Tenkrát jsem si poprvé sáhl fyzicky i psychicky na dno," vzpomíná převor benediktinského kláštera v Břevnově Petr Prokop Siostrzonek. "Ale až takové sáhnutí na dno člověku ukáže, jak na tom je. Pochopíte, že dobrá cesta vzhůru začíná odrazem od nejhlubšího spodku."Ta cesta pro vás vyvrcholila v roce 1989, kdy jste jako jediný vyslanec u nás dosud ilegálního řádu benediktinů jednal s úřady o navrácení břevnovského kláštera. Jak se vám podařilo získat ho zpátky během pouhých šesti měsíců?
Určitě mi to usnadnilo charisma hlavy břevnovské benediktinské komunity arciopata Anastáze Opaska, který po emigraci v roce 1968 žil v klášteře v německém Rohru. Jeho jménem jsem se oháněl, kam jsem přišel.
To byl jeho nápad, na nic nečekat a začít neprodleně jednat?
Anastáz mi hned po 17. listopadu zavolal: "Prosím tě, postarej se v Praze o navrácení kláštera." Ptal jsem se ho, proč by se měl v Praze někdo bavit s nějakým farářem z Moravy. Na to prohlásil, že mě s okamžitou platností jmenuje převorem a dodal: "To víš, Češi si potrpí na tituly."
Když jsme se v dubnu 1990 poprvé dostali do kláštera, měla zde státní bezpečnost v hospodářském dvoře útvar pro sledování cizinců.
Co jste tam našli?
Na dvoře stála auta s nejrůznějšími poznávacími značkami, uvnitř byla velká telefonní centrála, maskérna, promítací sál na přípravu akcí sledování "nebezpečných" cizinců. V praxi to vypadalo tak, že do práce například přijel mladík na kole a za hodinu vyjel jako stařík v mercedesu.
Vraťme se teď ale do nejranějších dob, kdy jste byl na gymnáziu. Chodil jste s nějakou holkou?
Samozřejmě. Viděli jsme se téměř denně, a já možná snil o společné budoucnosti. Byli jsme tenkrát taková parta kluků a holek, kteří ministrovali a zpívali v našem českotěšínském kostele. V té partě vládly přirozené, kamarádské vztahy, dávající šanci vzniku zamilovaných dvojic. Včetně některých budoucích manželství.
Vy jste se ale namísto manžela rozhodl stát řeholníkem. Jak jste k tomu dospěl?
Já jsem k tomu přirozeně směřoval od dětství. Narodil jsem se a vyrůstal v Českém Těšíně, kde víra byla i díky blízkosti katolického Polska mnohem živější než v jiných českých městech. Rodiče mě od první třídy přihlásili na náboženství. I když ředitel školy jim vyhrožoval, že mi zkazí kádrové posudky. Ale k hluboké víře mě přivedl stařičký páter Josef Kurowski, který mě fascinoval svými úvahami, příběhy. Dodnes si vybavuji svůj dětský šok, když jsem šel ze školy a uviděl oznámení o smrti pátera Josefa.
Kdy jste ale poprvé pocítil nutkání zasvětit své víře celý život?
Na konci třetího ročníku o prázdninách. Šel jsem se projít za město a došel k hrobu pátera Josefa. Když jsem odcházel ze hřbitova, zastavil jsem se na místě, kde jsem často stával se svojí láskou. A najednou mě napadlo: Hochu, neměl bys v životě dělat něco jiného?
Co na to vaše dívka?
Určitě to nebylo jednoduché. Ale já jsem neodcházel kvůli nějaké jiné, ale kvůli někomu jinému s velkým N.
Uvědomoval jste si, jak těžké břemeno může být víra, co jí budete muset obětovat v totalitní době?
Samozřejmě i takto jsem rozmýšlel. Ale rád opakuji, že co nic nestojí, za nic nestojí. My většinou bereme slovíčko oběť jako ztrátu. Ale latinsky se řekne sacrificium. Což je složenina ze slov sacrum a facere, učinit svatým, tedy posvětit. Oběť je něco, co člověka zkvalitňuje, pozvedá na vyšší úroveň. Bez chuti k oběti přece nemůže být šťastné ani manželství. Vždycky do něj člověk musí přinést něco ve prospěch druhého.
Našel jste na teologické fakultě, co jste hledal?
Teologie se dala tenkrát studovat jen v Litoměřicích. Výhodou bylo, že jsme se tu sešli kluci z různých koutů Čech a Moravy. Když jsme se rozešli po farách, měl jsem všude přátele. Na druhou stranu nám bylo jasné, že jsme sledováni. Že i mezi námi jsou informátoři. Někteří už v semináři navázali kontakty s různými řeholnickými společenstvími, což bylo přísně zakázáno. Museli jsme počítat, že se na to přijde.
