Buďme vděčni za veto Poláků

Páteční summit Evropské unie a Ruska měl zahájit jednání o novém dokumentu, který má upravit vzájemné vztahy poté, co v příštím roce skončí platnost Smlouvy o partnerství a spolupráci. Polský nesouhlas s mandátem pro vyjednávání nové smlouvy, jenž tento plán poněkud nečekaně zhatil, je vesměs interpretován jako neochota našich severních sousedů ke kompromisu, neschopnost získat pro svůj postoj spojence či jako silácké gesto, popřípadě projev nacionalismu či rusofobie. Vladimir Putin polský postoj označil pouze jako "hospodářský egoismus". K ostřejším slovům se neuchýlil proto, že nešlo jen o rok trvající zákaz dovozu masa a dalších potravin z Polska.


Evropsko-ruská úroveň

Summit, většinou právě kvůli polskému vetu označovaný jako neúspěšný, však ukázal řadu zajímavých a nadmíru důležitých skutečností. Tou první je, že se jednomu členskému státu, proti jehož zboží je Ruskem uplatňováno selektivní embargo, motivované podobně jako v případě gruzínských minerálek či moldavského vína politicky, podařilo problém přenést na úroveň jednání EU-Rusko a na summitu se k němu vyjádřili nejvyšší představitelé unie. To pro ruskou stranu, jež má ve zvyku jednat s každým členským státem unie zvlášť a dovedně využívat a podněcovat vzájemné rozdíly mezi nimi, není rozhodně příjemné zjištění. Není pravdou, že jde čistě o bilaterální polsko-ruský problém, jelikož jak veterinární předpisy, tak i otázky vnějšího obchodu spadají pod společnou unijní politiku. Problém s dovozem polského masa totiž mohl být pro ruskou stranu jen jakýmsi testem, zda je unie ochotna se angažovat ve zdánlivě dvoustranném sporu jednoho svého člena a také zda je Polsko ochotno práva veta opravdu použít.


Rusko a energetická charta

Druhou záležitostí, která by měla upoutat naši pozornost, je zřetelné potvrzení toho, že Rusko neratifikuje Energetickou chartu (i když ji před lety podepsalo a někteří představitelé unie se domnívají, že tak učiní). Vladimir Putin jasně řekl, že pro zachování "cenové stability" (rozumějme možnost diktovat ceny) Rusko nerozdělí těžbu a distribuci surovin a že tyto záležitosti jsou čistě ruskou "národní věcí". Znamená to jen a pouze to, co již řada odborníků a bohužel málo zejména unijních představitelů ví - totiž, že nedojde ani k vytvoření společného rusko-evropského energetického trhu ani k žádné liberalizaci v oblasti těžby a distribuce surovin v Rusku a tento sektor bude naopak nejdůležitějším nástrojem jeho zahraniční politiky. Jedinou možnou evropskou odpovědí na tento fakt je vznik společné energetické politiky, která znemožní Rusku rozehrávat jednotlivé členské země proti sobě.


Společné hodnoty?

Třetí, značně znepokojivou skutečností je, že unijní představitelé Rusko vidí spíše takové, jakým by ho chtěli mít, než takové, jaké je. Jinak by Javier Solana zřejmě nemohl po rozhovorech s Vladimirem Putinem prohlásit, že se na světové problémy díváme "stejnýma očima". Pan Solana možná věří ruskému prezidentovi, který v článku pro Financial Times z 21. listopadu napsal, že by spolupráce Ruska a unie měla být založena na "společných hodnotách". Putin zde však také dodal, že tyto společné hodnoty neznamenají, že se budeme "snažit jeden druhému vnutit nepřirozené "standardy"". Často se opakuje, že Rusko potřebujeme v jednáních o řešení takových světových problémů jako terorismus, Severní Korea, Írán, Blízký východ a podobně. Méně často se již zmiňuje, že by Rusko nemělo usilovat o bezjaderný status Severní Koreje nebo Íránu kvůli EU nebo USA, ale kvůli své vlastní bezpečnosti. Otázkou je jak se do pojmu "společných hodnot" vejdou dodávky technologií a zbraní Íránu, obří vojenské kontrakty s Hugo Chavézem, podpora nedemokratických či mafiánských struktur v Podněstří, Bělorusku, na Ukrajině, Kavkaze a jinde.


Diskutujme o Rusku

Ze všech výše zmíněných důvodů Evropa naléhavě potřebuje zásadní diskusi o další podobě vztahů s Ruskem. Buďme vděční Polákům, že se ji díky jejich postoji snad podaří vyvolat, a doufejme, že se do ní aktivně zapojí i naše diplomacie. Ačkoliv bude dosažení společné evropské politiky vůči Rusku neobyčejně složité, nemáme jinou možnost.
Autor je ředitelem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky