Podivné jevy na Měsíci, které nasvědčují tomu, že zdaleka nejde o mrtvé těleso, pozorovali někteří astronomové již před několika staletími. Roku 1991 konstatoval český astronom Antonín Rükl v knize Atlas Měsíce, že do té doby bylo o záhadných úkazech publikováno asi dvanáct set zpráv.
Nejčastěji jde o světla, která se objevují na neosvětlené části měsíčního povrchu. Ve starých záznamech bývá tento jev někdy označován jako "děravý Měsíc". Někteří z tehdejších pozorovatelů se totiž domnívali, že toto nebeské těleso má povahu ementálského sýra a že skrz otvory prosvítají hvězdy.
Píseň starého námořníka
Zmínka o světle mezi cípy měsíčního srpku je také ve známé Coleridgeově Písni o starém námořníkovi. "S lan kráplo - až se poodlíp - srp Luny z vod tam na východ - s ním ťapká hvězda odespod - tam kde je dolní cíp..." Básník možná znal zprávu britské Královské vědecké společnosti, v níž se praví, že "v listopadu 1668 se objevila uprostřed Měsíce hvězda".
V pozdějších dobách už na "ementálovou" podstatu Luny nikdo nevěřil, a tak ani o záhadných světlech na Měsíci nechtěla oficiální astronomie dlouho slyšet. Svědectví pocházející nejčastěji od amatérů většinou považovala za výmysly či optické klamy, v nejlepším případě za prach zvířený dopady malých meteoritů.
Teprve v poslední době se tento postoj mění. Jevu se odborně říká Lunar Transient Eventst (LTE - měsíční přechodné jevy) nebo Lunar Transient Phenomena (LTP). Kromě světel existují i zprávy o náhlých změnách barvy, krátkodobých zmizeních některých útvarů, o místních mlhách nebo rozostření obrysů povrchu. O tom, co je způsobuje, se ale stále vedou spory.
Zatím posledním příspěvkem do této diskuse je výzkum týmu vedeného Carle Pieterovou z Brown University in Providence (Rhode Island, USA) zveřejněný v posledním čísle prestižního vědeckého časopisu Nature. Pieterová a její kolegové podrobně zkoumali fotografie pořízené astronauty z oběžné dráhy Měsíce při výpravách Apolla. Objevili při tom podivnou krajinu poblíž lunárního rovníku, která se zbytku měsíčního povrchu vůbec nepodobá.
"Na ploše o průměru asi tři kilometry tu téměř nejsou krátery, zato je zdejší půda zářivě jasná a všechny útvary mají ostré hrany," praví se ve vědecké zprávě. Carle Pieterová proto soudí, že povrch v tomto místě formovaly nějaké podzemní síly před asi deseti milióny let, tedy v době geologicky téměř současné. A nevylučuje, že tyto síly stále působí: "Myslíme si, že se jednalo o únik velkého množství plynu z podzemí. Čerstvost tamního povrchu je těžké vysvětlit nějakým jiným způsobem."
Dým nad kráterem Alphonsus
Podrobnou evidenci historických záznamů o záhadných jevech na Měsíci si vede americká kosmická agentura NASA. Nejstarší údaj v jejím katalogu LTP pochází už z 26. listopadu 1540, kdy bylo pozorováno "jasné světlo podobné hvězdě" na neosvětlené části měsíčního kotouče. S rozvojem astronomie takových svědectví rychle přibývalo.
K nejzajímavějším případům patří pozorování ruského astronoma Nikolaje Kozyreva na krymské observatoři v noci z 2. na 3. listopadu 1958. Když v dalekohledu zaznamenal světlo a načervenalý dým nad středovým vrcholkem kráteru Alphonsus, pohotově spustil spektrometr a provedl analýzu. Podle jeho výsledků šlo o plyn bohatý na uhlík o teplotě dosahující až dvou tisíc stupňů Celsia. I když mnozí astronomové Kozyrevovy závěry zpochybňují, je jisté, že té noci se v kráteru Alphonsus opravdu odehrálo něco velmi podivného.
Když se v následujícím desetiletí během programu Apollo konečně naskytla možnost zkoumat Měsíc zblízka, vzrostla i naděje na objasnění záhady LTP. Ve skutečnosti ale výpravy astronautů další zájem vědců o tento problém téměř zmrazily. Seismometry zanechané lidmi na lunárním povrchu totiž nezachytily žádné otřesy půdy, které by bylo možné připsat případné sopečné činnosti.
Přesto nebyl příspěvek amerického pilotovaného programu k řešení záhady LTP tak docela nulový. Když 19. července 1969 velitelská loď Apollo 11 oblétávala Měsíc, dostalo ústředí NASA zprávu, že amatérští astronomové zpozorovali světlo nad kráterem Aristarchus. Na dotaz z řídícího střediska v Houstonu, co vidí astronauti, velitel Neil Armstrong odpověděl: "Krajina je tam opravdu jasnější než v okolí. Vypadá to spíš jako nějaká fluorescence."