Z fakulty vás povolali na vojnu v době, kdy hrozilo, že budeme muset poskytnout "bratrskou pomoc" Polsku. Jak jste prožíval hrozbu, že vás vyšlou zlikvidovat Solidaritu? Náš raketometný oddíl skutečně po zuby ozbrojen vyjížděl do Polska. I ty nejtvrdší povahy se loučily se slzami v očích. Nevěděli jsme, co je tam může čekat... Já jsem nebyl vybrán, protože jsem byl politicky nespolehlivý, ale posadili mě na štáb a psal jsem všechny rozkazy pro přesun. I takto absurdní byla totalita: na jedné straně se mě báli, na druhé straně jsem měl informace z první ruky. Naštěstí kluky zastavili asi deset kilometrů od hranic!
Po příchodu z vojny jste se začal vážněji zajímat o benediktiny?
Na vojně jsem poznal, jak moc je člověk vydán všanc tomu režimu. Hledal jsem hlubší zakotvení, zázemí, oporu řeholní rodiny. Bylo v tom i dost romantiky, přitahoval mne ilegální život řádu, styl života benediktinů, jejich liturgický zpěv - gregoriánský chorál.
Kdo vás seznamoval s životem řádu?
Už na semináři jsem se dostal k páterovi Alešovi Gwuzdovi, rodáku ze Zlína, kterého stále oslovovali "pane převore". Byl jím skutečně v Břevnově až do roku 1950, do násilné likvidace kláštera. Doporučoval mi určitou literaturu, vyprávěl mi, jak to chodí v benediktinských klášterech... Právě on udržoval kontakt s Anastázem Opaskem. S páterem jsem začal ilegální noviciát, přijal řeholní roucho a také řeholní jméno od svého opata jako znamení začátku nové cesty života.
Jak vám ale mohl opat Opasek dát řeholní jméno z vyhnanství?
Obyčejnou pohlednicí! Anastáz poslal jakoby z cest pohlednici páteru Alešovi, na níž mimo jiné stálo: "Pozdravujte také Prokopa." Tím mi udělil řeholní jméno.
Jak odhalila StB vaše tajné benediktinství?
Zachytili na hranicích dopis, který jsem po jedné známé posílal opatu Opaskovi přes tehdejší NDR. Za pár dní za mnou přišli pánové z StB s tím, abych podepsal spolupráci. Když jsem po třech setkáních a stupňovaných nátlacích odmítl další kontakt, byl jsem okamžitě zbaven státního souhlasu k výkonu kněžské funkce. Nastoupil jsem jako dělník v rožnovské Tesle.
Jeden z duchovních mi vyprávěl, že se v podobné situaci šel radit s biskupem a ten mu řekl: "Bratře, jsme v tunelu a nikde světélko. Ty bys věděl, co jim říkat, abys nikomu neublížil. A církvi bys pomohl..."
Zažil jsem něco podobného. Když jsem byl zbaven státního souhlasu, řekl mi jeden církevní hodnostář: "Proč si za námi nepřišel? My bychom ti pomohli." V čem by ale jejich pomoc spočívala? Asi by mi doporučili něco jiného, než jsem udělal já.
Myslíte, že se církev dostatečně vypořádala s tím, že se hodně kněží zapletlo se státní bezpečností?
Určitě se o tom mělo víc mluvit. Lidé v sobě nosí dvacet třicet let staré viny a bojí se budoucnosti. Vinu je nutné popsat a vyslovit. Pak může přijít pokání, smíření, šance na nový život.
Takže i po takovém selhání kněžím neupíráte novou šanci?
Jsou to pořád moji spolubratři a nemám právo jim sahat do svědomí. Někdy přemýšlím, zda umíme opravdu přijmout lidi, kteří se odhodlají k pokání. Nenesou i pak pečeť zrádce? Přece Šavel byl zbožný Žid, který likvidoval křesťany. Pak se obrátil a stal se apoštolem Pavlem. Ale až poté, co apoštol Barnabáš našel odvahu se za něj zaručit, že své obrácení myslí vážně. Možná se dnes někteří bojí pokání proto, že nenašli svého Barnabáše. Čteme málo pozorně knihu Skutků apoštolů...
S opatem Opaskem jste po revoluci společně stáli v čele duchovní i stavební obnovy břevnovského kláštera. Co pro vás spolupráce s ním znamenala?
