezi úžasnými poklady, kterými se pyšní toto přední světové muzeum.
"Troufám si tvrdit, že historická a vědecká hodnota této věci je větší než hodnota Mony Lisy," prohlásil profesor Mike Edmunds z Cardiff University ve Velké Británii.

Kapesní planetárium staré dva tisíce let
Kousky zdánlivého šrotu našli řečtí lovci mořských hub roku 1900 v antickém vraku u ostrova Antikythéry. Moc nechybělo a skončily znovu na dně moře, protože potopená loď byla plná mnohem zajímavějších nálezů - hlavně uměleckých předmětů. Šťastnou shodou náhod k tomu nedošlo.
Od té doby archeologové při zkoumání přístroje nepřestávají vycházet z údivu. První soustředěnou pozornost věnovali nálezu Američan Derek de Solla Price a Řek Georgos Stamir v padesátých letech. Zjistili, že nevzhledná hrouda byla původně malou dřevěnou krabičkou, která obsahovala několik desítek jemných ozubených kovových kol s přesnými diferenciálními převody. Díky nim se v otvorech na čelní stěně samočinně objevovaly výsledky složitých astronomických výpočtů. Největší číselník měl pevnou část se znameními zvěrokruhu, pod níž se pohyboval velký kruh. Ten znázorňoval zdánlivý roční pohyb Slunce na pozadí zvířetníkových souhvězdí. Značení stupnice dovolovalo určovat východy a západy Slunce a významných hvězd i jiné údaje. Kromě toho zde možná byly ještě nejméně dva další "displeje" ukazující pohyby Měsíce a pěti tehdy známých planet. U těchto menších číselníků a jejich soukolí se však velké části nedochovaly. Co všechno doopravdy uměly, se můžeme jen dohadovat.
"Nikde jinde nemají nic, co by se tomuto zařízení podobalo," napsal tehdy Derek de Solla Price. "Podle toho, co o úrovni vědy a techniky v helénské době víme, bychom měli usuzovat, že takový přístroj vůbec neměl existovat."

"Je to zkonstruované zatraceně dobře"
Derek de Solla Price své závěry zveřejnil roku 1959 v časopise Scientific American. Získal sice obdiv laiků a záhadologů typu Ericha von Dänikena, vědci jej ale brali se značnou rezervou. Letos na přelomu listopadu a prosince se však konala v Aténách vědecká konference, která jeho názory plně potvrdila. Jeden z jejích účastníků, britský profesor Mike Edmunds, řekl jen poněkud jinými slovy prakticky totéž, co kdysi Derek de Solla Price: "Ten strojek je něco naprosto mimořádného, jediný svého druhu na světě. Návrh je skvělý, astronomické funkce naprosto přesné. Když se díváte na to, jak byl zkonstruován, tak vám doslova spadnou čelisti. Ať už jej sestrojil kdokoliv, udělal to zatraceně dobře."
Účelem konference bylo seznámit vědeckou veřejnost s výsledky výzkumu strojku, který společně provedlo několik britských a řeckých vědeckých pracovišť. Badatelé podrobili zbytky přístroje důkladnému vyšetření na počítačovém tomografu, podobném tomu, jaký se používá v nemocnicích. Pomocí superpočítače Hewlett-Packard pak analyzovali funkce jeho ozubených soukolí a zrekonstruovali pravděpodobnou původní podobu. Po tomto prozkoumání se "počítač z Antikythéry" opět vrátil do dokonale klimatizované vitríny v athénském Národním archeologickém muzeu.
I tentokrát vědci konstatovali, že mají nejspíš v rukách jen fragment něčeho podstatně složitějšího. Potvrdili i Priceho názor, podle kterého přístroj vykazuje úroveň znalostí a přesnosti zpracování, jaké hodinářství dosáhlo teprve v novověku. Jen s malou opravou - zatímco dříve ohodnotili znalosti neznámého antického konstruktéra na 16. století (tedy na dobu pozdní renesance), nyní ještě přidali a mluví o 18. století. Záhadné zařízení tedy obsahuje technologie doby, kdy se rodil parní stroj, vzlétly první balóny a začínala průmyslová revoluce...

Ciceronovo svědectví
Mechanický "analogový počítač" v antické době vzbuzuje znepokojující otázky. Opravdu mohlo něco tak složitého a přesně zpracovaného vzniknout osamoceně, jako výtvor nějakého izolovaného génia? Vždyť konstrukce strojku vyžadovala znalosti z mnoha oborů a zkušenosti generací techniků - stejně jako se postupně vyvíjely novověké technologie.
Ve skutečnosti ale nález z Antikythéry netrčí z antické minulosti tak úplně osamoceně. Z té doby je známo několik textů líčících podobné přístroje. Jeden z nich dokonce osobně viděl, vyzkoušel a popsal slavný římský politik, spisovatel, filozof a řečník Marcus Tulius Cicero (106 př. n. l. - 43 př. n. l.). Toto zařízení údajně pocházelo přímo od Archiméda. Lépe řečeno z jeho pozůstalosti, protože nejslavnějšího antického vynálezce při výpravě proti Syrakusám nedopatřením probodl římský legionář. Popisy sice líčí podstatně jednodušší "planetária" než to od Antikythéry, možné ale je, že laičtí svědkové jen nebyli schopni pochopit všechny funkce složitého přístroje, který měli před sebou. Nebo o kterém se jen doslechli. Představme si, že by některý z dnešních politiků napsal pojednání o principech a schopnostech moderního superpočítače...
Doba před počátkem letopočtu zjevně nebyla tak primitivní, jak se často soudí. Řečtí filozofové se postupně blížili ke správné představě nejbližšího vesmíru a k atomové podstatě hmoty, zatímco řečtí mechanici konstruovali překvapivě složitá zařízení. Kdyby se vývoj nezastavil, možná by dnes byly řecké kolonie na Měsíci a na Marsu...
Jenže historie nerada slyší slovo "kdyby". Důležitější by bylo zjištění, proč tehdy dějiny zařadily zpátečku. A především, zda něco podobného nemůže potrefit i naši civilizaci.

přístroj