060831-hx10.jpg

HN: Se školní angličtinou se dá špatně domluvit, většinou však alespoň pochopíte, co vám kdo říká. Jak jste na tom byla po příjezdu do Anglie vy?
Anglicky jsem se učila od základní školy, ale skoro nic jsem neuměla. S gramatikou to nebylo špatné, ale ta mi byla vcelku k ničemu. Potřebovala jsem hlavně mluvit, a to jsem neuměla.


HN: Domluvila jste se s rodinou, kde jste pracovala?
Byli už zvyklí na to, že jako au pair příliš anglicky umět nebudu. K nesrovnalostem v komunikaci samozřejmě docházelo. Jednalo se ale o drobnosti, které se později upřesnily. Rodina mi s angličtinou zase tak moc nepomáhala. A děti byly zvyklé trávit volný čas u počítače a televize. To ale nakonec hrálo v můj prospěch. Mohla jsem s nimi sledovat televizi a věnovat se učebnicím.


HN: Jak jste se tam cítila?
Nejtěžších bylo prvních šest měsíců. Ráda si povídám a když se nedomluvíte, není to nic příjemného. Naštěstí jsem měla několik českých kamarádů, se kterými jsem mohla mluvit a porovnat zážitky. Na druhou stranu přiznávám, že jsme mluvili česky, a tím jsem v angličtině nepostupovala tak rychle, jak bych mohla.


HN: Říkala jste, že vám rodina s angličtinou moc nepomáhala. To jste se tedy učila sama jen podle učebnice?
Byla bych nerada, kdyby to vyznělo nevděčně. Musím říct, že hned po příjezdu mě přihlásili do školního kursu, který zaplatili. Probíhal dvakrát týdně dvě hodiny. Začala jsem se učit gramatiku a hlavně komunikovat. Chodili tam lidé ze všech koutů světa a já měla dlouho pocit, že jim nerozumím, a tím pádem nedělám pokroky.


HN: Učila jste se angličtinu jinak než v Česku?
Všechno probíhalo prakticky stejně jako u nás. V Anglii jsem poznala výuku v několika kursech na dvou školách. V těch pro méně pokročilé jsme se věnovali gramatice a čtení z knih. Zato v kursu zaměřeném na přípravu k mezinárodně uznávané zkoušce, jsme probírali jednotlivé části zkušebního testu. Gramatika tam plnila pouze informativní funkci, v tu dobu jsme ji měli ovládat. Závěrečná zkouška byla tehdy dost náročná a těm, kteří ji podcenili, se to nevyplatilo.


HN: Jak jste zvládala fakt, že lektor učil jen v angličtině?
První hodinu jsem prožila šok. Najednou mi nebyl nikdo schopen třeba gramatiku vysvětlit česky a já spoustě věcí nerozuměla. Učitelé ale všechny nejasnosti každému perfektně vysvětlovali. Nesnažili se to obejít, měli velkou trpělivost. A když bylo nejhůř, pomáhali si vzájemně s vysvětlováním studenti ze stejné země.



HN: Trvalo vám dlouho, než jste začala v angličtině myslet?
Trvalo. Vůbec nejhorší ze všeho bylo naučit se nepřemýšlet nad překladem slov a snažit se rovnou anglicky uvažovat. Přicházelo to hrozně pomalu. Pomohlo mi hlavně to, že jsem hodně četla.


HN: Kdy nastal zlom?
Když jsem začala mluvit, aniž bych o tom musela nějak víc přemýšlet. Trvalo to asi tak tři čtvrtě roku, pak už jsem byla schopna říci úplně všechno. A když jsem neznala jedno nebo dvě slova, dokázala jsem je obejít a formulovat jinak.


HN: V čem vám vaše angličtina po návratu nejvíce pomohla?
Při hledání zaměstnání. Nebýt dvouletého pobytu v Anglii, nepracovala bych v mezinárodní společnosti. Se znalostmi angličtiny z českých škol bych ve výběrovém řízení rozhodně neobstála.


HN: Odvážila byste se i dnes vycestovat na delší dobu do nějaké cizí země, aniž byste slušně ovládala tamní jazyk?
Zpětně si říkám, že bych už s tak malou znalostí neodjela, tolik bych neriskovala. V devatenácti to tak ale neřešíte, prostě si sbalíte a jedete.


HN: Kromě angličtiny jste si určitě přivezla i další poznatky.
Poznala jsem jinou kulturu, mentalitu, pozitivní přístup lidí k životu. A taky toleranci k jiným, která mi u nás hodně chybí. Naučila jsem se taky, že se člověk nesmí bát říci svůj názor a prosadit se.


HN: V Anglii jste strávila dva roky. Co doporučíte těm, kteří se chystají na něco podobného?
Ať jsou hlavně trpěliví a nevzdávají se hned, jakmile se jim něco nepodaří. V zahraničí by si měl člověk udělat čas i na cestování. Jen tak je schopen porozumět lidem, prostředí a kultuře. Těm, kteří v Anglii skládají zkoušky, doporučuji pečlivou a důkladnou přípravu, protože nebývají jednoduché. A pak mám ještě jednu radu: lepší je neudržovat příliš kontaktů s krajany. Sice vás mohou podpořit, když se dostanete do úzkých, ale pořád s nimi mluvíte česky, a to vás odvádí od učení. n

Autorka je spolupracovnicí redakce
Související