Učil jsem se od něj, jak naslouchat lidské duši. Opat do své smrti vycházel z kláštera a promlouval s těmi, s nimiž nikdo jiný nedokázal promluvit. On byl třeba jeden z mála, kdo dokázal komunikovat s Karlem Krylem, jenž byl pro mnohé nepochopitelný, těžko přístupný. V rohrském klášteře a později ve Frankenu pořádal setkání Opus bonum, při nichž usmiřoval i "třídní nepřátele". On posadil vedle sebe Zdeňka Mlynáře a Pavla Tigrida a přiměl tak k dialogu někdejší vítěze a poražené.
Není zvláštní, že neumřel v Čechách, ale právě při letmé návštěvě v Rohru?
Snad je v tom nějaký symbol. Několik dní před smrtí jsem mu volal z Bílých Karpat. Říkal mi: "Víš, já musím nakrátko odjet. Nedá se to odložit." Když jsem se ho ptal, jestli něco nepotřebuje, odpověděl: "Neboj se, všechno dobře dopadne." To byla poslední věta, kterou jsem od něj slyšel. Odjel zemřít do prostředí, které mu pomohlo a formovalo ho.
V románech vstupují do kláštera muži z nešťastné lásky, po životním ztroskotání. Je to tak i ve skutečnosti?
To jsou spíš představy romantických autorů. Ale faktem je, že se objevují muži, kteří znají kláštery jen z románů. A mají představu, že se tu vznášíme půl metru nad chodbami. Proto říkám každému zájemci, že klášter není nebe na zemi, ale kus země, na níž si chceme vzájemně pomáhat do nebe.
Jakou vlastnost nemůže člověk postrádat, aby dokázal žít v klášterním společenství?Budete se divit, ale je to smysl pro humor. Protože smysl pro humor je zároveň smyslem pro společenství, pro přirozené přebývání s ostatními. Pokud si tohle nepřinášíte s sebou, je pro vás obtížné žít v jakémkoliv společenství, i v klášterním. Někdy k nám přicházejí synové z rozvrácených rodin, kteří zde hledají náhradní rodinu s otcem-opatem v čele. Ale nevyváženost jejich dosavadního života pro ně zůstává handicapem i tady. V klášteře můžete prohloubit jen to, co jste si osvojili mimo klášter. Ať už je to víra nebo soužití s bližními.
Vyprávěl jste vtipy při předávání hudebních Andělů v televizi. Co by vám řekl svatý Benedikt, který nabádal mnichy, aby nebyli "náchylní ke smíchu"?
Ale Benedikt psal svou řeholi v roce 529. Tehdy do řádu vstupovali vojáci, lidé s nezkrocenými vášněmi, drsným způsobem mluvy a zábavy. Benediktovo nařízení bylo obranou proti přenášení vojenských mravů do klášterů. Dnes nemáme důvod odstraňovat z klášterů radost. Smích člověka povznáší, je součástí i křesťanské radosti. Ovšem musí obsahovat pokoru, bez ní by byl ďábelský.
Prožívají mniši i krize, kdy pochybují o správnosti své volby? Kdy si říkají: Proč nedělám něco lidem srozumitelnějšího?
Samozřejmě. Staří mniši dost často mluvili o takzvané acedii, nebo také poledním démonu. Přibližně v poledne pocítí mnich odpor k místu, kde se nachází, k současnému životu i k práci, kterou koná. Je to vlastně neschopnost prožívat současný okamžik, jakýsi únik před realitou. Týká se to i prostředku života, tedy staré známé krize středního věku. Uprostřed života ztrácí člověk zájem o zažité návyky. Klade si otázku, jaký to má všechno smysl.
Přepadl ten démon středu života i vás?
Prožil jsem si krizi, jako ostatně každý chlap po čtyřicítce. Je důležité ji přijmout jako výzvu, obrátit se zvnějšku dovnitř, objevit v duši nové hodnoty, které dají druhé polovině života smysl. Nejhorší je, když si řeknete, že za plotem bude tráva zelenější. To si jen člověk zadělává na ještě hlubší krizi, když pak nenajde, co si myslel, že za tím plotem bude.
Jeden katolický kněz mi řekl: "Celibát je fuška." Souhlasíte?
Celibát může být fuška. Když ho člověk nebere jako něco, co si zamiloval. Celibát není odsudek, není to postoj, že ženské jsou hříšné potvory. Je to rozhodnutí pro někoho, pro Boha, pro větší životní prostor, jak s ním jít, vést k němu druhé. Pokud tomu nejsem zcela oddán, pak pro mne může být celibát opravdu dřina.
Ale vyhlášením celibátu nelze sexualitu odmítnout, tu si prostě neseme s sebou...