I při pozdějších výpravách astronauti zaznamenali v této oblasti neobvyklé jevy. Roku 1971 nad tímto kráterem přelétával ve výšce 110 kilometrů velitelský modul Apolla 15, přičemž jeho detektory naměřily zvýšenou intenzitu záření alfa. Podle všeho byla důsledkem přítomnosti radioaktivního plynu radonu, pocházejícího z hlubin Měsíce.
Kobří hlava chrlící síru?
Astronauti z Apolla zdaleka nebyli sami, kdo viděli v okolí kráteru Aristarchus známky aktivity. Z této oblasti pochází celá jedna třetina všech svědectví o záblescích, světlech, změnách barvy a dalších dějích, které by se na Měsíci podle dosavadních poznatků vůbec neměly vyskytovat.
Aristarchus tak patří k asi nejzáhadnějším lunárním krajinám. Společně se sousedním kráterem Herodotus ční z poměrně hladké vyvýšené planiny a terén v jeho okolí je jednou z nejzářivějších oblastí na měsíčním povrchu. Také proto je snadno pozorovatelný ze Země už i malými dalekohledy. Světlá hornina naznačuje, že kráter vznikl v geologicky mladší době. Velký asteroid přilétající od severovýchodu zde zasáhl povrch pod malým úhlem v době, kdy sopky na Měsíci dávno utichly, zato v pozemských silurských mořích se už proháněli trilobiti, praryby a primitivní žraloci.
Při výraznějším zvětšení je tu možné vidět klikatou rýhu nikoliv nepodobnou řece, která nese jméno Vallis Schroeteri. Začíná ve stěně kráteru Herodotus pod kuriózně tvarovanou skalou nazvanou Kobří hlava. Kdysi to opravdu byla sopka, má se však za to, že vyhasla už před miliardou let. Přesto se změny barvy a místní "mlhy" odehrávají podle mnoha pozorování právě tady.
Oblast je na měsíční poměry neobvykle barevná. Roku 1911 provedl profesor Robert Wood z americké John Hopkins University měření v ultrafialovém světle a tvrdil, že nalezl důkazy přítomnosti síry. Ani s tím dnes odborníci příliš nesouhlasí - jisté ale je, že roku 1994 americká sonda Clemetine opět potvrdila, že kolem Kobří hlavy se něco děje. Poté, co amatérští astronomové zaznamenali 23. dubna 1994 v jejím okolí čtyřicetiminutové ztemnění, nechala kosmická agentura NASA pečlivě vyhodnotit fotografie útvaru pořízené sondou před jevem a po něm. Tým vedený Bonnim Buratim potvrdil, že terén v okolí Kobří hlavy změnil barvu.
O LTP se zatím mnoho neví, a tak každý vidí příčinu v něčem jiném. Ufologové mluví o základnách mimozemšťanů, příznivci teorie spiknutí o tajných aktivitách Američanů (nebo Rusů, Číňanů, potomků Atlanťanů, případně všech dotyčných společně). Střízliví vědci se nejčastěji domnívají, že z hlubin občas uniká větší množství plynů. Nechybí ale ani názory, podle kterých jde o děje vyvolávané slunečními bouřemi nebo kosmickým zářením.
Pozemská astronomie už nemá mnoho možností, jak výzkum LTP posunout kupředu. Rostoucí zájem kosmických velmocí o průzkum Měsíce pomocí automatů i pilotovaných výprav ale může záhadu rozřešit během několika příštích desetiletí. n 
Z kroniky podivných měsíčních úkazů
* 1540: "hvězda" v neosvětlené části měsíčního kotouče
* 1671: slavný astronom Hevelius zaznamenal "vznik rudého kopce" na Měsíci.
* 1671: Giovanni Domenico Cassini viděl oblak v kráteru Pitatus.
* 1725: Giovanni Bianchini nakreslil paprsek protínající zastíněné dno kráteru Plato.
* 1787: William Herschel viděl tři jasná světla v kráteru Aristarchus.
* 1836: Franz von Gruithuisen pozoroval dvě světlé linie spojující jasné body u kráteru Messier.
* 1843: Julius Schmidt, ředitel observatoře v Athénách, pozoroval neobvyklý stín v kráteru Linné.
* 1881: zaznamenáno silné fialové světlo v kráteru Aristarchus.
* 1954: od června do srpna několik astronomů nezávisle na sobě zaregistrovalo častá světla a změny barev v oblasti kráteru Aristarchus.
* 1955: v říjnu a listopadu pozorován hojný výskyt světel a oblaků v oblasti Aristarchus.
* 1992: Audouin Dollfus z Observatoire de Paris v Meudonu několikrát pozoroval mračna prachu unikající ze dna kráteru Langrenus.