Vnímám to tak, že celibát není odmítnutím sexuality, ale jejím přijetím, rozvinutím. Žít v zdařilém celibátu může jenom ten, kdo dokáže sexuální energii transformovat do služby Bohu i společenství, v němž žije, do trpělivosti vůči druhým, schopnosti okamžitě jim naslouchat...
Není celibát přežitkem? Nakonec mnich Luther založil s jeptiškou Kateřinou dost vydařenou rodinu, čímž předvedl, že svaté věci a sex se spolu snášejí docela dobře.
Já bych třeba byl pro zdobrovolnění celibátu. Ostatně můj život a mé rozhodnutí by to už nezměnilo. Ale když řekneme "a", musíme říct i "b". Jsou opravdu ženy připraveny stát se manželkami kněžích, kteří obětují svůj čas farníkům, svým bližním a žijí velmi prostě? Jednou jsem tady seděl s přáteli dlouho do noci a takhle po půlnoci mi jeden z nich povídá: "Stejně by bylo lepší, kdybys byl ženatý." A já mu odpověděl: "Kdybych byl ženatý, tak by vás manželka v osm vyhodila."
Co vlastně pro vás znamená to zvláštní ticho, jaké vnímáme jenom v klášterech?Na to už se jednou kdosi ptal mnicha, který stál u studny a čerpal vodu. Řekl svému hostu: "Podívej se dolů do studny. Co vidíš?" - "Nevidím nic, jen neklidnou, rozčeřenou hladinu," odpověděl návštěvník. Chvíli stáli klidně a pak mnich řekl: "Podívej se do studny teď. Co vidíš?" - "Teď vidím na té hladině sám sebe," zvolal host. Ten příběh je o naší zkušenosti s tichem. V tichu sestupujeme do hlubin, v nichž se naprosto nezkresleně můžeme setkat se sebou samými.
Ale co když to není vůbec pěkný pohled?
Ano, někdy je to pěkný humus. Také proto se mnozí raději ohlušují walkmany, stále puštěnou televizí. Ale vezměte si, že humus znamená latinsky zemi. Od toho už je blízko ke slovíčku humilitas, což je pokora. A pak už máme jen krok k slovu homo - člověk. Takže z toho vyplývá, že pravé lidství člověk pozná, teprve když skrz pokoru sestoupí sám k sobě, až k zemi.
Ale dost lidí vám asi namítne, že dnes musí být člověk sebejistý, aby obstál. Proč by se měl zdržovat nepříjemnými zastaveními, zpytavými pohledy do sebe sama?
Napadá mne ještě příběh o domorodci, který doprovázel v Africe Evropana, jenž stále někam pospíchal. Najednou si ten Afričan sedl a nehýbal se. "Proč sedíš, vždyť to nestihneme," popouzel ho Evropan. "Musím čekat, až mě dostihne moje duše," odpověděl domorodec. I sebejistý člověk může ztroskotat, zpěvák může ztratit hlas, malíř ruku. Pak nám zbývá ještě všechno to, co si dokážeme uchovat v duši. Včetně naděje, smyslu pro tajemství. Proto bychom neměli utíkat svým duším. Proto je důležité zastavit se nejen teď během svátků, ale i všedních dní. A obnovit svůj vnitřní pokoj.
Vám se to mluví, za zdmi kláštera. Viděl jste někdy přeplněné diáře lidí, kteří nervně těkají kolem vás?
To jistě... Ale jednou tak jako tak přijde den, který žádný člověk ve svém diáři poznamenaný nemá.
-
Převor Prokop Siostrzonek (*1957)
Pochází z Českého Těšína. Po absolvování gymnázia studoval v letech 1976 až 1983 na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V té době vstoupil do řádu sv. Benedikta. Jako kněz působil na různých místech olomoucké arcidiecéze, mimo jiné v Ostravě-Porubě, Třinci, Valašském Meziříčí, Olomouci. Poté, co mu byl odebrán státní souhlas, pracoval v letech 1987 až 1988 jako dělník v Tesle Rožnov pod Radhoštěm.
Od roku 1990 je převorem Benediktinského arciopatství v Praze na Břevnově. V roce 2005 vydal v Karmelitánském nakladatelství knihu Řehole Benediktinova.
Snímky / HN - Jan Šilpoch, ČTK: "Klášter není nebe na zemi," říká převor Siostrzonek; "V tichu sestupujeme do hlubin, v nichž se naprosto nezkresleně můžeme setkat se sebou samými."Klášterní bazilika sv. Markéty. Čeští a moravští katoličtí biskupové si na mši připomínají zvolení Anastáze Opaska opatem.
